Fárat s Adolfem - básnická redukce

Leckterý umělec i „umělec“ vyhlašuje svým dílem nový začátek, nový svět a překonání světa starého. V tom jsou si všichni až k jednotvárnosti podobní, takže po prvních akordech „nového“ zpěvu přichází na sebeotrlejšího čtenáře dřímota. Všichni se chápou obtížného úkolu vyjádřit nový řád tak, aby mu bylo možné věřit alespoň na chvíli, na papíře. Komu se to povedlo? Musí přijít něco skutečně nehorázného, aby vstřícně naladěný čtenář dopřál autorovi sluchu. Něco neúnosného, co vytrhne vědomí člověka z nepřetržitého komatózního proudění slov. Například vzývání nacistické ideologie.

Otevřete­-li sbírku Jdeme s Říší básníka­-horníka Jindry Cinka, což se vám může stát jen opravdovou náhodou, zaváháte při bezděčném bleskovém rozboru svých okamžitých, stěží potlačitelných myšlenek mezi animální averzí a nepříčetným údivem, jejichž intenzita roste s každou stranou, dokud se nepozvracíte nebo si neukroutíte hlavu. Přeháním jenom trochu. Než Cink roku 1943 vydal tuto svou poslední knihu, publikoval ve třicátých letech sbírky sociálně angažované, proklamativní, řeklo by se levicové, které by beze všeho mohl charakterizovat velkohubý podtitul té poslední – „sbírka veršů ze života pracujícího lidu včera a dnes“. Nechci tím sugerovat otřelou, zplošťující představu o jednovaječném bratrství komunis­­mu a nacismu, chci tím poukázat na úžasně mechanickou konzistenci autorova kréda, které se ve své neoblomné, bezohledné krátkozrakosti sytilo myšlenkami kohokoli, kdo dělníkům třeba jen přislíbil lepší zítřky. Sociální revoluci komunistů obratem přepsal na revoluci nacionálněsocialistickou, kterýžto hrubě alegorický vůz vyslal do ulic na katolickém podvozku: antisemitismus jest přece vepsán v „kosmickém desateru“, posvětil jej sám „Všemohoucí“! Klíčová slova: „Resurrexit“ & „Zdař Bůh!“

Kdyby to bylo možné změřit, vsadil bych si u Cinka na historicky nejmenší námahu, jakou kdy český „básník“ vynaložil k napsání básně, pokud jde o volbu slov, významů a konstrukci jejího smyslu, i pokud jde o sousto skutečnosti, které autor pozřel a po svém vydávil. Není floskule, která by opsala pusté kouzlo samovolného, jež skýtá kupříkladu báseň Odkaz světu: „Míti velkou moc,/ tak obrovskou sílu,/ vzal bych karabáč, sehnal/ všechno Židovstvo z celého světa/ do jednoho houfu,/ na jednu velkou hromadu –/ pak svou silou trhnul/ celou naší zeměkoulí/ tak prudce,/ že by se tato havěť,/ tyto ošklivé štěnice na těle/ lidském, odtrhly od povrchu/ zemského a spadaly dolů,/ do volného prostoru vesmíru – aby pak již nikdy více se/ nevrátily zpět – a aby pak již nikdy více/ nekazily ten náš krásný,/ nevinný svět.“

Tu přicházejí všetečné otázky: kde by asi tak zhruba mluvčí básně stál či se nacházel, až by se jal trhnout tou zeměkoulí? Co to bylo za podivuhodné estetické pnutí, které autora přimělo v závěru své rozjuchané výhružky zrýmovat slova „zpět“ a „svět“? – Ohromující setkání s dávnou vehemencí kohosi hlínově primitivního! Nepravděpodobný úder opilce. Urputnost dítěte bez sebe. Sbírka vyšla znovu roku 1944.