Rozdělená rodina

Výstavu Z rodinného alba s podtitulem Příběhy česko­-slovenského kulturního sbližování, jež probíhá v pražském letohrádku Hvězda, lze do určité míry brát jako autorský projekt kulturoložky Moniky Kaprálikové, která je v současné době jednou z nejpovolanějších odbornic na téma kulturního života Slováků v meziválečné Praze a která z trochu jiného pohledu toto téma již dříve zpracovala knižně. Návštěvníci mohou znát její monografii Za hranice provincie. Ján Smrek a jeho E/elán (2017). Kromě Kaprálikové ovšem za výstavou stojí tým odborníků z několika akademických a vědeckých pracovišť a zejména kurátor Karel Kolařík, který se na projektu podílel nejen jako autor vybraných exponátů, ale také spolupracoval na přípravě doprovodných textů.

Obraz rodiny

Předností výstavy, které je vyhrazen hvězdicovitě členěný prostor prvního patra letohrádku, je bohatství materiálu, zahrnujícího zhruba osm set exponátů, přičemž některé z nich jsou představeny veřejnosti poprvé. Při přípravě byly využity sbírky Památníku národního písemnictví, různých muzeí a archivů i soukromé sbírky. Neobvyklý prostor umožnil rozsáhlou expozici tematicky rozdělit do pěti základních obrazů česko­-slovenských kulturních vztahů, umístěných v pěti cípech Hvězdy. Ústředním obrazem je pak v centru umístěný kruhový panel Rodového lesa indoevropských jazyků, na kterém spolupracoval Jan Bičovský z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Češi a Slováci mají k sobě v tomto „rodovém lese“ pochopitelně blízko a metafora „rodiny“ byla velmi produktivně využívána českými i slovenskými autory od první třetiny 19. století. Rodina jako leitmotiv poté proniká do všech sekcí výstavního prostoru, a to nejen v makrokompozičním rámci, ale i v detailu. Příběhů česko­-slovenského rodinného soužití známe z naší historie spoustu, a netýkají se zdaleka jen soužití manželského, nýbrž metaforicky vstupují i do dalších svazků našeho společného kulturně­-společenského života.

Výstava se přitom neomezuje jen na období první republiky, která byla v souvislosti se stým výročím vzniku Československa dominantním tématem většiny podobných kulturních akcí. Problematika vzájemných česko­-slovenských vztahů je pochopitelně mnohem starší, což je dokumentováno zejména v textové části, v níž odkazuje na knihy vydávané od začátku 19. století. Nejhlouběji do minulosti sahá část Uprchlíci, umělci a vědci, jejíž název upozorňuje na různorodost motivací k cestám na Slovensko. Připomíná se vliv husitství i to, že později se Horní Uhry staly vyhledávaným útočištěm pobělohorských emigrantů. Autoři výstavy nezapomínají ani na období, kdy došlo ke kodifikaci spisovné slovenštiny, a přes aktivity českých slovakofilů konce 19. století se dostává do první republiky, kdy český zájem o Slovensko získal kvalitativně nový rámec a už se neomezoval jen na literární a politický život, ale zasahoval i do dalších oblastí kulturního dění. Celý vývoj je bohatě dokumentován dochovanými texty i fotografiemi.

V druhém cípu Hvězdy se pod latinským názvem Bohemia slovaca seznámíme s cestami Slováků do českého prostředí, respektive do Prahy, a to zpravidla za vzděláním. Tyto cesty jsou dokumentovány od humanismu a renesance, kdy byla jedním z klíčových jazyků literárních památek stále ještě latina. Vystavené knižní exponáty mladšího období, tedy už z 19. století, jsou zapůjčeny z rozmanitých českých knihovních i archivních zdrojů. Návštěvník si tak může uvědomit, kolik vzácných „slovacik“ je skryto v našich fondech. Jen namátkou zmiňme první vydání Cesty Slováka ku bratrům slavenským na Moravě a v Čechách 1839 od Jozefa Miloslava Hurbana z roku 1841. Je to jediný cestopis, který se podařilo publikovat knižně nedlouho po autorově návratu z cesty. Klíčovým rokem pro cesty Slováků do pražského kulturního a zejména univerzitního prostředí se ovšem stal rok 1882, kdy došlo k rozdělení Karlo­-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část. K tomuto roku se váže i založení studentského spolku Detvan, který sehrál v česko­-slovenské vzájemnosti značnou roli.

Společná řeč

Oddíl Hledání společné řeči sleduje naše dějiny na mnoha úrovních kulturního i společensko­-politického života. Objevuje se zde čeština jako jazyk literárních památek v Horních Uhrách i jako jazyk církevních památek ještě po vytvoření spisovné slovenštiny. Metaforického významu pak naše „společná řeč“ nabývá v úsilí českých slovakofilů koncem 19. století, a naopak po vzniku Československé republiky se „společná řeč“ zcela nemetaforicky ocitla v sevření dominantní ideou čechoslovakismu.

Čtvrtá část, nadepsaná slovensky Ľudia a knihy, představuje vrchol vzájemných vztahů obou národů. V meziválečném období procházely slovenská kultura i společnost prudkým rozvojem a český zájem o Slovensko odrážely například i ediční plány několika pražských nakladatelských domů, zejména Nakladatelství Leopolda Mazáče, které spolupracovalo mimo jiné se slovenským básníkem Jánem Smrekem a vydávalo například Edici mladých slovenských autorů. Na příkladu Mazáčových aktivit se ukazuje, jak širokou čtenářskou základnu u nás slovenská literatura měla. Dodejme, že slovenské tituly u nás tehdy vycházely slovensky. Tak velký prostor pro slovenskou literaturu vydávanou v originále později už v českém prostředí nevznikl.

Následující část, nazvaná Listování Slovenskem, si všímá pronikání slovenské literatury do dalších nakladatelských domů, leckdy i mimopražských. Jako pars pro toto autoři uvádějí příklad slovenského autora Mila Urbana a jeho románu Živý bič (1927, česky 1965), který se dočkal mezinárodního úspěchu, během krátké doby byl opakovaně zařazen do edičního plánu nakladatelství Družstevní práce a autor dokonce na výzvu českého nakladatele napsal pokračování. Výstava ovšem nezapomíná ani na to, že slovenskou literaturu v Praze vydávali také Slováci (například výtvarně zaměřená Litevna). Příběh česko­-slovenského sbližování uzavírá kapitola pojmenovaná Neloučení, zachycující neradostné rozdělení Československa na prahu druhé světové války, kdy se Češi a Slováci formou článků i vzájemné korespondence ujišťovali o nutnosti další spolupráce.

Bývá zvykem, že výjimečné výstavy doprovází obsáhlý katalog, který zanechává trvalou stopu v kulturním prostředí. Ten zde bohužel chybí. Zbývá tedy jen lehké povzdechnutí nad tím, že projekt není putovní. Umím si představit, že by tento formát představení česko­-slovenských vztahů byl úspěšný i v Brně či Bratislavě.

Autorka působí na Katedře středoevropských studií FHS UK.