Tad Williams
Srdce ztraceného
Přeložil Petr Kotrle
Laser-Books 2019, 248 s.
Trilogie Jasný osten, Žal a Trn od Tada Williamse z konce osmdesátých a počátku devadesátých let patří k přelomovým dílům, která posunula žánr epické fantasy od pohádkově laděných dobrodružství k naturalističtějším a morálně ambivalentnějším vyprávěním. Děj sice vycházel z Tolkienova Pána prstenů, ale příběh o válce lidstva s temným pánem Inelukim a o rase čarovných bytostí jménem Sithové se zároveň výrazně inspiroval v evropském středověku, je zasazený do neobyčejně propracovaného fiktivního světa a popisuje originální a fascinující exotickou kulturu. Po několika desetiletích se Williams rozhodl napsat novou trilogii odehrávající se ve stejném světě jako Jasný osten, Žal a Trn. V češtině zatím vyšel (na poměry žánru) útlý román Srdce ztraceného, který obě díla spojuje dohromady. Odehrává se těsně po skončení děje zachyceného v předchozím cyklu a popisuje pronásledování poražené armády temných Sithů prchajících do svého sídla. Williamsovi se skvěle podařilo obrátit perspektivu původní trilogie, kde temní Sithové vystupovali jako démonické, záporné postavy. Srdce ztraceného je vyprávěno částečně z jejich pohledu a jsou zde vylíčeni spíš jako hrdé, tragické postavy, které měly k válce s lidstvem své důvody. Vypravěč působivě líčí pocity zmaru a únavy na obou stranách právě končícího konfliktu, který nepřinesl nic dobrého ani poraženým, ani vítězům.
Antonín Tesař
Nicholas Eames
Králové Wyldu
Přeložila Michaela Šprtová
Host 2019, 520 s.
Před četbou Králů Wyldu se vyplatí navštívit autorovy stránky. Nachází se zde totiž „soundtrack“ ke knize. Písně klasických rockových interpretů, jako jsou Janis Joplin, Lynyrd Skynyrd nebo The Who, ovšem neslouží pouze k podkresu konkrétních scén, ale také předjímají koncepci románu. Svět Nicholase Eamese je plný hrdinských part, které se živí bojem s přehršlí bizarních monster, jež přežila bratrovražednou válku dávné předlidské rasy. Chování těchto skupin často připomíná zábavné historky z koncertních turné a většina z nich má své agenty a licencované bardy. Hrdiny knihy jsou pak členové Ságy – jedné z nejslavnějších part všech dob, která se však před lety rozpadla a teprve ohrožení dcery jednoho z jejích členů vede k reunionu. Jejich dobrodružství je pak záznamem turné po světě a jednotlivých vystoupení, která zahrnují souboj v aréně, střet vzducholodí i porážku armády monster v bitvě, jež připomíná jakýsi šílený fantasy Woodstock. Příběh drží pohromadě díky Eamesovu stylu a způsobu, jakým autor mísí fanfaronství postav, situační gagy a dialogy plné siláckých hlášek i přiznaně patetických prohlášení se souboji, které nepředstírají ani pokus o realističnost. Přesto se nejedná o pouhou zábavu – výsledkem je působivý příběh o lidech, kteří si nakonec uvědomili, že kdysi byli skutečnými přáteli. V době různých přehnaně temných pastišů Hry o trůny podobné romantické a nostalgické knižní elpíčko osvěží.
Boris Hokr
Robin Hobb
Kroniky Deštné divočiny: Dračí strážce
Přeložil Jan Kozák
Fragment 2018, 544 s.
Draci ve fantasy zastávají mnoho rolí – od děsivých monster zvířecí i vychytralé povahy přes moudré pamětníky dávných časů až po magickou rasu, která vládne lidem a někdy je dokonce i stvoří. Díky své velikosti a mytologickému zázemí nejen v západní kultuře patří rozhodně k nejpopulárnějším, ale také nejzrádnějším motivům žánru. Americká spisovatelka Robin Hobb se snaží ve svých knihách vyhýbat klišé – a přestože ne vždy uspěla, jsou její knihy ze světa takzvaných elderlingů (tedy lidí přetvořených vlivem draků) pozoruhodným příspěvkem k fantastickému živočichopisu. Série Kroniky Deštné divočiny, jejíž první díl vyšel česky loni na podzim, se odehrávají nedlouho po návratu draků na svět. Jejich poslední generace však není schopna létat ani si vybavit všechny vzpomínky svých předků, což je jinak charakteristický rys draků. Z mocných a moudrých stvoření se tak stali tvorové odkázaní na dobrou vůli lidí, a to je ve světě ovládaném zákony nabídky a poptávky, kde řada mocných věří, že části dračích těl je možné využít při tvorbě zbraní a lektvarů, velmi nebezpečné. Dračí strážce tak popisuje namáhavou cestu, kterou draci spolu s hrstkou svých ochránců podniknou, aby se dostali do bezpečí. Kniha se nespoléhá na akční atrakce, zato důsledně zvažuje otázky závislosti a odpovědnosti za slabší. Draci zde o něco sestoupili na potravním žebříčku, ale vykoupili se hloubkou svých charakterů.
