Příběh průkopnice industrialu

„Jak tohle církev může povolit během bohoslužeb, je mi záhadou,“ zapsal si americký skladatel Aaron Copland do svého deníku poté, co byl svědkem polední varhanní improvizace Oliviera Messiaena v kostele Nejsvětější Trojice v pařížském 9. obvodě. V basech prý slyšel ďábla a ve výškách zase harmonie, které by klidně mohly znít v newyorském koncertním sále Radio City Music Hall. Messiaen svoji hudbu zasvětil Bohu a ve zmíněném novorenesančním chrámu obsluhoval varhany až do své smrti v roce 1992. Kostel je ovšem důležitý i pro některé současné experimentální hudebníky. Například ambientní skladatelka Julianna Barwick si coby zpěvačka v kostelním sboru uvědomila sílu vlastního hlasu a objevila kouzlo ozvěny. Možná trochu překvapivě byl zážitek z kostela zásadní i pro Christine Carol Newby. Desetiletá dívka, která na začátku šedesátých let vyrůstala v severoanglickém Hullu, nejnásilnějším městě tehdejší Velké Británie, při jedné z toulek po okolí, během nichž se musela vyhýbat hloučkům opilých námořníků, mods, skinheadů i Hells Angels, objevila zdánlivě opuštěný kostel. Na kazatelně však ležel mikrofon, který kněz používal při bohoslužbách, a dokonce byl zapojený. Okamžik, kdy se její amplifikovaný hlas rozlehl po svatostánku, zůstal pro Christine Newby určující i v době, kdy už si dávno říkala Cosey Fanni Tutti.

Energie, svoboda, nezávislost

Z letošní desky Tutti, která je po debutu Time to Tell z roku 1983 teprve druhou sólovou nahrávkou Cosey Fanni Tutti, ovšem meditativní naladění, jaké si většinou spojujeme s atmosférou kostela, na první poslech nepocítíme. Modulovaný saxofon v úvodním tracku zní spíš jako polnice ohlašující konec světa nebo jako křik dravce. Když se pak k zoufalému troubení, které zdánlivě vůbec nesouvisí s plynutím skladby, přidají chladné beaty, obraz se zdá kompletní. Tohle je Cosey Fanni Tutti, spoluzakladatelka industriální hudby, která v poslední fázi své kariéry rekapituluje zvuk, jemuž v sedmdesátých letech se skupinou Throbbing Gristle pomohla na svět. Překvapivý rozměr ale skladbě dodává videoklip, který byl zveřejněn ještě před vydáním desky. Vidíme v něm poklidný les, žijící vlastním životem. Koruny borovic se komíhají, jako by stromy byly v družném hovoru, a nehybné lesní podloží budí dojem absolutního klidu. Když v druhé polovině klipu začnou lesním světem probíjet elektrické výboje a objevovat se hologramy, je jasné, že tu něco nehraje. Pionýrka industrialu utíká do přírody, která ji nabíjí energií, svobodou a nezávislostí, a sama přitom vysílá impuls, který les oživuje.

Leccos vysvětluje velmi otevřená autobiografie Art Sex Music, kterou Tutti vydala v roce 2017. Vzpomíná v ní mimo jiné na svého otce, nadšeného kutila, který ji sice zasvětil do elektroniky, což později využila při promýšlení industriální estetiky, ale držel ji zkrátka a blízký vztah s ní navázat nedokázal – na rozdíl od volnomyšlenkářské matky, se kterou se Tutti nepřestala stýkat ani poté, co rodinu opustila. Koncem šedesátých let už byla pevnou součástí britské hudební i drogové kontrakultury. V roce 1969, kdy jí bylo osmnáct let, poprvé vyzkoušela LSD a navštívila koncerty Pink Floyd nebo The Soft Machine. Oba zážitky pro ni byly určující. S Robertem Wyattem, tehdejším bubeníkem progrockových The Soft ­Machine, ostatně v pozdější době spolupracovala. LSD ji zase svedlo dohromady s osobou, která výrazně ovlivnila první polovinu jejího života. Při intoxikaci LSD během oficiálního experimentu na univerzitě v Hullu se totiž seznámila s Neilem Megsonem, později známým pod jménem Genesis P­-Orridge, který ji záhy zlákal ke společnému bydlení v umělecké komunitě.

