Zrazená jugoslávská revoluce

Slavná práce jugoslávského intelektuála a po­­litika Milovana Đilase Nová třída (The New Class, 1957) se na tuzemský knižní trh do­­stává s dvaašedesátiletým zpožděním, ačkoli v exilových vydáních česky vyšla už v ro­­ce 1958 ve Švédsku a poté roku 1977 ve Švýcarsku. Đilasova radikální kritika oligarchizace moci v komunistických státech, jejíž exponenty označuje titulním pojmem „nová třída“, se tak v předlistopadovém Československu dostala pouze k omezenému čtenářskému okruhu. Přesto k jejímu oficiálnímu českému vydání došlo až letos.

Milovan Đilas patřil mezi nejbližší spolupracovníky Josipa Broze Tita v protinacistickém odboji a po nastolení komunistického režimu v Jugoslávii k nejužšímu vedení stranického politbyra. Postupně se však stával nejen kritikem sovětského systému, ale vymezoval se z pozic radikálního socialismu i vůči Titovu režimu. V padesátých letech pak byl pro své kritické postoje zbaven politických funkcí a devět let vězněn, a perzekvován byl i po Titově smrti v letech osmdesátých.

Partyzán, politik, disident

Đilasovu Novou třídu, považovanou ­vedle Conversations with Stalin (Rozhovory se Stalinem, 1962) za jeho životní dílo, lze číst v různých kontextech. Je možné ji chápat jako kritické dílo „heretika“ znalého praxe a fungování stranického aparátu. Tato perspektiva ji řadí po bok prací Arthura Koestlera, Ignazia Siloneho a u nás třeba Artura Londona. Stejně tak ovšem lze hledat souvislosti mezi Đilasovým konceptem nové třídy a teorií elit sociologa Roberta Michelse, podle jehož „železného zákona oligarchie“ dochází k oligarchizaci moci i v socialistických stranách. A konečně, poloha kritiky stalinistického experimentu staví Đilase do blízkosti Trockého.

Nová třída je pozoruhodná i v rámci dějin jugoslávského komunismu. Ten v poválečné době čerpal legitimitu z úspěšné protinacistické rezistence, modernizačního programu (například zavedení volebního práva žen) a příslibů urovnání sporů mezi jihoslovanskými národy. Ačkoliv byla jugoslávská industrializace a kolektivizace spojena s politickou represí, od roku 1953 se režim pod Titovým vedením postupně liberalizoval a vytvářel alternativu vůči sovětskému komunismu. Đilas nicméně tyto reformy kritizoval jako nedostačující, požadoval větší míru politického pluralismu, a postupně se tak ocital na druhé straně barikády než jeho bývalí spolubojovníci.

Ve své knize si vytkl nemalé ambice, když se rozhodl esejisticky a obecně pojednat o podstatě komunistických režimů. Nová třída je psána pronikavým jazykem a leckdy se dotýká problematiky, jíž se později věnovalo historické bádání. Na druhou stranu není prosta určitého schematismu a zevšeobecňování. Například „nová třída“ označuje příslušníky stranické nomenklatury, kteří koncentrují politickou a ekonomickou moc, její vymezení však není z Đilasova textu příliš patrné. Navíc rýsuje příliš ostrou hranici mezi těmito skupinami a masou pasivního obyvatelstva. Podle Đilase komunistické režimy vznikají jako autokratická forma vlády v hospodářsky zaostalých zemích bez liberální tradice a nastolení nové třídy je spojeno s překotnou industrializací. Režimy, jež vznikly v poválečné éře ve střední Evropě, autor chápe především jako výsledek geopolitického tlaku Sovětského svazu a jeho vojenské hrozby. Maďarsku a Polsku byl podle něho komunistický režim vnucen zvnějšku, v Československu se „komunistická strana až do vstupu Sovětů a puče v únoru 1948 podobala nejspíše levicovým parlamentním socialistickým hnutím“. Đilas přitom přehlíží, že KSČ představovala vyhraněnou antisystémovou, prosovětskou opozici a mezi předúnorovým a poúnorovým obdobím nelze v politice jejího vedení vidět radikální předěl. Đilasovi jistě nelze mít za zlé menší obeznámenost s dějinami komunismu ve střední Evropě, jeho koncept vzniku nové třídy však kvůli tomu působí poněkud schematicky.

