Víc války, než žaludek snese

Nedávno u nás vyšla sbírka esejů vlivné fantasy spisovatelky Ursuly K. Le Guinové s poněkud krkolomným názvem Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků (2009, česky 2019). Autorka v textech psaných v sedmdesátých letech minulého století i v nulté dekádě století nového trefně vyvrací různé stereotypy spojované s žánrem a vysvětluje, jak fantastickým knihám hází klacky pod nohy „mladý povýšenec“ jménem realismus. Dílo britského spisovatele Joea Abercrombieho je ovšem příkladem moderní fantasy, která podobnou obhajobu, vyzdvihující imaginativní literaturu coby alternativu k realismu, nepotřebuje. Jeho romány se totiž sice odehrávají ve smyšleném světě, jsou však syrové a naturalistické.

Sama čepel

„Fantasy, kterou jsem četl, ve mně vzbuzovala neurčitou nespokojenost – buď byla příliš nablýskaná, příliš hrdinská, příliš formální a příliš předvídatelná, anebo příliš imitovala Tolkiena,“ přibližuje Abercrombie své čtenářské zkušenosti, které ho vedly ke stylu psaní, jímž se proslavil. „A já jsem si říkal, proč mám pocit, že snad nikdo nevyužívá ve fantasy onu moderní drsnost a tělesnost, jakou jsem nacházel v některých noirech a westernech.“

V trilogii První zákon ukazuje Abercrombie svět, kde dobro nebojuje se zlem. Místo toho vypráví o životem unavených lidech, kteří se sice chovají často drsně a nečestně, nelze je však nazvat padouchy. Slova jako „čest“ či „hrdinství“, na kterých žánr fantasy mnohdy stojí, tu nemají žádnou jasnou definici. Možná jsou jen abstraktními chimérami. Abercrombie vypráví o světě, kterému navzdory názvu série nevládne žádný jasný zákon. První díl Sama čepel (2006, česky 2008) už svým titulem napovídá, že v tomto světě se zabíjí náhle a beze smyslu. Název pochází z Homéra, kde stojí: „Sama čepel podněcuje k násilným činům.“ Abercrombie nicméně není cynickým pozorovatelem lidských odporností. Jen ironicky posouvá zažitá klišé žánru a staví čtenáře do neustálé nejistoty – což je nejsilněji patrné v samostatných románech Nejlépe chutná za studena (2009, česky 2010) a Hrdinové (2011, česky 2011), jež jsou rovněž zasazeny do světa uvedené trilogie.

Hrdinové vyprávějí o jakési bitvě národů, k hrdinskému eposu však mají daleko. Název neodkazuje k protagonistům, ale k místu bojiště, jímž je vršek s několika kamennými obelisky. V nich možná dlí duše dávných bojovníků, ale pro živé platí jízlivé motto první kapitoly převzaté z Bertolta Brechta: „Nešťastná je zem, které je zapotřebí hrdinů.“ Čtenář knihy rychle zapomene na bitevní opusy typu románu Legenda (1984, česky 1997) od Davida Gemmela, kde se zkazkami opěvovaný postarší bojovník vrací z ústraní napsat další kapitolu hrdinských pověstí. Abercrombie oproti tomu v krátkých úsečných celcích vypráví o množství postav z obou znepřátelených táborů, aniž by dal najevo, zda máme některému přát vítězství. Hrdinové jsou protiválečným románem o marnosti, hlouposti a krutosti války, v němž je sice spousta násilí a krve, nikoli však k pobavení čtenářů. Spisovatel začíná uprostřed situací a nesměřuje k jasné pointě. Výsledkem je pocit, že jsme se ocitli uprostřed bitvy, aniž bychom tušili, proč k ní vlastně došlo. Scény s tragickým koncem v podobě vyhřezlých střev a odseknutých hlav nejsou líčené z pohledu reků, ale postav, jimž nepřálo štěstí, případně perspektivou svědků krvavé řeže.

