Na konci července přinesla česká média dvě důležité zprávy ukazující ambivalenci postojů vládní strany ANO ke klimatické krizi. Nejdříve Andrej Babiš po setkání s budoucí předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen připustil, že by se Česká republika mohla připojit ke snaze Evropské unie o klimatickou neutralitu do roku 2050. A ten samý týden udělilo ministerstvo životního prostředí pod taktovkou Richarda Brabce, rovněž z ANO, souhlas k rozšiřování uhelného dolu Bílina.
Evropský závazek klimatické neutrality do roku 2050 by v důsledku nových vědeckých zjištění o rychle pokračujícím globálním oteplování šel nad rámec Pařížské dohody. Byl by zároveň inspirací pro další státy světa, aby byly v boji proti klimatické krizi aktivnější. Babiš byl ovšem ještě před měsícem proti a Česká republika společně s Polskem, Maďarskem a Estonskem debatu o klimatické neutralitě na summitu Evropské unie vetovaly. Premiér to obhajoval ochranou českého průmyslu a hospodářství. Rozšíření těžby uhlí na dole Bílina až do roku 2035 pak pohřbilo nejen naději na postupné uzavření všech dolů a transformaci těžbou zasažených regionů do roku 2030, ale i Babišem přislíbenou klimatickou neutralitu České republiky do roku 2050.
Když zmíněné dvě zprávy postavíme vedle sebe, jasně se obnažuje Babišova politická strategie: zalíbit se co nejširší veřejnosti, slibovat změny a zároveň pokoutně vyhovět průmyslovým korporacím. Babiš se tak sice tváří jako progresivní politik, před ochranou planety a zdraví obyvatel však upřednostňuje velký byznys. Pokud jde o ministra Brabce, ten si buduje obraz politika, který měnící se klima nebere na lehkou váhu. Podporuje studenty a studentky v klimatických stávkách, s premiérem vypouští do volné přírody sysly a slibuje založení uhelné komise, která by stanovila termín odchodu od uhlí (prozatím to vypadá, že v komisi budou dominovat zástupci uhelného byznysu). Tato gesta však slouží jenom k ukolébání veřejnosti a jsou součástí budování pozitivního PR obrazu strany. A stejně ANO postupuje i v boji proti suchu a při ochraně půdy: navrhuje dotační programy na zachytávání dešťové vody, ale na evropské úrovni blokuje zastropování dotací pro velké zemědělské podniky.
To jsou důsledky Babišova řízení „státu jako firmy“: maximalizovat zisk velkých firem a opomíjet veřejný zájem, pokud to umožní sebepropagace. Jenže v situaci, kdy se v Česku od počátku šedesátých let oteplilo o dva stupně Celsia, je Babišovo a Brabcovo přešlapování na místě přesně to, co nepotřebujeme. Potřebujeme naopak politiky, kteří klimatickou krizi berou jako nejpalčivější společenský problém a přicházejí s vizí, jak ji řešit. Nedělejme si iluze – ANO takové politiky mít nebude. I proto je pro nás tak důležitý důsledný tlak klimatického hnutí.