Mýty a kontinuity českých dějin

V českém prostředí, s jeho poměrně nehlubokou a přerušovanou filosofickou tradicí, možná více než jinde spočívají zásadní konceptuální a ideové politické konflikty na bedrech historie – a historiků. Různé spory o ­smysl českých dějin propukají sice nepravidelně, ale stále znovu, živené povětšinou politickými střety nad interpretacemi vzdálené i zcela nedávné minulosti. Tyto střety jsou příznakem absence konsenzu, jež je charakteristickým rysem českých dějin. V loňském „osmičkovém“ roce, kdy jsme na jedné straně poslouchali, že „bývali Čechové statní junáci“ (rok 1918), a na straně druhé jsme si připomínali, „jak jsme trpěli“ (roky 1938, 1948 a 1968), vyšla řada knih, které se při příležitosti několikanásobného kulatého výročí pokoušely reflektovat českou zkušenost. Patří k nim i soubor textů francouzského historika Jacquese Rupnika Střední Evropa je pták s očima vzadu a monografie Milníky moderních českých dějin autorské trojice Jakub Rákosník, Matěj Spurný a Jiří Štaif. První z nich vyvolala značný ohlas a získala cenu Magnesia Litera za publicistiku, druhá naopak spíše zapadla. V něčem je to příznačné.

Jacques Rupnik je často inzerován jako jeden z největších soudobých zahraničních odborníků na Československo, což z naší dnešní perspektivy znamená vlastně na Česko, byť ze souboru je patrno, že z Rupnikova horizontu Slovensko nezmizelo. Nechci mu primát jeho odbornictví upírat, otázkou nicméně je, jaká je jeho vypovídací hodnota – zase tolik odborníků na Česko ve světě není. Závažnější je neméně často opakované konstatování, že Rupnik je autorem doposud nejlepších dějin KSČ, totiž práce Dějiny Komunistické strany Československa od počátků do převzetí moci (1981, čes­­­­­ky 2002). Zde se lze těžko přít. Rupnikova kniha, byť sahá pouze do roku 1948, ani po takřka čtyřiceti letech od prvního vydání nebyla překonána – ovšem dodnes jí konkurují vlastně jen příručky vypracované samotnou KSČ. Tři desetiletí po listopadu 1989 to vypovídá cosi nelichotivého nejen o syntetických schopnostech naší historiografie.

Trojice autorů Milníků moderních českých dějin je na první pohled poněkud nesourodá: tvoří ji odborník na 19. století patřící ke starší generaci a dva mladí sociální historici, jeden se slabostí pro Friedricha Hayeka, druhý zase známý „revizionista“. Tato kombinace je o to překvapivější, že o autorech rozhodně nelze říct, že by se svou knihou pouze připojili k loňskému „vzpomínání“. Spíše vy­­užili příležitosti – ovšem asi tak, jako trestanec využije dozorcovy nepozornosti k útěku nebo generál slabosti protivníkovy linie k průlomu. Jejich práce totiž není oslavná ani na okamžik. Je originálním vypořádáním, někdy i velmi rázným, s krizovými obdobími novodobých českých dějin. Ony krize jsou vymezeny roky 1848, 1918, 1930, 1945, 1968 a 1989, ale tato léta jsou milníky spíše symbolickými a zkoumání jsou podrobeny úseky podstatně delší, v nichž se vyvrcholení dané krize připravovalo. K samotnému chápání krize autoři přistupují perspektivou aktérů. Víc než na zpětné diagnóze jim tedy záleží na účastnickém hodnocení. Jsou si totiž vědomi, že sám pojem krize je konstruován a znamená v prvé řadě zpochybnění legitimity stávajícího řádu. V rámci typologie moderních krizí uvádějí tři typy: strukturální krizi, kdy dochází k disfunkci společnosti jako celku, krizi legitimity moci a krizi existenční, kdy jedinci nejsou schopni uspokojovat své potřeby. Z výčtu letopočtů je patrné, že některé zkoumané krize zahrnují více typů zároveň.