Závislost, posedlost, rutina

„Nezajímá mě ‚světotvorba‘, která zahlcuje čtenáře množstvím informací, ale ta, co vypovídá o povaze světa prostřednictvím toho, jak postavy přemýšlejí a jaké jsou mezi nimi vztahy. Postavy jsou srdcem knihy,“ říká Abercrombie. Nutno dodat, že v jeho případě se obvykle jedná o srdce řádně prohnilé. Postavy v Hrdinech intrikují i uvnitř jednotlivých táborů a Abercrombie si vždy dá práci, aby každý z nich získal kousek pochopení či sympatie čtenářů. Tím více si však klademe otázku po smyslu jejich pachtění a zjišťujeme, že unavení muži s bolavými koleny se tu často bijí jen proto, že nic jiného neumějí – je to závislost, posedlost, rutina, líčená s ironií a jizlivým odstupem. „V žádném jiném oboru se pitomost neomlouvá víc než v armádě. A žádná jiná práce ji víc nepodporuje,“ píše se v románu. Po několika stech stránkách už v obou táborech – armádách Severu i Spojeného království – začíná sílit skepse a zbabělé řeči o míru, za něž se jednomu z protagonistů hned zkraje vyprávění dostalo jenom slov posměchu, se náhle nejeví jako taková hloupost. „Seveřané válčení milují, to je pravda, ale milují taky pivo. A tak jako piva i války se snese jen tolik, na kolik má muž žaludek.“

V Abercrombieho světě se sice vyskytují mágové, ale nejsou to starci v čarodějnických kloboucích, spíš intrikáni, kteří drží v rukou především politickou moc. Jen občas přichází sebereflexe krutých činů. „Kolik asi stálo tohle malé povyražení, abychom mohli do krajiny na Severu vyvrtat pár děr?“ zamýšlí se na pár vteřin jeden z „hrdinů“ nad jednou z pouhých dvou demonstrací magicko­-technologické síly. „Kolik lazaretů se za to dalo postavit? Kolik chudobinců? Nebo něco hodnotnějšího? Vypravení pohřbů pro ožebračené sirotky?“ Ale pak se soukolí roztočí nanovo, v duchu prozíravé věty jednoho z protagonistů: „Nepřítel je opravdu tím nejméně nebezpečným prvkem v celé válce.“

Dobře nechutná nikdy

Ještě bezútěšnější je Abercrombieho předchozí román Nejlépe chutná za studena. Začíná zdánlivě tradičně. Hrdinka přezdívaná Monza málem přijde o život rukou svých nejbližších společníků, a zatímco sedmice kumpánů považuje ji a jejího bratra za mrtvé, ona se rozhodne pomstít. Abercrombie však žánr vyprávění o pomstě pozvolnými kroky dovádí do bodu, kde akt odplaty ztrácí smysl a postavy jako by postupovaly dál už jen ze setrvačnosti. Už napáchaly tolik hrůz, že s nimi nemohou přestat. Zprvu tu působí jako vtipná hra s konvencemi žánru: každá část knihy je mstou na jednom z viníků, v každé se něco pokazí a protagonisté konají nezvyklé věci. Například se vloupají do banky, nechtějí však nic ukrást, nýbrž zde něco nechat. Ze hry se však s přibývajícími stránkami stává úmorné trmácení světem plným intrik. Nejprve čtenář přeje hrdinům spravedlnost v duchu „oko za oko, zub za zub“, o to více je však s postupujícím příběhem dezorientován – vždy totiž zaostává o několik kroků za hrdiny, a ti jsou zase pozadu za skutečností.

Abercrombie propojuje jednotlivé knihy svého cyklu volně – hrdinové na vedlejší koleji v jiném vyprávění získávají větší roli. Opravdu ho nezajímá „světatvorba“, jak tvrdil v jednom z rozhovorů. Mnohem spíše se snaží o postupnou destrukci svých světů či spíše iluzí, které o nich čtenář může mít. Přitom Abercrombieho svět není ani cynický, ani bolestínský, k čemuž by vršení brutálních a bezskrupulózních činů mohlo vybízet. Na to je Abercrombie příliš potměšilým autorem. Jeho ironie je všudypřítomná a to ho odlišuje od některých dnešních tvůrců fantasy, kteří si libují v beznaději a vršení temných, násilných činů. Oproti tomu britský spisovatel vyvolává ve čtenářích především pochyby. I tu největší hrůzu umí projasnit vtipem či záchvěvem humanity, jindy naopak postavy vmžiku zbaví našich sympatií. Čtenáři se tak jen těžko mohou rozhodnout, zda sledují kladné hrdiny, kteří mají četné morální škraloupy, nebo naopak padouchy, na nichž tak jako na každém člověku je něco sympatického.

Autor je filmový redaktor Hospodářských novin.