Chmurný válečník

Začal to Já Rád Játra, když si našel dvě přepychové děvky a ty mu řekly, že jsou –

„Sestry, ty zmrde. Žádný děvky.“

Já Rád Játra se zatvářil nechápavě jako useknutý opičí ocas.

Odvedl si je na pokoj, praštil sebou na postel, dal si ruce za hlavu a ucítil přitom pod polštářem rukojeť svého nože. Rozkázal těm dvěma, ať se vysvlečou.

A ony se vysvlékly.

Pod okázalým květinovým kostýmem měly spodní prádlo, které s okázalým květinovým kostýmem zrovna neladilo.

Jak pravil Já Rád Játra: „Proč na sobě máte ty kožený korzety, co vypadají jako brnění? A k čemu je tohle?“

„Tohle,“ odvětila Velká Sestra, „jsou naše Zbraně.“

Velká Sestra tasila Krátký Meč. Malá Sestra tasila Dlouhý Meč. Já Rád Játra rázem nasadil výraz krajního zklamání.

„Tak to se docela zlobím.“

„Ne tak jako my, kurva,“ řekla Malá Sestra.

„Ani zdaleka ne tak jako my, kurva,“ řekla Velká Sestra.

„Ale,“ opáčil Já Rád Játra a přejížděl mezi nimi očima, „proč ten vztek?“

„Protože pro vztek jsme se kurva narodily, nohouši.“

 

*

 

Starobylé Město bylo ve výjimečném stavu, a ani si to neuvědomovalo.

Nicméně…

Tři Parchantští Synové Urvalovi šli za svým cílem. Měli masky, jaké se nosily v období nazývaném Skrývání. Během Skrývání bylo v módě udržovat totožnost v tajnosti, aby se člověk mohl oddávat chlípnostem a nikdo ho nepoznal.

Masky se vyráběly z tmavých materiálů a zakrývaly celou hlavu, měly pouze otvory či škvíry k dýchání a pro smyslové vnímání. Ztvárňovaly antropomorfizovaná zvířata spojovaná s vlastnostmi a stavy jako moudrost, veselí, opilost, vychytralost, uvolněnost, radost či sexuální síla. Číslo 4 měl masku s protáhlýma ušima, které mu trčely za hlavu jako zahnuté rohy. Maska čísla 17 zpodobňovala nějakou prostopášnou rybu. Číslo 46 měl masku prázdnou, ovšem kulatý ústní otvor vypadal, jako by byl navržen za účelem orálního sexu (a zřejmě tomu tak opravdu bylo).

K maskám se běžně nosily nemravné pláštíky, jež povlávaly kolem trupu a končily nad stehny a hýžděmi (jejichž obnaženost měla značit svolnost k všelijakým hrátkám). Na nohy se navlékaly hedvábné punčochy rudých či purpurových odstínů (v barvách zvrhlosti). Chodidla svíraly špičaté boty na dramaticky vysokých podpatcích, které vypadaly jako nějaké mučicí nástroje.

Synové Urvalovi tedy působili dojmem špatně tvarovaných chimér – zvířeckou horní polovinu těla nesly tenké poskakující hůlky, připomínající ptačí nohy se znetvořenými chodidly. Synové Urvalovi se cítili směšně jako ještě nikdy. Ovšem bez přestrojení by se ne­­obešli, a jelikož je tak odhalující a ponižující (div že je nedohnalo k slzám), o to víc pak dají průchod násilí.

Starobylé Město si z jejich mrzutosti nic nedělalo, představovalo totiž jeden nekonečný karneval a výstřední výletníci si zde užívali bohatého výběru exotických rozkoší. Širokou paletu neobvyklých chutí bylo možno ukájet širokou paletou potěšení. Kabarety a fetišistické kluby schválně působily vybraně, a nikoli nízce. Salony a bordely schválně působily nízce, a nikoli vybraně. Byly tu krčmy a pivnice všeho druhu, od lidových po lechtivé, a restaurace, kde si přišli na své milovníci všemožných labužnických výmyslů.