Mytologie a historie

Jediným původním textem Rupnikovy knihy je úvodní esej věnovaný „osudovým osmičkám“. Ostatní vznikly v širokém časovém rozptylu od první poloviny sedmdesátých let po rok 2017 a jejich záběr není o nic menší. Také Rupnik se věnuje 19. století, vrací se k počátkům obrození, zkoumá kořeny českého nacionalismu, česko­-francouzské a česko­-německé vztahy nebo rozdílné cesty Čechů a Slováků po roce 1989. Většina textů je však věnována století dvacátému. Jestliže Milníky občas sklouzávají k dějinám beze jmen a tváří, Rupnikův přístup je výrazně personalizovaný. Občas nabírá až mytický rozměr: héroové vstupují na proscénium a strukturální roviny jako hospodářství nebo mezinárodní vztahy umlkají a ztrácejí se v pozadí. Patrně nejlépe je to vidět na rozdílném pojetí roku 1918. Pro autory Milníků není krize roku 1918 ani tak konstitučním mytémem československé samostatnosti, jako spíše širším pohybem, jenž úzce souvisel se světovou válkou a jejím vlivem na každodennost. Krize roku 1918 v sobě spojila všechny tři výše zmíněné typy: byla jak krizí legitimity moci, tak krizí strukturální a v závěru války, kdy vázlo zásobování, i krizí existenční. Není přitom bez významu, že její závěr autoři vidí až v součásti celoevropské revoluční vlny, prosincové stávce roku 1920.

U Rupnika je v kontextu roku 1918 patrný jeho mýtotvorně liberální pohled na české dějiny. Jeho text Masaryk a Havel: etika a politika ve zkoušce moci je exemplární v prvé řadě tím, do jaké míry chápe intelektuála jako ústřední postavu historikova zájmu. Bohužel neméně exemplární je i Rupnikovo poněkud násilné nalézání shod v přístupu obou titulních prezidentů k politice. Přitom rozdíly začínají už v tom, že Masaryk byl politikem, byť relativně neúspěšným, už desítky let předtím, než se stal prezidentem, kdežto Václav Havel zůstával až do roku 1989 angažovaným intelektuálem. I proto v devadesátých letech nemohl Hrad sehrát podobně zásadní roli jako za první republiky. Masaryk byl monarcha, jenž si byl schopen určit nástupce. Havlovi velmi záhy nezbylo než pronášet přes hlavy politiků výzvy k vytvoření hnutí, jež by generovalo vysněné osobnosti, a když hnutí selhala, upnout se na tyto osobnosti a podporovat strany, k nimž tíhly. Paradoxní tradice „strany, kterou by Havel volil“, pak přetrvává v české politice dodnes. Když Rupnik prohlašuje, že „skutečným Masarykovým nástupcem je spíše Havel než Beneš“, je to příspěvek k české politické mytologii, nikoli k historiografii či k politickému myšlení o Češích.

Pražské jaro

Podobně je tomu i v případě takzvaného pražského jara. Pro autory Milníků začíná krize roku 1968 už v roce 1962, a je tak patrná její souvislost s širšími procesy v sovětském bloku, zejména s takzvanou druhou vlnou destalinizace po XXII. sjezdu KSSS. Povahu československé krize autoři chápou do značné míry jako směs „důvěry v moc vědění“ a ekonomické a politické krize. V tomto tavicím kotli se mísilo spoléhání na expertní vědění a vědecko­-technickou revoluci, jak o ní psal Radovan Richta v Civilizaci na rozcestí (1966), marxistický revizionismus stranických intelektuálů a v neposlední řadě sociální stratifikace neodpovídající stalinistickým představám. Je asi patrné, že v takovém kontextu zbývá jen málo prostoru pro příběh o hledání „lidské tváře“ socialismu coby ústřední linie roku 1968, i když i to k němu bezpochyby patří.

