Bernie Sanders se už při svém prvním pokusu získat prezidentskou nominaci za Demokratickou stranu stal symbolem progresivní levicové politiky, jaká se do té doby ve Spojených státech zdála nemyslitelná. Nyní se rozhodl bojovat o hlasy v primárkách podruhé. Kdo za ním stojí a jaké jsou jeho šance?
V roce 2015 se do klání o nominaci na prezidenta Spojených států za Demokratickou stranu kromě favoritky Hillary Clintonové zapojil také Bernie Sanders, širší veřejnosti neznámý senátor z Vermontu. Sám se označoval za demokratického socialistu a vystupoval s radikálním programem systémové změny, který se mnohým zpočátku jevil jako naprosto šílený a neproveditelný. S postupem času však svým vystupováním a bojem za regulaci bank, univerzální zdravotní pojištění nebo vyšší daně pro nejbohatší získal masovou podporu a stal se seriózně zvažovaným prezidentským kandidátem. Clintonová ho nakonec porazila jen díky své vládě nad zadluženou Demokratickou stranou, skrze niž převáděla finanční prostředky pro svou kampaň. Tyto okolnosti silně znechutily demokratickou základnu, která se oprávněně cítila podvedená – a pak zvítězil republikán Donald Trump a předchozí peripetie se rázem začaly jevit irelevantní.
Podpora chudých
Bernie Sanders však z politické scény neodešel a dále prosazoval progresivní politickou agendu (nejviditelnější byl jeho střet se společností Amazon, s nímž úspěšně bojoval za zvýšení minimální mzdy pro její zaměstnance). Jeho nová kandidatura do prezidentských voleb v roce 2020 proto nikoho nepřekvapila. Sandersovy návrhy jsou tentokrát ještě odvážnější než při minulém klání. Tváří v tvář skutečnosti, že loni v USA zemřelo přes třicet tisíc lidí kvůli tomu, že neměli přístup k základní zdravotní péči, prosazuje univerzální zdravotní pojištění hrazené státem, naprosto běžné ve všech ostatních vyspělých státech světa. Naprosto odmítá další pokračování ilegálních válek, kterých USA v současnosti vede hned sedm a mimo to participuje na genocidě v Jemenu. Rovněž odmítá nerovnoměrné rozdělení bohatství, kdy tři nejbohatší lidé v USA (Jeff Bezos, Bill Gates a Warren Buffett) vlastní více než chudší polovina obyvatel země dohromady, a prosazuje výraznější progresivní zdanění. Dále plánuje regulovat bankovní i finanční instituce, aby zabránil další recesi, jakou byla americká hypotéční krize v roce 2007, a požaduje, aby minimální mzda zajišťovala důstojný život bez nutnosti být odkázaný na státem dotované potravinové lístky. Seznam požadavků je mnohem delší, důležité však je, že většina jeho návrhů má podle volebních průzkumů většinovou podporu, a to dokonce i u republikánských voličů.
Zdá se tedy, že Sandersova kandidatura má velkou šanci na úspěch. Napomáhá tomu i skutečnost, že Sanderse v obrovské míře podporují chudí lidé, kupříkladu zadlužení studenti nebo vykořisťovaní zaměstnanci společností jako McDonald’s, Wallmart nebo právě Amazon. O podpoře svědčí i to, že pro Sanderse pracuje přes milion dobrovolníků a že získal již více než dva miliony individuálních donací. Ty jsou v průměru velice skromné – zhruba 18 dolarů na dárce (u dalšího demokratického kandidáta Peta Buttigiega je to 47,5 dolaru). Tento fakt není bez významu: na rozdíl od štědrých donací velkých sponzorů nebývá dar drobného obnosu jednorázovou záležitostí a dárci přispívají opakovaně, což Sandersově kampani zajišťuje dlouhodobou finanční stabilitu. Věc má ovšem i hlubší rovinu.
Tribunská funkce
Sociolog Georges Lavau ve svých studiích o Komunistické straně Francie (PCF) operoval s termínem „tribunská funkce“. Podle jeho analýzy PCF, která po celá desetiletí byla jednou z nejsilnějších politických stran ve Francii, plnila v tamějším politickém systému zásadní úlohu, protože na něm jejím prostřednictvím participovaly marginalizované dělnické vrstvy. Ty se do té doby nacházely vně tradičních mocenských struktur a působily jako dysfunkční faktor. Teprve PCF propůjčila proletariátu účinný hlas, a současně tak učinila celkový politický systém inkluzivnějším. Nutno však přiznat, že experiment nepřinesl jednoznačně pozitivní výsledky – PCF nikdy nedosáhla prezidentství ani nesestavovala vládu a veškeré její snahy o zlepšení údělu dělnictva vedly přinejlepším k polovičatým úspěchům nebo byly přímo kontraproduktivní. Historička Annie Kriegelová správně poukázala, že PCF svou politiku často koncipovala spíše podle potřeb Sovětského svazu než vlastní členské základny. Přesto se ukázalo, jakým způsobem se demokratický příslib participace všech na politickém rozhodování může prosazovat uvnitř ve své podstatě nadále stranického a oligarchického systému.
Sanders a jeho kampaň v tomto směru představují nový zásadní pokus. Existence milionového hnutí, finančně i prakticky podporujícího progresivní politické požadavky, je novou silou na politické šachovnici USA. Je to síla reprezentující lidi, kteří se dlouhodobě považovali za vyřazené ze systému, a nyní cítí možnost participovat na novém hnutí. Jeho cílem by přitom nemuselo být pouze dostat do Bílého domu svého kandidáta, nýbrž vytvářet trvalý tlak. Kdyby se při každém hlasování o nové legislativě v Kongresu mobilizovala veřejnost a tvrdě požadovala prosazení progresivních návrhů, váhající demokraté a v menší míře i republikáni by pocítili, že jsou v rozporu s vůlí občanů. Podpora výše zmíněných populárních návrhů by se nemanifestovala pouze v průzkumech a anketách jako dosud, ale přímým vystoupením obyvatel, často těch marginalizovaných a vykořisťovaných, kteří by konečně měli autentický hlas v politickém systému.
Amerika je ve velké míře ovládána speciálními zájmy a obrovskými korporacemi. Zbraňová lobby, ropná lobby, armádní lobby, lobby pojišťovacích i farmaceutických společností, lobby finančníků a bankéřů nebo lobby Izraele a Saúdské Arábie koncentrují obrovskou moc a destabilizují politický systém. Bylo by neuvěřitelně obtížné porazit je a omezit jejich prokazatelně škodlivý vliv na fungování státu i společnosti. Hnutí v čele s Berniem Sandersem se o to chce aspoň pokusit. Jeho šance nejsou zdaleka tak směšné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Autor je historik.