Tahle Praha není pro chudý

Ačkoli jsou výstavy Chudá Praha: Lidé – místa – instituce (1781–1948) a Dýmová hora koncepčně i způsobem, jak své téma pojímají, veskrze odlišné, má smysl je chápat jako dvě strany jedné mince pod společnou střechou Muzea hlavního města Prahy. Zatímco na první se setkáme s historickými podobami chudoby v Praze, druhá, autorská výstava umělce, který si říká Epos 257, se koncentruje na její současné formy a činí tak hlavně na příkladu jednoho známého místa na pražském Třebešíně, které si od svých obyvatel vysloužilo přezdívku Dýmová hora. Tematická spřízněnost obou výstav společně s faktem, že je od sebe odděluje jen stěna muzea, přímo vybízí k jejich vzájemné komparaci a zejména ke srovnání dvou odlišných přístupů k tématu.

Moderní proměna chudoby

Dýmová hora je zaměřena na konkrétní lokalitu, zatímco Chudá Praha rozebírá téma chudoby komplexněji, a tvoří tedy svého druhu „archeologickou sondu“ do dějin chudoby našeho hlavního města – a to od josefínských reforem až do počátků komunistické transformace sociálního systému, kdy v rámci komunistické propagandy chudoba přestala oficiálně existovat. Výstavě se zároveň daří elegantně sloučit lineární časové pojetí se systematickou prezentací konkrétních témat. Divák tak prochází jednotlivými historickými etapami dějin pražské chudiny a zároveň je mu předkládána historická dokumentace jednotlivých jevů spjatých s existencí tohoto fenoménu. Volba časového rámce 1781–1948 dává smysl především z toho důvodu, že se jedná o epochu, v níž společnost přechází z křesťanského do výsostně moderního pojetí chudoby: zatímco v rámci křesťanského světa nebylo na chudobu nahlíženo jako na něco nutně stigmatizujícího (naopak byla mnohdy vnímána jako ctnost), moderně se šířící měšťanská morálka už chudinu chápala jako defekt, který je potřeba napravovat, a neměla s živly štítícími se práce žádné slitování.

Velká část výstavy se tak logicky zobrazuje institucionální infrastruktury, zřízené za účelem disciplinace městské chudiny, která bobtnala s postupující urbanizací a rozvojem průmyslu. Modernita tím vytvářela nový jev: chudého městského dělníka – onen Marxův proletariát, který se stěhoval do měst za prací, aby místo světlé budoucnosti našel jen bídu a nouzi, případně vyhoštění. Takovému vyhoštění se říkalo „postrk“ nebo lidověji „šup“, odkud také pochází i výraz „šupák“. Ten označuje osoby, které jsou předmětem vysídlení spočívajícího v tom, že je bezpečnostní složky odsunou zpět do místa jejich původního bydliště. Postupem času, kdy se stávalo čím dál jasnější, že narůstající problém s městskou chudinou nelze zvládnout trestáním individuálních případů, vznikaly městské instituce, které se s problémem začaly vyrovnávat v masovějším měřítku – chudobince, chorobince, starobince, charitativní sdružení, vychovatelny, nouzová obydlí a další.

Tím vším divák prochází jako sbírkou nejroztodivnějších bizarností, které se z dnešního pohledu (někdy jen zdánlivě) mohou zdát jen těžko pochopitelné. Veškerá témata jsou tu zobrazována především skrze dobové materiály, tedy hlavně prostřednictvím fotografií nebo maleb, společně s několika artefakty. Vcelku úspěšně a nenuceně tím přibližují ústřední téma, které všemi částmi výstavy proniká různými způsoby. Samotné instalační řešení asi v ničem nepřekvapí a může se snadno jevit jako poněkud konzervativní – s výjimkou přítomné „rekonstrukce“ nouzového obydlí se tu v podstatě s žádným experimentálnějším přístupem nesetkáme. Je to ale jen ku prospěchu výstavního projektu – chudoba možná není tím úplně nejvhodnějším tématem, na němž by kurátoři měli pracovat s těmi nejmódnějšími instalačními strategiemi. Výstavě je tím dodávána jistá vážnost, naznačující, že není pojímána jen jako volnočasová aktivita pro pražskou střední třídu, ale že obsahuje i empatii vůči všem, kdo se na dobových fotografiích ocitli.

Určitou slabinou Chudé Prahy je nicméně malé množství textového materiálu, který by podrobněji vysvětloval, s čím se vlastně na fotografiích nebo obrazech setkáváme. Každá sekce je opatřena docela krátkou shrnující vysvětlivkou, ale pokud by se divák chtěl dozvědět podrobnější informace, má v zásadě smůlu. U mnoha fenoménů, které výstava prezentuje, to je docela na škodu, už proto, že se jedná o poměrně komplexní jevy, které lze ve zkratce osvětlit jen za cenu přílišného zjednodušení.

Může být chudoba cool?

Zatímco Chudou Prahu lze chápat jako výstavu edukativní, Dýmová hora míří odlišným směrem. Nejedná se o archeologickou, ale spíše o antropologickou sondu do života lokality, pojmenované podle toxického dýmu ze spalování bužírek kabelového vedení, které obsahuje zpeněžitelné kovy. Výstava je v podstatě výsledkem uměleckého projektu autora a vychází z jeho dlouhodobého zájmu o tuto lokalitu a osudy zdejších osadníků. Dýmová hora tím získává participativnější a angažovanější rozměr než Chudá Praha.

Přesto se ale lze jen těžko zbavit dojmu, že tu dochází patrně k bezděčné objektifikaci chudoby prostřednictvím vystavení sbírky bizarních artefaktů, které se podařilo na místě získat. Možná je to vědomím přítomnosti daného jevu, který tentokrát nepochází ze zasuté minulosti, ale odehrává se v současné Praze. Spoluobyvatelé Prahy jsou tady prezentováni de facto jako exotická skupina lidí a s divákem komunikují skrze předměty vytržené ze svého původního kontextu a prezentované jako věci každodenní potřeby nějakého obskurního kmene. Dýmová hora tedy není standardní muzeální výstava; vydala se cestou uměleckého projektu se sympatickým záměrem, ale poněkud sporným vyzněním. Namísto aby vyjadřovala spřízněnost s lidmi, kteří přítomné artefakty vytvářeli, vyvolává naopak dojem odstupu a oddělení, a to především tím, že z reálných lidí činí objekt estetické zkušenosti pro distancovaný středo­stavovský subjekt..

Výsledkem srovnání přístupů obou výstav může být zjištění, že progresivní přístupy v současné umělecké produkci mohou být kontraproduktivní, pokud jsou samoúčelné, a místo aby vycházely ze svého tématu a následovaly ho, roubují na ně styly a trendy současného uměleckého provozu, čímž ale uměleckou a výstavní práci znecitlivují. V některých případech totiž není nejcennější hodnotou prezentace v duchu posledních výtvarných tendencí, ale pokorný přístup, který záměrně nevyzdvihuje autora, jelikož by se to příčilo citlivosti zvoleného tématu.