Tah na bránu. Ale na jakou?

Ať už to se čtvrtým románem Aleny Mornštajnové (nar. 1963) Tiché roky dopadne u kritiky i čtenářstva jakkoli, jisté je, že se stane mezníkem její tvorby. Vždyť málokterý autor či autorka zaznamená po dvou nevýrazných prózách (Slepá mapa, 2013 a Hotýlek, 2015) se svou další knihou tak fenomenální úspěch u čtenářů, jak se to přihodilo Mornštajnové s románem Hana (2017). Přestože dílo získalo několik komerčních ocenění, seriózní literární ceny se autorce doposud vyhýbají. Může tuto nelichotivou situaci pozměnit aktuální titul?

Tiché roky jsou strukturovány do dvou vyprávěcích linií, které se pravidelně střídají. Kapitoly jsou jednoduše pojmenovány podle ústřední postavy té které linie (Otec a Dcera) a odlišeny časem i způsobem vyprávění. Časově obsáhlejší pásmo, zprostředkované autorským vypravěčem, je zaměřeno na Svatopluka Žáka, vypravěčkou druhé, časem příběhu zhuštěnější linie je jeho dcera Bohdana. Zatímco otcovo pásmo líčí celý Svatoplukův život a pokrývá dobu od třicátých let do současnosti, Bohdanino vyprávění je motivováno snahou rozkrýt rodinné tajemství a zjistit, proč ji babička omylem oslovila jako Blanku. Řešení této záhady je poměrně předpokládatelné, stejně jako čtenář správně tuší, že se obě vyprávěcí linie v určitém momentu protnou.

Ke značné předvídatelnosti děje ­přispívá rovněž nakladatelská anotace na záložce, která bohužel prozrazuje až příliš, doslova „spoiluje“. Jinak zdařilá obálka podobně jako u předchozího románu ztvárňuje jeden z motivů textu, přestože papírová vlaštovka rozhodně nepředstavuje fatálního hybatele děje, jakým byl věneček v případě Hany.

Trpné figury a loutky

Mornštajnová zůstává silná v evokaci intimního prostředí a subtilních vztahů mezi rodinnými příslušníky, které se přirozeně proměňují s plynoucím časem. Podílí se na tom skutečně zdařilé využití ústředního motivu ticha s jeho významovými konotacemi, který vysvětluje název románu. V takto nastaveném mikrokosmu panuje dostatečně plastická atmosféra prostá schematismu, postavy dýchají životem. Ilustrovat to můžeme na postavě otce, který si jako kovaný komunista sice vzal dívku z „kapitalistické“ rodiny a celý život s ní vedl politické rozepře, to mu však nebránilo chovat k ní nefalšovaný respekt.

Ve chvíli, kdy se z důvěrného časoprostoru uvnitř rodiny vystoupí do makrokosmu tehdejšího dějinného času, v němž je člověk zapojen do společnosti a plní určité sociální role, proměňuje se životný jedinec v trpnou figuru či loutku naplňující (velmi nepřesně) obecně sdílenou představu o černobílém totalitním režimu. Zatímco „mezi svými“ je Svatopluk sice problematický, nicméně milující manžel, otec i dědeček, na veřejnosti vystupuje výhradně jako zlý a nelítostný komunista. A to i v případě zrady a následné smrti svého nejlepšího kamaráda, když mu odmítne pomoci po synově útěku za hranice: „Emigrace je závažné porušení zákona a Pavel si měl uvědomit, jaké to pro vaši rodinu bude mít následky. Jirka je nejen můj kamarád, ale především komunista. A rodiny komunistů musí jít příkladem. Bez výjimky.“ Tehdy obětuje přátelský vztah ve jménu ideo­logické poslušnosti, avšak když se v obdobné situaci ocitne o pár let později sám, udělá vše pro záchranu své dcery, přestože ho podvedla.

Černobílá totalita

S pomocí dalších klišé, frází, kadlubů a prefabrikovaných tezí vytváří Mornštajnová překvapivě konvenční umělecký obraz komunis­tického režimu. Nemohu se zbavit dojmu, že tímto způsobem nadbíhá většinovému čtenáři, jehož názor na tehdejší dobu nikterak neproblematizuje. Naopak, utvrzuje jej v masmédii udržované populistické ­iluzi, že o totalitě, údajně rozdělující společnost na jednoznačné viníky a oběti, všechno víme a můžeme za ní pohodlně udělat tlustou čáru. Jinak bychom se v jejím podání jistě nedočetli mouder typu „s vůdci je ta potíž, že vědí, co je nejlepší pro lidstvo, ale zapomínají, že to nemusí být nejlepší pro člověka“. Skoro by se chtělo říct, že ztvárnění historické doby je uzpůsobeno i tomu nejhloupějšímu čtenáři, který se bude po dočtení románu (­nastane­-li ovšem taková situace) cítit jako výjimečný intelektuál. Právě takovému recipien­tovi jsou určeny i tučně zvýrazněné pasáže na konci a začátku každé kapitoly, které jej mají upozornit na jejich údajnou provázanost. Tento prostředek ovšem v textu postrádá jakoukoli funkci kromě té, že má zřejmě doložit autorčin kompoziční um.

Jestliže Alena Mornštajnová, jinak sympa­tická a skromná dáma s nepochybným uměleckým potenciálem, i nadále touží získat respektovanou literární cenu, vykročila nesprávným směrem. Cesta nejmenšího odporu vede totiž jedině k populární literatuře.

Autor je literární historik.