Říše absolutního zla

Kanaďan Steven Erikson (vlastním ­jménem Steven Rune Lundin) patří mezi nejvýznamnější autory současné epické fantasy, která v jeho podání získává značně temný nádech. Svědčí o tom už názvy jednotlivých knih z jeho dosud nejznámější série Malazské knihy padlých: Dům mrtvých (2000, česky 2003), Dóm řetězů (2002, česky 2005), Lovci kostí (2006, česky 2008), Potoky krve (2007, česky 2015), Vichr smrti (2007, česky 2009), Chromý bůh (2011, česky 2012) a další. Podobný charakter má i novější Charkanaská trilogie, která tvoří prequel Malazské knihy padlých a věnuje se událostem, jež se odehrávají o tři sta tisíc let dříve. Dosud vyšly svazky Stvoření temnoty (Forge of Darkness, 2012) a Pád světla (Fall of Light, 2016).

Čtenář není svolný

Ačkoliv Erikson patří mezi největší jména současné fantastické literatury, nezaručuje mu to komerční úspěch. Osud jeho Charkanaské trilogie se stal velmi nejistým poté, co autor oznámil, že sepsání třetího dílu odkládá na neurčito kvůli nízké prodejnosti dosavadních dvou částí a místo toho se bude věnovat sequelu Malazské knihy padlých, tedy novému cyklu s názvem Witness Trilogy (Trilogie svědka), jejíž první díl bude mít název The God Is Not Willing (Bůh není svolný).

Hledání odpovědi na otázku, proč Charkanaská trilogie přes pozitivní reakce kritiky i fanoušků nepokračovala v úspěchu Malazské knihy padlých, je nutně spekulativní a odpověď na ni by měl nalézt především sám autor. Je nicméně vcelku představitelné, že širší publikum nad rámec fanouškovské základny je už Eriksonovým psaním unavené – jen samotná Malazská kniha padlých čítá deset objemných svazků, které vznikly v průběhu pouhých dvanácti let. I když ale Erikson závratnou rychlostí vyprodukoval ohromnou fantasy ságu, která si záhy našla skupinu nadšených příznivců, nikdy se mu nepodařilo dostat se z alternativního okraje žánru do jeho komerčně úspěšného středu. Malazský svět, který Erikson buduje na několika tisícovkách stran, totiž není pro každého a mezi nejrůznějšími světy fantastiky a jejich příznivci plní spíše roli jakési subkultury.

Eriksonovo psaní není úplně lehké zařadit – na jedné straně je stylisticky poměrně vytříbené, na straně druhé mu chybí nápaditost a navozování temné atmosféry Malazského světa působí až příliš prvoplánově. Autor se někdy prostě snaží až příliš křečovitě na to, aby ponurost jeho příběhu byla věrohodná. Po několika stovkách stran se vnímavější čtenář snadno začne nudit, protože všechny autorovy literární strategie začínají být průhledné.

Abstraktní horor

S tím úzce souvisí „neuvěřitelnost“ fikčního světa, jakkoliv se může zdát, že zrovna v žánru fantasy to snad nemusí být na obtíž. Mám na mysli především to, že pro čtenáře je velmi těžké vcítit se do některé z postav, jejichž psychologie je vesměs dosti podivná a neuchopitelná. Jenže pokud si čtenář nevytvoří k žádné z postav vztah, nemůže se ani strachovat o jejich osud. Mytický svět je zase tak skličující, že jeho pád do občanské války lze jen těžko pociťovat jako tragédii. Mezi čtenářem a příběhem tak zeje propast, kterou se nedaří překlenout, a nedochází k prožitku pohlcení dějem, který je jedním z předpokladů pro ocenění fantasy. Eriksonova tvorba je zkrátka natolik temná, že v ní nejsou ani ojedinělé paprsky světla, díky nimž by tíže Malazského světa mohla vyniknout. Ve výsledku není o co se opřít ani o koho se bát.

Erikson se tím částečně blíží „abstraktnímu hororu“: zatímco v klasických hororových příbězích vyvolává hrůzu vpád exotického zla do intimně blízkého řádu věcí (a působí jako traumatická událost), hrůza abstraktního hororu je vpletena přímo do látky, z níž je utkán daný fiktivní svět. Má tak spíše existenciální rozměr jakéhosi základního naladění, které prostupuje vším – hrůza zde není náhlá a intenzivní, ale depresivně všudypřítomná. Takové jsou například světy H. P. Lovecrafta, jehož knihy se staly klasickými díly svého žánru. Malazský svět zatím spíše jen klopýtá v jejich stínu.