Boris Hokr
Xavier Dorison, Joël Parnotte
Mistr meče
Přeložila Jitka Musilová
Josef Vybíral 2019, 96 s.
Francouzský scenárista Xavier Dorison se už i u nás zapsal do povědomí jako zručný autor historických komiksů, někdy s příměsí fantasy. V edici Modrá Crew mu vyšel středověký thriller Temný zákon, westernový Hrobař a vynikající variace na pirátskou klasiku Dlouhý John Silver. Jeho komiksy nyní začalo vydávat i malé nakladatelství Josef Vybíral, které se jinak zaměřuje na dobrodružnou literaturu, zejména pak na Julese Verna. Dorisonovy komiksy do této linie velmi dobře zapadají. Jeho scénáře totiž zpravidla dokážou spojit akční děj, neokázale hrdinské postavy a schopnost vystihnout určité historické nebo morální téma. Komiksy navíc vycházejí ve velkých formátech, díky nimž obzvlášť dobře vynikne práce kreslířů, s nimiž Dorison spolupracuje. Po vikinské fantasy Asgard nyní vyšel ryze historický příběh Mistr meče, který se odehrává ve Francii 16. století. Prudké kulturní, ale také politické proměny Francie éry krále Františka I. shrnuje Dorison ve svém komorním příběhu do dvou konkrétních dobových střetů nového se starým. Za prvé se jedná o francouzský překlad Bible, který může učinit posvátný text dostupnějším lidu, a za druhé o protiklad meče coby tradiční zbraně vyžadující trénink a rapíru jakožto jeho efektivní a přístupnější obdoby. Dodejme, že Mistr meče není žádná hluboká analýza historické epochy, ale přímočarý dobrodružný příběh, jehož mistrovství netkví v komplexnosti, ale v umění zkratky.
Antonín Tesař
Je mi fajn s.r.o.
(I Feel Good)
Režie Benoît Delépine, Gustave Kervern, Francie, 2018, 103 min.
Premiéra v ČR 1. 8. 2019
Francouzská dvojice Benoît Delépine a Gustave Kervern v minulém desetiletí zabodovala dravými komediemi Aaltra a Louise-Michel a ironickou poctou surrealismu Avida. Ve svých novějších snímcích, počínaje stařeckou road movie Na mamuta!, tvůrci ofenzivní dravost výrazně redukovali a natáčejí jemnější, lehce absurdní sociální komedie. Konstantou jejich tvorby přitom zůstává originální přístup k postavám z nižších společenských tříd. Delépine a Kervern je sice připravují o veškerou důstojnost a neváhají je zobrazovat jako panoptikální groteskní figurky, není z toho však cítit výsměch, ale naopak zřetelná sympatie. Skutečně odpudiví jsou v jejich filmech zásadně jen boháči nebo ti, kdo si na ně hrají. To platí i pro hlavního hrdinu novinky Je mi fajn s.r.o., ambiciózního selfmademana Jacquese, který poctivě načítá všechny příručky pro budoucí multimiliardáře a neustále promýšlí zaručené způsoby, jak zbohatnout. V sociální komunitě, si otevře zkrášlovací salon, který nabízí zkrachovalým existencím vesměs z dělnické třídy krásu a úspěch za rozumnou cenu. Lenivé tempo filmu natáčeného v autentickém prostředí patří k celkovému přístupu Delépina a Kerverna, kteří důsledně vzdorují přehnaně aktivnímu životnímu stylu nejen svými příběhy, ale i vlastní uměleckou tvorbou. Jejich neokázalá komedie je vtipná a společenskokritická jen jakoby mimochodem. Především nabízí rozvolněný časoprostor k příjemně letargickému diváckému pobývání.
