Jedním z originálních děl fantasy literatury posledních let je útlá kniha Patricka Rothfusse Hudba ticha. Nejdramatičtější scénu komorního vyprávění o osamělé dívce žijící v podzemí představuje podle autora osmistránkový popis výroby mýdla.
Americký spisovatel Patrick Rothfuss debutoval románem Jméno větru (2007, česky 2012), prvním dílem trilogie Kroniky královraha. Druhý díl Strach moudrého muže (2011, česky 2015) vyšel o čtyři roky později. Následovalo několik kratších příběhů ze stejného fikčního světa, na zakončení příběhu však čtenáři stále čekají. Jako by se Rothfuss držel zásady svého hrdiny Kvotheho, který vypráví slavnému kronikáři o svém životě v průběhu tří nocí, přestože ani největší králové nepotřebovali více než dvě. Příběh se však musí buď vyprávět pořádně, anebo vůbec, a Rothfuss je znám tím, že své texty neustále přepracovává, reviduje a vybrušuje – navzdory prostředí, kde je tlak na pravidelné, každoroční publikování enormní. Výsledkem jsou knihy, které po stylistické stránce patří k tomu nejlepšímu a nejpoetičtějšímu, co fantasy nabízí.
Próza Hudba ticha (The Slow Regard of Silent Things, 2014), jež je jedním z vedlejších příběhů ze světa zmíněné trilogie, je však výjimečná i v rámci cyklu, jehož první svazek by se dal označit za jakýsi „fantasy Stříbrný vítr“. Rothfuss údajně pochyboval, zda čtenáři knihu přijmou, protože se jedná o text zcela zamítající běžné atrakce epické fantasy. Nakonec se však rozhodl dát na naléhání několika svých známých: ať si ostatní čtou své normální příběhy, tenhle je pro nás, nenormální čtenáře.
Spravit svůj kousek světa
Hrdinkou příběhu je vedlejší postava Jména větru, dívka Auri, která žije v podzemí obrovské univerzity mágů. Rothfuss ji ve své novele na jednom místě popisuje jako „nezbedné, nevychované stvoření“, ale především říká, že je „křehká, jen se rozbít“ a že dobře ví, že „nemá v hlavě uklizeno“ i že „není uvnitř pravdivá“. Hudba ticha zachycuje sedm dní z jejího života, kdy se připravuje na Kvotheho návštěvu a hledá pro něj dokonalý dárek. Během svého bloudění pod aulami univerzity i při výpravách za potravou jen jednou narazí na jiného člověka – na rozespalou malou holčičku – a ani s ní nepromluví. Kniha tak neobsahuje žádné dialogy a sám Rothfuss ironicky prohlašuje, že nejakčnější pasáží útlé novelky je osmistránkový popis výroby mýdla.
Hudba ticha je programovou polemikou s většinovým chápáním epiky, a to nejen ve fantasy. V rámci žánru založeného zpravidla na akčních atrakcích a dějových zvratech jde o odvážné rozhodnutí, podtržené například lakonickou náplní jedné podkapitoly: „Třetího dne Auri plakala.“ Rothfuss si to může dovolit díky pečlivosti, s níž váží každé své slovo (české kongeniální překlady vytvořila předčasně zesnulá Jana Rečková).
V Hudbě ticha autor vykresluje působivý obraz vnitřního světa narušené mysli. Nikde ovšem není řečeno, co se Auri stalo. Víme jen, že je posedlá očistou – neustále si omývá ruce i obličej. Mýdlo je pro ni jediným luxusem, který si dopřává, jinak své touhy považuje za nemístné a sobecké. Myslí si, že stačí chvilka nepozornosti a svět se rozbije. A že krutost nikdy nepřispívá k hladkému běhu věcí. Žije ze dne na den a snaží se spravit svůj kousek světa – ať už to znamená opravit prasklou trubku, zamést opuštěnou místnost nebo položit nalezený kámen na to jediné správné místo. Její chování působí poeticky a útěšně, ovšem jen do chvíle, kdy se něco pokazí. Potom vystoupí na povrch všechna nevyléčitelná bolest poškozené mysli. Přesto Auri doufá, že by se jednoho dne svět mohl bez její pomoci obejít.
Srdce z rozbitého skla
Hudbu ticha by snad bylo možné přirovnat k některým prózám Petera S. Beagla, především k debutovému fantasy románu Poklidné a tiché místo (1960, česky 2011), případně k vybraným pasážím trilogie Gormenghast britského spisovatele Mervyna Peaka. Ovšem ty byly stále založené na konfliktu, byť třeba komorním, a jejich osamělé, ze společnosti vyloučené postavy nakonec přece jen vstupovaly do interakce s jinými lidmi, takže jejich příběh měl naději na nějaké řešení. Rothfuss nic z toho nenabízí.
Auřinými přáteli jsou věci – k nim promlouvá, jim věnuje svou lásku a pečuje o ně. V jejím světě jsou některé dny „vrtkavé jako kočka“, stará zčernalá spona může utiskovat pryskyřici, dveře mohou být tak ostýchavé, že Auri musí zdvořile předstírat, že si jich nevšimla, a z plástve medu od farmáře, který dělal všechny věci správně, jsou cítit tiché zvony a ospalá letní odpoledne. I když Auri už nemá naději, že zase bude uvnitř zcela pravdivá, rozhodně v rámci svých možností žije plnohodnotný život.
Patrick Rothfuss, který se výrazně angažuje v charitě a na jehož blogu je možné nalézt řadu zajímavých pojednání o fantasy a jejích proměnách v posledních desetiletích, ukazuje, že fantasy nemusí oslovovat jen fanoušky žánru. I když na každou Auri připadá deset nebo víc Aragornů či Gotreků Gurnissonů, po přečtení jejího příběhu by mělo být jasné, že nejsou důležitější než ona. Hudba ticha je upřímným vzkazem všem nalomeným a poškozeným, že nejsou sami a že i jejich sny mají svou cenu.
Autor je literární publicista.
Patrick Rothfuss: Hudba ticha. Přeložila Jana Rečková. Argo a Triton, Praha 2015, 152 stran.