Všechny tyto extravagantní divy hostila rozmanitá architektura. Místy byly celé ulice či bloky postaveny v jednom slohu podle určitého trendu určité epochy. Jinde byly k vidění spíše směsice kontrastujících výplodů různých historických stylů. Ať už tak či onak, žádná architektura nebrala ohled na jinou, a žádný sloh tak nedostal příležitost městu dominovat.

Nic z toho by však nestálo za pozornost, nebýt působivého pouličního osvětlení; a zastupitelstvo Starobylého Města se projevilo jako velice schopné, pokud šlo o potřebná umění.

Ulice byly nasvícené podle příslušného tematického zaměření – většinou je osvětlovaly lampy a kandelábry běžných technologií, na určitých místech ale zvolili k vytvoření dojmu zašlosti zvláštní techniku s mihotavou září: svíčky, koše na uhlíky, misky se sírou, ohně a další zdroje dávné či tajuplné atmosféry. V několika málo podnicích natáhli rozvody umožňující využití holého jasu elektrických výbojek; k těm se ovšem uchylovali pouze výjimečně, například v Akváriu, kde ostrou zář výbojek úspěšně zkrotili chytrými barevnými filtry a různými omezovacími trubicemi.

Pastvu pro oči skýtali i sami turisté. Nijak nezaostávali za architekturou města a nenechali se zastínit ani pouličním osvětlením. Obecně vzato se odívali podle hlavního proudu svého oblíbeného směru a měli sklon sdružovat se v odpovídajících tematických soutocích. Nebylo však ničím nevídaným, když se v průběhu noci začaly různé proudy střetávat; a v takových chvílích jako by stovka různých slavností ze stovky různých epoch a míst splynula v jediné všeobecné hýření a jeho účastníci si to i přes veškerý nesoulad jeho rozmanité falše užívali.

V této změti bezuzdného veselí nebylo možno plně posoudit míru znechucení, jež kypělo v divokých prsou Parchantských Synů Urvalových. Postačí říci, že cítili ještě větší touhu způsobovat tělesné utrpení, než jakou cítili předtím – ovšem kvůli způsobování bolesti sem koneckonců přišli. Pracné sebepřemáhání si však vybíralo značnou daň na jejich trpělivosti, pokud se v jejich případě dalo o nějaké trpělivosti vůbec mluvit.

„V těch mejch pitomejch botách se skoro nedá chodit,“ postěžoval si 4, jak si tak razili cestu lány rozmařilců.

„Ani v těch mejch,“ řekl 17.

„Ani v těch mejch,“ řekl 46, „ale zato si vychutnám, až s nima budu tomu zlodějovi jater dupat po hlavě.“

„Dobrej postřeh,“ přitakal 17.

„Otec říkal,“ pravil 4, „že si máme dávat pozor, aby se do nás ten jaterník nepustil nohama.“

46 vědoucně zabručel. „Však se taky ví, že jeho nohy jsou smrtonosný. Musíme si pohlídat, abysme se s ním střetli ve stísněnejch prostorách.“

„Jak jako ve stísněnejch prostorách?“ zeptal se 4.

46 se na něj podíval, jako by se snažil vyhodnotit míru jeho hlouposti. „Na hradbách, v kuchyňkách, v přístěncích, na chodbách.“ Na chvilku se zamyslel a pak dodal: „Na schodech.“

„V přecpanejch prostorách,“ vmísil se 17, „kde je nábytek.“

„Nábytek?“ zamračil se 4.

„Židle a stoly,“ opáčil 17. „Cokoli, co nám poskytne dočasnou ochranu před těma jeho nohama.“

„Jde hlavně o jejich dosah,“ navázal 46. „Nesmíme mu to dát zadarmo, musíme se držet z dosahu.“

„Jak poznáme, že jsme v dosahu?“ otázal se 4.

„Přece podle jejich délky,“ odvětil 46.

„Ale,“ pokračoval 4, „jak se dostanem tak blízko, abysme ho zabili?“

46 na něj opět upřel pohled. „Využijem našich schopností. Musíme se držet z dosahu jeho nohou, ale tak, aby on byl v dosahu našich zbraní.“

4 se hryzl do rtu. Tvářil se, jako když se chce člověk dál vyptávat, ale neví, jaké otázky položit.