U Rupnika je obraz roku 1968 zcela odlišný. Přestože je jeho kniha souborem textů, mezi nimiž často leží desítky let, je jeho intepretace českých dějin zřetelná a stabilní a lze ji celkem snadno shrnout. V meziválečném období bylo Československo ostrůvkem pozitivní deviace demokracie v moři autoritářství. Tato odchylka měla své historické důvody, hlavně liberální a humanistickou podobu českého nacionalismu, kterou Rupnik spojuje s Masarykem. Po roce 1948 v Československu sice nastoupil komunistický totalitarismus, ale v reakci na něj přišlo vzepětí roku 1968. Jádrem tohoto vzepětí byl liberalismus kulturních elit, kdežto reformní pohyb v komunistické straně hrál jen vedlejší roli. A protože Rupnik nevidí pohyb v KSČ, nevidí ani to, že předpoklady pražského jara leží hlouběji v minulosti. I vzhledem k totalitárnímu schématu přehlíží význam změn započatých už v éře Antonína Novotného. Podobně autor nedoceňuje česko­-slovenské napětí, v němž jeden z klíčových rozporů roku 1968 poznal už Petr Pithart v knize Osmašedesátý (exilové vydání 1980). Rupnik v roce 1968 vidí v prvé řadě mýtus emancipujících se intelektuálů, v němž šlo o „vítězství kultury nad politickou strukturou“.

Demokraté a komunisté

Zatímco u Rupnika je jasně zřetelný narativ českých dějin, v němž hrají výsostnou roli intelektuálové, v Milnících jsou klíčové souvislosti o něco méně samozřejmé. Nicméně poměrně jasným vodítkem je, že vedle „klasických“, většinou osmičkových či „paraosmičkových“ (listopad 1989) milníků, se zde objevují také dva milníky neklasické, totiž roky 1930 a 1945. Zvláště druhý z nich považuji za vlastní jádro knihy. V případě roku 1930 autoři připouštějí, že jejich alternativní perio­dizace není zcela bezprecedentní – nakonec jde o dopad velké hospodářské krize. Přesto v české historiografii většinou platí, že první republika je považována za jediný celek a zlom přichází až s rokem 1938. Východiskem pro neklasickou periodizaci je úvaha Karla Polanyiho, podle které byla dvacátá léta ještě prodchnuta snahou o obnovu civilizace 19. století. Od let třicátých je však jasné, že nový světový řád bude jiný.

Jedním z deklarovaných cílů Milníků je nově nahlédnout tradiční vyprávění o moderních českých dějinách, a právě v kapitole věnované roku 1945 se to daří nejkomplexněji. Je klíčová nejen pro knihu, nýbrž pro přemýšlení o kontinuitách a diskontinuitách českých (a také československých) dějin 20. století vůbec. Ostatně už samo vytknutí roku 1945, který na rozdíl od let 1938 a 1948 většinou jako krize vnímán není, naznačuje, že se jedná o interpretačně nejsilnější a nejsvébytnější část výkladu. Autoři oproti obvyklému polistopadovému výkladu, který třetí republiku vykresluje jako dobu boje demokracie s totalitarismem, vycházejí z teoretického výkladového schématu revoluce – ovšem aniž by přijali dobový mýtus o národní revoluci. To jim umožňuje se daleko lépe vypořádat s rozhodujícími dobovými fenomény etnického občanství a pozitivně konotovaného násilí, jejich význam souvisí s důrazem kladeným na skutečnost, že „demokraté v roce 1945 prováděli revoluci s komunisty“.

Už to samo o sobě jde proti srsti národních mýtů, autoři však zacházejí ještě dál, když ukazují významné kontinuity mezi druhou republikou, protektorátem a republikou třetí. Patří k nim především důraz na etnicitu, který v době druhé republiky zakládal možnost zpochybnění soukromého vlastnictví – nejdřív se týkalo Židů, pak Němců a nakonec se uplatnilo jeho třídní pojetí. V hledání souvislostí v přetržitém vývoji let 1938 až 1948 autoři Milníků v lecčems navazují na práce Jana Tesaře z konce šedesátých let a je vlastně zvláštní, že se jeho jméno v knize neobjevuje.

