U pekelné brány

Poezie z Kolymských sešitů Varlama Šalamova je plná žalu a blízkosti smrti, ale i malých radostí a momentů splynutí s přírodou. Je to poezie popisující bránu, „co trychtýřem pekla míří do míst, kde je jenom led“.

* * *

Není mi do skoku,

smrt mě brzy skosí.

Mám modrou obálku,

v ní si život nosím.

 

Dopis napsaný

mám už od podzimka.

Je v něm schované

slovo kraťoulinké.

 

Zatím neumírám,

nejspíš asi proto,

že ten dopis nemá

svého adresáta.

 

* * *

Jsem chudák, nahý, samotný

a bez ohně.

Polární fialová tma

je kolem mě.

 

Svěřuji blednoucí noci

svoje verše.

Noc ani vědět nechce,

že jsem zhřešil.

 

Mráz mi potrhal průdušky,

zkřivil ústa.

Slzy jsou jako kameny,

z potu – krusta.

 

Říkám si básně, řvu si je

na celý les.

Z holých a temných stromů jde

trošinku děs.

 

Jenom dalekou ozvěnu

ze skal slýchám.

Už zas lehce a naplno

můžu dýchat.

 

 

Fialový med

Smutek ze mě opadne

jako zralý šípek,

z básně – snítky povadlé,

ledové jak střípek.

 

Na blyštivý tvrdý sníh

skane kapka šťávy.

Usměje se poutník­-mnich,

člověk zašlé slávy.

 

Naředí pot zkalený

slzou čistou, čirou,

a led pestře zbarvený

opatrně sbírá.

 

Cucá fialový med,

tuhle trpkou sladkost,

vyschlá ústa zkřiví hned

ze štěstí křeč, radost.

 

 

* * *

Paměť skryla tolik zla,

že ho nejde změřit.

Celý život prolhala.

Kdo by jí teď věřil?

 

Třeba města zmizela

i zelené sady,

spousta ledu zůstala,

slané mořské vody.

 

Třeba je svět jenom sníh,

jenom hvězdná cesta,

jenom tajga – kdopak ví,

co do něj Bůh vměstnal.

 

 

* * *

Všechno lidské pryč je dávno.

Marné bylo konání.

Teď už zbylo jenom jedno –

ptačí zpěv a svítání.

 

Ostře voní v slunci máta,

v dálce velká řeka hřmí.

Všechna sláva, všechny ztráty

už vůbec nic neváží.

 

Vítr jako teplá příze

pohladí mě po líci.

Motýlkové­-sebevrazi

hoří v ohni zářícím.

 

 

Instrument

Že je ale primitivní

ten náš prostý instrument:

papíru pár archů ohni,

tužku vem – a už to je.

 

Je to základ víc než slušný,

s tím už člověk dovede

vybudovat zámek vzdušný

nad lidskými osudy.

 

Také Dante se s tím smířil

když chtěl bránu vystavět,

co trychtýřem pekla míří

do míst, kde je jenom led.

 

 

* * *

Nejsem tu živ jenom chlebem:

ráno v chládku přece

vezmu kus suchého nebe

a máčím si ho v řece…

 

 

* * *

Žádné stáří – to pořád mládí

strhává loďku k balvanům,

v krajkách pěny se vydovádí

а stoupá na hřebeny vln.

 

Plachta ve větru zaplápolá

jak racek, když rozčísne val,

mladická dravost mě zas volá,

a pohání mě dál a dál.

 

A odvahu si zachovává

hněv na galejích otroka –

právě teď, když se zralým stává

můj osud vždy tak divoký.

 

A nezkrotí ho dlouhá léta,

hory ledu ho nezchladí.

A stáří? S tím ať nepočítá,

na to nejspíš nebude kdy…

 

 

* * *

Kdyby šlo umřít tak

jako Koperník – na štěstí,

hned teď – nečekat na stáří,

teď, když už život nic nevěstí,

když přestal klepat na mé osamělé dveře.

 

Když je na prahu vytoužená kniha,

nesmrtelná záhrobní zvěst.

Odejít tak hned teď! Nezaváhat!

To by byl nejvyšší úděl, největší čest.

 

 

* * *

Vyrazil modřínu výhonek,

můžu z něj číst:

skryté hoře – mák a pelyněk

mých rodných míst.

 

V duchu se v rostlinu proměním

a přemýšlím,

v čem je podstata kvetení.

Pak pochopím.

 

Co je v duších lidí, v duši země

uchováno,

navždy zůstane už při mně

u pekelné brány.

 

Nehledám už jiná řešení,

jiné cesty,

už nedoufám, už se nehoním

za příležitostmi.

 

Na lesní rostu cestičce

světu skrytý.

Stačí makové zrníčko

a budu sytý.

 

Vím, že se v srdci nezacelí

rány z podlosti,

dokud jazyk pelyňkový

suše šelestí.

 

Z ruských originálů vybral a přeložil Jan Machonin.

Varlam Šalamov (1907–1982) je znám především jako prozaik – autor Kolymských povídek, v nichž podal svědectví o nelidských poměrech v sovětských koncentračních táborech, kde strávil celkem sedmnáct let. Sám sebe však celý život považoval především za básníka. Básně začal psát ještě jako vězeň počátkem 50. let. Prvním čtenářem Kolymských sešitů, jak své rané sbírky nazval, se stal básník Boris Pasternak, kterému je poslal v roce 1951 z vyhnanství v Jakutsku. V letech 1961–1977 mu pak v Sovětském svazu postupně vyšlo pět básnických sbírek, pravda zmrzačených cenzurou. K dnešnímu dni byla v Rusku publikována většina jeho básnického díla. V češtině vyšel Kolymský cyklus Varlama Šalamova (psaný v letech 1954 až 1973) v souborech Kolymské povídky (2011), Levý břeh (2013), Mistr lopaty (2015), Vzkříšení modřínu. Črty ze zločineckého podsvětí (2017) a Rukavice aneb KP 2 (v tisku).