Moc privilegovaných

Kardinálním průlomem komunistických no­­vých tříd byla podle Đilase změna vlastnických vztahů. Se zánikem soukromého vlastnictví a jeho domnělým zespolečenštěním se ekonomická moc ve skutečnosti začíná koncentrovat v rukou straníků a stát se mění v nástroj pro uplatnění jejího vlivu. Tato nová třída se posléze stává držitelkou nejrůznějších privilegií. Po opadnutí revoluční vlny se prosazuje stranická byrokracie likvidující jak příslušníky někdejších privilegovaných tříd (jako svoji konkurenci), tak revolucionáře z vlastního prostředí (ještě důsledněji). Právě v tomto ohledu má Đilas blízko k Trockého kritice stranické byrokracie zrazující revoluční ideje a posilující vliv státních struktur. V průběhu komunistických revolucí pak Đilas nachází i určitou zákonitost v cestě od nastolení revoluce přes fázi teroru až po umírněnou vládu úřednické mašinérie. V jugoslávském případě všechny tyto vývojové fáze splývaly s proměnami postojů prezidenta Tita.

Đilas byl tvrdým kritikem hospodářských reforem, které podle něho nepřinesly dělnické třídě kýžené rovnoprávnější postavení. Zákon o zaměstnaneckých samosprávách podle něho nedal pracujícím větší podíl na zisku, aparát nové třídy prakticky znemožnil legální stávku za lepší pracovní podmínky a povolné odborové organizace se staly pouhým přívěškem stranických struktur. Autor neskrývá své výhrady k průběhu jugoslávské industrializace, například k ničení rolnického stavu, a celý proces chápe především jako posilování mocenských pozic nomenklatury ve strategických oblastech vojenského a těžkého průmyslu. Nové komunistické režimy tak podle Đilase neodstranily antagonismus mezi zaměstnavateli a dělníky, naopak došlo k posílení nadvlády zaměstnavatele (státu) nad dělnickou třídou. Třídní panství ani odcizení, kořenící ve vykořisťování pracovní síly, tak nebyly odstraněny a dělníci ztrácejí zájem na dobrých výsledcích své práce.

I přes své skeptické postoje nicméně autor v Nové třídě, vydané rok po XX. sjezdu KSSS, nalezl pozitivní alternativy budoucího vývoje. Jisté naděje vkládal do emancipací „národních komunismů“ uvnitř sovětského bloku a doufal i v možnost samostatnějšího vývoje západních komunistických stran, zejména italské a francouzské, nucené vypořádat se s kritikou „kultu osobnosti“.

Proti uniformitě

Đilas se kriticky zabývá i obecnějšími teoretickými a filosofickými principy, z nichž praxe komunistických států vycházela. V jeho práci tak lze najít i jistou distanci vůči marxismu a filosofickému materialismu, jakkoliv si Marxova díla vážil a jeho vliv je v Nové třídě velmi patrný (například v důrazu na proměny vlastnických vztahů). Na socialistických pozicích zůstal Đilas stát až do konce života, o to vehementněji však kritizoval praktiky komunistické oligarchie, které byly ve stranickém žargonu nazývány „deformacemi“. Za jednu z příčin myšlenkové stagnace komunistického hnutí považoval důraz na ideologickou jednotu a uniformitu. Vyvázáním z této jednoty pro něj bylo i opuštění dogmaticky chápaného marxismu a filosofického materia­lismu. Zároveň se však vymezoval vůči příliš zjednodušujícím karikaturám komunismu jako „nového náboženství“ s vlastním věroučným systémem.

Pro dnešního čtenáře může být Đilasovo dílo podnětné nejen jako jedno z historických svědectví o době destalinizace, kdy na politické levici došlo k otřesení řady dosavadních hodnotových postojů. Levici může posloužit i jako varování před ideovou sterilitou a upadnutím do pouhého boje o politickou moc ve státě.

Autor je historik.