Další bolavou ranou českých dějin 20. století – na rovině národní sebeprezentace dosud nevstřebanou, ba i nepřiznanou – je poválečná odplata. Její dvojí podoba, spontánní lidová msta i msta organizovaná státem, vyústila v počet obětí, jenž byl „mnohonásobně vyšší než například počet popravených za ‚heydrichiády‘ nebo počet obětí politických procesů, vězeňského systému či ostrahy hranic během čtyřiceti let komunistické diktatury“. Poválečný konsenzus o tom, že násilí spojené s oběma odsuny (divokým i organizovaným) bylo nevyhnutelné, byť třeba politováníhodné, nicméně v české společnosti úspěšně přetrvává napříč všemi režimy. Tento paradoxní konsenzus je pak o to grotesknější, oč arbitrárnější hranice morálky volí ti, kdo v souvislosti s (některými) restitucemi argumentují, že „co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Že polistopadové elity, které nastoupily po krátkém disidentském interregnu, navázaly na národně­-komunistickou interpretaci roku 1945, do značné míry vysvětluje, proč v české společnosti stále rezonují argumenty „výsledky druhé světové války“. A také, proč se příliš nepohnuly ostré hranice mezi násilím, které nás zajímá, a tím, které ignorujeme. Autoři Milníků oprávněně připomínají i konstantní odpudivé chování české majority k Romům.

Ochota autorů Milníků zarýt nástroje historické analýzy hluboko do národní mytologie, zvlášť do představy o sobě samých jako o obětech, nikoli pachatelích, jasně vyvstává v kontrastu s Rupnikovým podáním. Rupnik sice také hodnotí odsun sudetských Němců jako předzvěst a předpoklad roku 1948, ovšem v jeho očích jako by probíhal pouze po linii Beneš–Gottwald, a nikoli s nadšeným přispěním téměř všech „demokratů“ a většiny národa. A protože Beneš vlastně ani nebyl skutečným Masarykovým dědicem, je národní čest zachráněna, což má pro Čechy o to větší váhu, že takto soudí zahraniční odborník.

Příliš současná krize 1989

Rok 1848 byl možná ze všech krizí nejdůležitější z hlediska evropských dějin a potlačení „revoluce“ v Praze bylo iniciační „partií středoevropského kontrarevolučního domina“. Také počátek formování české politiky ve všech podobách – občanské i radikální – je vlastně spjat s rokem 1848. Přesto je však poučení, které je možné z roku 1848 vyvodit, podle autorů Milníků poněkud fádní: „Společenské krize, pokud jsou současníky chápány jako skutečně neodbytné, mohou otevřít cestu pro revoluční změny jen v případě, že se v nich zároveň objeví aktéři, kteří je hodlají prosadit.“ Není se čemu divit. Význam roku 1848 je na rozdíl od ostatních milníků přece jen odlehlý a jeho obraz v národní mytologii vybledl.

Opačně se to má s krizí roku 1989, jež je pro současnost konstitutivní, což mimo jiné znamená jak prolínání paměti a historiografie, tak „mocenské prosazování jedné formy paměti jako privilegované“. Krizový rozměr měl konec osmdesátých let v Československu samozřejmě i optikou autorů Milníků, a to v mnoha ohledech – od výkonu hospodářství po otázku násilí ve společnosti. V souladu s tím, jak rok 1989 hodnotí Michal Pullmann a Pavel Kolář v knize Co byla normalizace? (2016), také podle autorů Milníků„akutní krize legitimity“ propukla, když násilí proniklo do veřejné sféry a nabralo podobu, jež byla vyjádřena slovy „bijí naše děti“.

U Rupnika narazíme v této souvislosti opět na vytrvalou mytománii. Na jedné straně mluví o normalizaci jako o sovětizaci nebo o stalinismu sedmdesátých let, na druhé pak vidí za normalizace intelektuály jako mluvčí odporu celé společnosti. Vzhledem k tomu, že pro něj jsou to stále titíž představitelé kultury vítězící nad politickou strukturou z roku 1968, neváhá je dokonce srovnávat s francouzskými osmašedesátníky. Tak jako z nich se stali proti­totalitární liberálové, z českých reformních komunistů se stali (liberální) disidenti. Rupnik má na mysli patrně takzvané nové filosofy jako André Glucksmann či Bernard­-Henri Lévy, kteří jsou ovšem z postav na evropské scéně roku 1968 ty nejméně zajímavé.