Studie manipulativního chování

Podstatná část vzpomínek vypovídá právě o dobách, kdy Tutti žila ve squatu společně se členy umělecké skupiny COUM Transmissions, z níž později vznikla revoluční industriální kapela Throbbing Gristle. Popis jejího partnerského vztahu s Neilem Megsonem, respektive P­-Orridgem, působí jako případová studie psychotického a manipulativního chování, a i když kniha na britské hudební scéně nezpůsobila zdaleka tak velký rozruch, jaký bychom mohli očekávat, od základů přepisuje příběh celé skupiny. Biografii totiž lze číst nejen jako podrobné vyprávění o životě jedné konkrétní umělkyně, ale i jako analýzu mechanismů uvnitř skupiny.

Přestože členové kapely v čele s ­P­-­Orridgem rádi mluvili o feminismu a právech žen, po­­dle svědectví Cosey Fanni Tutti ve výsledku zajišťovala praktický chod, úklid a financování uměleckého squatu ona sama. Agresivní chování P­-Orridge, který ji proti její vůli nutil k potratu, často ji slovně napadal a později po ní dokonce házel cihly, zase nápadně připomínají klasické misogynní archetypy známé z rockové mytologie. Tutti tak ve své knize odhaluje, že sexistické, manipulativní a násilnické praktiky nejsou cizí ani avantgardním kolektivům. Málokterý z nich se přitom prezentoval svobodomysl­něji než Throbbing Gristle.

Touha po bourání hranic

Navzdory těmto zkušenostem Cosey Fanni Tutti nezahořkla. Právě naopak – z knihy sálá energie, touha překonávat všechny institucionální i osobní překážky a neustále opouštět komfortní zónu. Pasáže popisující zkušenosti s prací striptérky nebo natáčením porna jsou psané nezvykle uvolněným jazykem a podobně svěže jsou popsány třeba i momenty, kdy se Tutti konečně rozejde s P­-Orridgem a začne žít s Chrisem Carterem, klíčovým hudebníkem Throbbing Gristle a svým celoživotním partnerem. Líčení doby po narození jejich dítěte, kdy dvojice pod hlavičkou Chris & Cosey nahrávala průkopnické synthpopové desky, je nejen mimořádně vřelé, ale především ukazuje, proč Cosey Fanni Tutti zůstává jednou z nejinspirativnějších a nejobdivovanějších postav nejen britské experimentální scény. Její autentická touha po prožitku, originalitě a bourání hranic je dodnes nakažlivá. Ne náhodou ji John Doran, zakladatel magazínu The Quietus, jako jednu z mála žen vybral do své podcastové série The British Masters.

Bez umělecké anarchie Throbbing Gristle, kteří kombinovali elektronický hluk s naivistickými samply, hrou na rozladěnou kytaru a řevem, by dnes neexistovala značná část hlukové avantgardy. A bez elektronických experimentů dvojice Chris & Cosey si zase stěží můžeme představit většinu britských elektropopových kapel osmdesátých let. Podstatné však je, že tvorba Cosey Fanni Tutti je relevantní i dnes. Aktuální deska Tutti sice neotevírá novou kapitolu experimentální hudby, její dopad je ale pořád intenzivní. Čarodějné zvukové inženýrství naředěné současným technem nebo industrialem je přitažlivé, soudržné a zároveň dostatečně svobodné. Kromě toho skvěle funguje jako doprovod při četbě knihy Art Sex Music. Ze zvuků i textu čiší podobná nespoutanost.

Autor je hudební publicista.