Antonín Tesař
Bienále experimentální architektury #4: Digital Tactics
Galerie Jaroslava Fargnera, Praha, 14. 6. – 1. 9. 2019
V pořadí již čtvrté tuzemské Bienále experimentální architektury se tentokrát věnuje tématu „digitálních taktik“ v době, kdy prvotní nadšení z nových technologií opadlo a tyto nástroje se staly běžnou, a tudíž nereflektovanou součástí našich životů. Výstava sestávající z projektů různých architektů a studií, jež se „digitálním taktikám“ věnují, tak není mapováním nějakého aktuálně se vynořujícího trendu v architektuře, ale spíše snahou o dokumentaci způsobu myšlení, který už v architektuře zdomácněl. Na sympoziu, které organizátoři bienále připravili ve spolupráci s Fakultou architektury ČVUT, se diváci setkali i se známými studii, jako jsou Zaha Hadid Architects, MIT Media Lab nebo SCI-Arc. Dodejme ještě, že označení celé akce za „bienále“ přirozeně vyvolává vysoká očekávání a je otázkou, jestli bylo šťastné volit právě tento název. Celý projekt má každopádně podstatně skromnější rozměry, než jaké od bienále očekáváme. Ve skutečnosti se jedná o standardní výstavu s off-programem ve formě zmíněného sympozia nebo workshopu. Označit takový projekt za Bienále experimentální architektury zkrátka působí jako velikášství, které je navíc v době, kdy bienální umění a vůbec bienále jako taková procházejí silnou kritikou, docela zbytečné. Nehledě k tomu, že hrát si na něco, čím ve skutečnosti nejsem, je jednou z věcí, kterou kritika neodpouští.
Martin Vrba
Stephen Adly Guirgis
Parchant v klobouku
Divadlo v Celetné, Praha, psáno z představení 6. 8. 2019
Brněnský Buranteatr tradičně strávil pár prázdninových dní v Praze na pozvání Divadla v Celetné. Tentokrát přivezl dvě novinky uplynulé sezóny, které jsou zároveň ztělesněním rozpolcené dramaturgie souboru – pohybové divadlo Deep Shit a klasickou činohru s výraznou komickou rovinou Parchant v klobouku. I podle reakcí publika funguje kus dovezený z Broadwaye hlavně tehdy, když herci předvádějí svůj temperament. Ohnivá portorikánka Veronica je ale v tuzemské inscenaci spíš nepříjemná pipka odvedle. Ralph zase není borec, který pochopil, že člověk ve 21. století přijde ke společenskému postavení i penězům nejsnáze tím, že vykecá druhým díru do hlavy a že být patronem anonymních alkoholiků znamená mít k tomu skvělé cvičiště. Působí spíš jako otravný frajírek, kterého bychom po pár vteřinách od seznámení rádi pověsili na krk někomu jinému. Jackie v podání Michala Isteníka je zkrátka Eda z Mostu a dělá dojem bývalého veksláka, určitě ne napraveného dealera. Scéna doplněná rekvizitami posbíranými po půdách dovrší podezření, že jsme oproti roku 2011, kdy byl „špíl“ napsán, o hodně let pozadu. Pro odstup brněnské inscenace od divokého prostředí globalizovaného New Yorku, byť podávaného ve hře určené mainstreamovému publiku, je nakonec příznačné i nahrazení slova „motherfucker“ v názvu. Silácká tragikomedie se v pojetí Buranteatru zkrátka proměnila v neškodnou legrácku. Místním středoproudým divákům to ale nejspíš stačí.
Marta Martinová
Talk=Trouble
4 Songs For Surviving Heatwaves
Free download 2019
Základní otázku field recordings (Mohou zvuky zaznamenané za určitých okolností vyvolat atmosféru vzniku nahrávky, pokud dostaneme dostatek informací o jejich původu?) posunuje pražský projekt Talk=Trouble do rámce aktuálně naléhavé zkušenosti. Po vlně veder, která letos zasáhla Evropu a kterou člen skupiny V0NT strávil experimenty s průchodností zvuku v rozpáleném prostoru, se ptá: „Může společná environmentální úzkost ovlivnit způsob, jakým nasloucháme určitým nahrávkám? Co slyšíte?“ Čtyřskladbové EP vzniklo během několika horkých nocí s pomocí jednoduchého modulárního systému, FM syntezátoru, sampleru, sekvenceru a dětské citery. Nahraný materiál byl ale reprodukován a znovu nahráván v různých časových a prostorových podmínkách (příroda, město, industriální lokace) a následně mixován, takže vznikla několikavrstvá asambláž. Jde o skutečně komplexní projekt, včetně odkazů na vědecké zkoumání toho, jak šíření zvuku ovlivňuje teplota (významně) či vlhkost vzduchu (méně, ale také), a na analýzu rytmických struktur (rhythmanalysis) Henriho Lefebvra či jeho práce o produkci sociálního prostoru. Na sociálně-politické rovině je klimatická změna faktorem tvorby tělesného prostoru a podobný hudební projekt se pak spíše než ve sféře umění ocitá někde mezi akustickým experimentem a tělesnou terapií, „péčí o sebe“ ve skličujících podmínkách. Na počátku nahrávání byla nespavost a může se stát, že diskomfort bude také převažujícím životním pocitem, ve kterém bude nahrávka nacházet své posluchače.
Ondřej Parus