Mezitím sledovali pohyb svého cíle a už se chystali podniknout rozhodující kroky. Ukázalo se, že zloděje jater není snadné najít a posléze neztratit a že je to od přírody nepolapitelný tvor s instinkty pouštní ještěrky.

Jeho strategie byla prostá, leč účinná. Náhodně střídal pronajaté pokoje, zůstávaly po něm toliko vypleněné mrtvoly s rozříznutým břichem a vyňatými játry. Schválně si vybíral ubytování v nejrušnějších čtvrtích, aby jeho konání přehlušily halasící davy.

Nicméně po několika dnech pečlivého pozorování ho Parchantští Synové Urvalovi vypátrali a už jej nespustili z očí. Pronásledovali ho k jeho současnému apartmá, kam se právě vracel s dvojicí přepychových děvek v šíleně rozbujelých květinových šatech.

„Chvilku počkáme,“ řekl 46. „Vtrhnem tam, až ty děvky rozpáře a plně se pohrouží do vytahování jater. To bude naše chvíle.“

„Dobře,“ přikývl 4.

„Nacpu mu ty jeho nohy do chřtánu a s nima i tyhle zpropadený podpatky,“ zašklebil se 17. Pořád se ještě nedokázal vyrovnat s tvarem bot.

Zapluli do tlačenice v baru naproti přes ulici. Apartmá jejich kořisti mělo prostorný balkon, a zrovna když si ho prohlíželi, jedna šlapka na něj vyšla pod záminkou, že si potáhne z dýmky, vypadalo to však, jako by chtěla změřit ruch dole na ulici. Zatvářila se spokojeně a vrátila se dovnitř. Parchanti se nad tím nijak nepozastavili, a aby si také dopřáli spokojenosti a zklidnili podrážděné nervy, hltali plnými doušky zdejší víno.

„Dáme si ještě jedno a půjdeme,“ rozhodl 46 a ještě chvíli vyčkávali.

A vtom mu 17 položil ruku na rameno a 46 sebou škubl tak, že mu málem dal pěstí do zubů. Nicméně:

„Hele!“ sykl 17. „Ty děvky jdou pryč!“

A vážně, přepychové děvky opouštěly budovu. Sice se trochu červenaly, to se dalo poznat, ale nevypadalo to, že by měly po nespoutaném sexu – a rozhodně ani po odstranění jater. Jedna se vlastně zdála ošklivě potlučená a druhá zase krvácela z nosu a držela se za loket.

„Ty čubky mu vyvázly a zdrhaj!“ řekl 17.

46 zavrtěl hlavou. „Něco tu nehraje.“

„Co budem dělat?“ zeptal se 4 a působil u toho jako opuštěné dítě se slzami na krajíčku.

„Přišli jsme pro toho jaterníka,“ podotkl 17. „Já říkám, pojďme si pro něj.“

46 za průzory masky přimhouřil oči. „Tak. Zabijem toho zloděje jater, přesně jak po nás otec chce.“

A s tím vyrazili.

A z rohu baru je přitom pozorovala plavovlasá dívka. Byla celá rozcuchaná a choulila se, jako by se bála. Natáhla rozklepané ruce pro koktejl z absurdně zbarvených tekutin a prsty se jí třásly jako větvičky v poryvech podzimního větru. Zpod ofiny sledovala, kterak postavy v kostýmech přecházejí ulici. Připomínaly psí smečku. Zjevně měly spadeno na zloděje jater a překvapilo je, když uviděly z jeho apartmá odejít dvojici sester.

„Zajímalo by mě, jestli ví, co jsou ty sestry zač,“ pomyslela si.

Nejspíš ne.

Jim podobných dorazily spousty, ulicemi se jich teď potulovalo tolik, že z toho byla naprosto bezradná. A k smrti vyděšená.

„Jak mám ty hovada asi tak zabít?“ zašeptala si polohlasem.

Pak se napila koktejlu, jako by to opravdu potřebovala.