Zkratky a iluze

České vnímání Jacquese Rupnika navazuje na tradici „přátel české věci ve světě“ – přátel, kteří nám rozumějí, tedy drží nám palce, případně se za nás berou proti našim odpůrcům. K jeho předchůdcům patřili britský historik Robert Seton­-Watson a hlavně francouzský historik Ernest Denis. Působení takového příznivce mělo před rokem 1989 svůj význam. Dnes je jeho úloha rozporuplnější. Nemáme žádné zřejmé utlačovatele a Rupnik jako by se ujímal úkolu otvírat nám oči. Namísto toho však spíš utvrzuje část české společnosti v jejím sebeklamu. Už to, že v úvodním textu bere osudovost „osmiček“ trochu příliš za slovo, má za následek, že i když se esej dobře čte, jeho zkratky jsou až příliš prvoplánové a závěry až moc nasnadě. Z „osmiček“ se tak stávají „zázračné roky“, nikoli symboly širších a hlouběji založených krizí, a přestože Rupnik je dalek toho říkat, že jsme byli „statní junáci“, kteří „mnoho trpěli“, zůstává jeho interpretace omezená.

Zřetelné je to u posledních textů souboru z roku 2017, které se týkají vzestupu populismu. Rupnik sice na jednu stranu konstatuje, že populismu se nedaří jen ve střední Evropě, ale že existuje i v té západní, vzápětí jej však v českém prostředí vykládá historicky. Takové vysvětlení je ale naprosto nedostatečné. Současný neveselý politický ­reliéf zemí Visegrádu je totiž třeba vysvětlovat v týchž souvislostech krize demokracie jako vzestup Alternativy pro Německo, úspěchy Marine Le Penové nebo brexit. Rupnik, který se opakovaně odvolává na Dahrendorfovu tezi o tom, že postkomunistické státy budou dohánět Západ v etapách šest měsíců (základy právního státu), šest let (tržní ekonomika) a šedesát let (občanská společnost), přehlédl, že k žádnému dohánění nedošlo. Tato představa vycházela z pocitu „konce dějin“, ve skutečnosti se ale vztah východu a západu Evropy záhy zkomplikoval. Jak ukazuje v knize Nový pořádek na starém kontinentě (2013, česky 2016) německý historik Philipp Ther, vítězné tažení neoliberalismu na kontinentě začalo transformací východních ekonomik a až potom se přesunulo na západ.

Jiná iluze, ke které se Rupnik rád vrací, je Kunderova představa „uneseného Západu“. Rakousko­-Uhersko ale byl Západ jen při notné dávce dobré vůle – a to nejen kvůli uherským magnátům, sedmihradským samotám nebo haličským štetlům. Mytické kvality střední Evropy zakrývají její méně vznosné nedostatky. I proto Rupnik opakovaně naráží na skutečnost, kterou není schopen pojmenovat a nejspíš ani ostře zachytit: že země, v nichž se důrazněji vzdorovalo komunismu, jsou dnes ty méně liberální – Polsko má Jarosława Kaczyńského a Právo a spravedlnost, Maďarsko Viktora Orbána a Fidesz.

Na Střední Evropě i Milnících se ukazuje, do jaké míry se dnes doba komunistické diktatury, včetně její periodizace, stává novou osou starého „sporu o smysl českých dějin“. Rupnikovo podání českých dějin vychází vstříc těm, kteří vidí zaplněnou Letnou v roce 2019 jako pokračování roku 1989 a české dějiny ve 20. století přes všechna škobrtnutí jako příběh o tom, jak pravda a láska nakonec zvítězila nad lží a nenávistí. Jako by proti cynickému mocenskému kalkulu, který má dost společného s normalizací (méně už s budovatelským nadšením padesátých let), stačilo postavit mytologii kulturní elity, jež sama reprezentuje český národ a jeho kontinuitu. Rákosníkovy, Spurného a Štaifovy Milníky ovšem ukazují, že kontinuita je často tam, kde bychom ji raději neviděli. Linie spojující druhou republiku, protektorát, třetí republiku a poúnorový vývoj se přitom v lecčem velmi nápadně podobají těm, jež spojují normalizaci, „divoké devadesátky“ a dnešní panství více i méně viditelných oligarchů.