A opravdu to potřebovala.

 

*

 

Když se Nemilosrdné Sestry vynořily z apartmá, vypadaly jako členky fetišistické skupiny, jež si říkala Zadumanci. Zadumanci se objevili v období velkého úpadku, kdy se lidé běžně uchylovali k sebepoškozování coby prostředku osobního zkrášlení. Ve Starobylém Městě nebyli ničím neobvyklým – a proto si Nemilosrdných Sester při útěku z nájemního domu skoro nikdo nevšímal, a to ani přes jejich rozladěný výraz a modřiny, které k němu seděly, jako když spolu sedí staří přátelé na kamenité pláži.

Střet byl mnohem náročnější, než předpokládaly, Já Rád Játra se projevil jako nepříjemně zdatný bojovník, a to i navzdory skutečnosti, že byl nahý a zdánlivě beze zbraně.

„Jak jsme to kurva měly vědět?“ zaskuhrala Velká Sestra.

„Měly jsme to tušit,“ opáčila Malá Sestra. „Proč by si je jinak kurva mazal játrovým olejíčkem?“

„Myslela jsem, že proto, aby mu kurva nevysychaly.“

„Jo, ale proč by mu vůbec kurva tak kurevsky vysychaly, kdyby to kurva nebyly jeho Zbraně?“

Velká Sestra se nad tím na chvíli zamyslela a pak povídá: „Netuším, Sestřičko. Proč?“

Malá Sestra pokrčila rameny. „Taky netuším. Ale tak nějak to dává smysl.“

A s tím si probíjely cestu záplavou hýřilů a směřovaly ke klidnější čtvrti, které se říkalo Normální, jelikož tam rozmanitý tematický zmatek městského centra znenadání střídaly střízlivé řady obchodů a krámků, kde se prodávalo zboží vyžadované mdlými podmínkami každodenního života. Normální čtvrť byla schválně umístěna mimo hlavní třídy, aby nekazila jejich starodávnou atmosféru; a její vlastní atmosféra kupeckých a obytných ulic působila všedním dojmem a skýtala vítanou úlevu před přehnanou přetvářkou vnitřního města.

„Doufám,“ řekla Velká Sestra, „že těma nohama nepřetrhne lano.“

Malá Sestra zavrtěla hlavou. „Dala jsem si záležet, provlíkla mu ho mezi prstama a stáhla mu kotníky k sobě. Potom jsem mu ho třikrát obtočila kolem holení a pod chodidlama, pak jsem to vzala nahoru ke kolenům a stehnům a pořádně mu omotala šourek – víš? –, což je místo, kde se soustředí síla vyvinutá na celou tu soustavu. Jestli s tím provazem škubne, docela určitě si urve koule.“

„To všecko přece vím,“ opáčila Velká Sestra. „Já jen, že…“

„Co?“

„Že mi kurva přerazil nos, Ségra!“

Malá Sestra se zastavila a položila jí ruku na rameno. Velká Sestra vypadala, že se rozbrečí.

„Bude to dobrý,“ řekla Malá, „vždyť jsem ti ho srovnala. Vypadá stejně jako předtím. Je to krásnej nos. Fakticky.“

„Je celej opuchlej,“ namítla Velká Sestra a do očí už jí vyhrkly slzy jako drobné tůňky mokrého světla.

Malá Sestra se postavila na špičky a ten ohromně nateklý nos jí políbila. „Tak. Lepší?“

Velká Sestra se rozkošně usmála. „Jo, lepší.“

„Tak pojď,“ řekla Malá. „Měly bysme si koupit ty zasraný alchymický nádoby, ať máme do čeho dát ty jeho zasraný játra. Nemůžu uvěřit, že naše nádoby byly prošlý.“

„Občas se holt něco posere,“ povzdechla si Velká.

„To teda,“ přitakala Malá. Vzala Velkou za ruku a vedla ji tichými ulicemi Normální čtvrti k poměrně známému podniku jménem Obchodní středisko s domácími a alchymickými potřebami.

 

*

 

Žhavý Uhlík si nesl svůj vak a veselými davy se proplétal s takovým výrazem ve tváři, jako by měl chuť nacpat všem přítomným uhlík do úst a přinutit je, aby ho spolkli a propálili si žaludek.

Na sobě měl ožehlý oděv, v němž vypadal jako kominík s vážnými sklony k neuváženému vraždění. Nemělo to daleko do pravdy a už jen pro jeho vzezření na něj kolemjdoucí vrhali zděšené pohledy.

Žhavý Uhlík mezi ně nezapadal. Naopak vystupoval jako černá skvrna ve výhledu.

Ale hlavně mu to bylo naprosto u prdele.

 

*

 

Parchantští Synové Urvalovi chvatně vstoupili do nájemního domu a vyrazili do schodů. Botami jako by na leštěnou žulu klepali zastaralý lidový rytmus.

Takové bezmyšlenkovité přepady jim vyhovovaly. Strkali se na schodišti, jako když chtějí ptáci vylétnout drobnými dvířky ze stísněné klece. Prskali, nadávali, navzájem se mlátili rukama a lokty do zad, do boků i do břicha. Podpatky bušily do schodů jako kladiva do zubů, zuřivost se hromadila jako pěna v lahvi, která potřebuje vybuchnout. 4 nestačil 46 a 17, ale dohnal je, právě když se přiřítili ke dveřím do příslušného apartmá. 46 a 17 se zastavili, jako by se chtěli domluvit na dalším postupu. 4 mezi nimi proběhl a s roztaženými končetinami se vrhl podsaditým tělem proti dveřím. Zámek se vylomil, dveře se rozletěly a 4 se vevalil dovnitř, vrazil do stolu, zatočil se a s řinkotem přistál na podlaze.

46 a 17 výskli, rozřehtali se jako chlupatá zvířata a celí vzrušení vpadli do pokoje. Sáhli pod vlající plášť a tasili zbraň. Otáčeli se na podpatcích a otáčeli hlavou, až neladně napínali údy a krk. Masky jim propůjčovaly auru teatrální zloby, notně ji však narušoval neohrabaný krok jejich křivých nohou svítících leskem rudých a purpurových punčoch.

Ne že by na tom záleželo. V žáru boje byli Synové Urvalovi k otázkám vzhledu zcela lhostejní.

Žádný boj se ovšem nekonal. Zloděj jater tu nebyl. Nedošlo na agresivní vzdor za využití nezměrné nožní síly. Zdálo se, že úspěch mise je v ohrožení; a nečekaná nepřítomnost oběti je záhy znejistěla a zneklidnila.

46 a 17 na sebe hulákali rozkazy – „Tady! Do kuchyňky! Do šatny! Bacha na záchod!“ – a 4 se zatím zvedl, jako když se sbírá opilec, uchopil svou zbraň (jednoruční oboustrannou sekeru) a napřáhl ji před sebe.

„Na posteli!“

Zařval tak nahlas, že jeho Parchantští Bratři ustali v pátrání a pokřikování. Podívali se, kam ukazuje, a uviděli, že má (snad vůbec poprvé v životě) pravdu.

Postel v prostorné místnosti nepřehlédli – to bezpochyby ne –, ovšem neprohlédli si, co leží pod zvlněnou hedvábnou přikrývkou. Nyní ji strhli a už se hotovili čelit se zbraní v ruce smršti smrtících kopanců. Místo toho ztuhli.

Já Rád Játra před nimi ležel nahý a od hlavy až k patě spoutaný. Varlata mu ohavně stahovaly složité uzly a v ústech měl nacpaný kus mokré látky, převázaný trýznivě napjatým koženým páskem.

Parchantští Synové Urvalovi byli dočista zmatení a jenom na něj hleděli. Nakonec 46 řekl: „Sundejte mu ten roubík. Uřežte mu nohy. Pak mu je narveme do chřtánu.“

Já Rád Játra bezděky zakňučel a kňučení velmi rychle přešlo v jekot.

 

Z anglického originálu BleakWarrior (Blood Bound Books, Gilbert 2016) vybral a přeložil Roman Tilcer.