Pro Johanna Kresnika, zásadního představitele choreografického divadla, který zesnul na konci letošního července, bylo podobně jako pro zakladatele fyzického divadla Lloyda Newsona politickým námětem lidské tělo.
Johann Kresnik, taneční umělec rakouského původu, ateista, komunista, byl tvůrcem politicky, a přímo marxisticky angažovaného „choreografického“ divadla. Patřil k největším tanečním tvůrcům své generace. Odešel do Německa, aby se jako antimilitarista vyhnul vojenské službě, a už tam zůstal. Jakkoli začal svou taneční kariéru relativně pozdě, rychle se vypracoval na prvního tanečníka opery v Kolíně nad Rýnem. Během tohoto angažmá měl příležitost se setkat s takovými osobnostmi tanečního umění, jako jsou George Balanchine, Agnes de Mille či Maurice Béjart. Prošel poté pozicemi baletního mistra, choreografa a ředitele v Brémách, Heidelbergu, Berlíně, Vídni a Bonnu. Právě Kresnikovým Macbethem (1988) byl toto léto zahájen významný středoevropský festival současného tance – vídeňský ImPulsTanz. Zemřel 27. července 2019.
Tvůrce provokatér
Johann Kresnik byl velmi plodný tvůrce; za svou kariéru vytvořil na stovku děl, za něž sklidil celou řadu cen. A také velký provokatér. Esteticky navazoval na dědictví expresionistické generace německého modern dance (Rudolf von Laban, Kurt Jooss, Mary Wigman, Harald Kreutzberg). Jeho artaudovsky kruté obrazy a nekonvenční estetika, na hony vzdálená panujícímu baletnímu úzu, vyvolávaly skandály. Jakýkoli l’artpourlartismus byl Kresnikovi cizí; jeviště pro něj bylo fórem pro hlasité politické a společensky kritické proklamace – vyřizoval si to s imperialismem, militarismem, nacismem i terorismem. V tomto ohledu bylo jeho první výraznou realizací představení Paradise? na téma atentátu na studentského aktivistu Rudiho Dutschkeho z roku 1968. Mezi titulními hrdiny jeho děl převažovaly ženy – Sylvia Plath (1985), Ulrike Meinhof (1990; zde se vůbec poprvé objevuje motiv Frakce Rudé armády a jejího vlivu na kulturu tehdejší společnosti), Frida Kahlo (1992), Rosa Luxemburg (1993), Hannelore Kohl (2004). Prvním Kresnikovým dílem uvedeným v Česku byla Frida Kahlo; došlo k tomu v rámci mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň 1998. Dále byly v České republice uvedeny Villa Verdi a Ulrike Meinhof (v Brně v roce 2006).
V představení Frida Kahlo, nastudovaném pro berlínskou Volksbühne, Kresnik vytvořil portrét známé mexické malířky a revolucionářky. Podal ho v zářivé barevnosti, jíž vévodila malířčina oblíbená žlutá v drsném kontrastu s červenou, a do těchto barev, inspirován výbušnou barevností jejích obrazů, zasadil martyrologický příběh umělkyně. Jde o její tělo – postižené, zmrzačené, toužící a frustrované. Nejdůležitější rekvizitou na scéně je její postel, Záhořovo lože, v němž a kolem něhož kulhá s nohou v protetické pomůcce, která ji bodá kovovými bodci, a chodidla jí vězí v sadistických papučích, jimiž jsou zakrvácená těla panenek. Na scéně byl i rudý prapor, ovšem i on podlehl grotesknímu a znevažujícímu Kresnikovu pohledu, který vylučuje jakoukoli proklamativnost. Martyrologické obrazy byly pro veškerou Kresnikovu tvorbu příznačné; byly plné těl bouřících se a trpících.
Tento moderní taneční umělec tvořil divadlo narativní; šel v tomto punktu proti všeobecnému proudu soudobého tanečního divadla, které převážně narativ odmítá jako prostředek podstatě tance nevlastní (a hudbě, která s ním jde ruku v ruce, rovněž). Nicméně – navzdory explicitně politickým tématům a narativitě – nezůstala divadelní tvorba Johanna Kresnika nic dlužna intenzivní obraznosti, metaforičnosti a v neposlední řadě i silné výtvarnosti. Naopak, jeho díla jsou vizuálně strhující a dramatická. Další věcí nezvyklou v tanečním divadle je skutečnost, že ústředními postavami Kresnikových tanečních velkých pláten jsou skutečné, historické, obecně známé postavy.
Krajní stavy duše
Vedle krajních stavů společnosti přitahovaly Kresnikův zájem i krajní stavy duše – šílenství, záchvat, smrt. Přetavoval tyto motivy do silných obrazů, jako když v inscenaci Maškarního plesu (2008) Giuseppa Verdiho obnažil padesátku penzistů, natřel jim těla na šedo a nasadil masky Mickeyho Mouse. „Bude to odlišný, provokativní maškarní ples na troskách World Trade Centre,“ prohlásil tenkrát Kresnik a zaútočil na takzvané americké hodnoty. Na jejich zneuctění tehdy očekávatelně zareagoval Roger Scruton, britský filosof, politolog a hudebník, typický představitel konzervatismu, který se ovšem také výrazně zasloužil o disent v někdejším Československu.
„Zánik buržoazie zapříčinil krizi umění,“ běduje Roger Scruton po Maškarním plese ve svém textu Překrucování opery (původně na stránkách The Imaginative Conservative, česky vyšel v online magazínu Délský potápěč v roce 2015). „Kde vůbec můžeme vystopovat poražené zbytky šosácké třídy, abychom jim vmetli do tváří důkaz jejich úpadku? (…) Zbylo ještě jedno poslední útočiště, do jehož kouta lze buržoazii zahnat a plivnout si na ni: opera. (…) Překvapí nás tedy, že přežívající buržoazii – obklopenou kulturou uštěpačnosti a znesvěcení – opera tolik přitahuje? (…) Vezměte si libovolné představení klasické opery kdekoliv na světě a ve stísněných prostorách tam naleznete – tři hodiny bez hnutí a zcela oddané – shromážděné zbytky buržoazie: nevinné, v očekávání a připravené být šokovány.“ A dále, „sotva dnes najdete producenta, který při setkání s mistrovským dílem – jež by za normálních okolností popsané obecenstvo nadchlo a utěšilo – dokáže vzdorovat touze klasiku znesvětit. Čím povznesenější hudba, tím urážlivější nastudování. (…) Wagner bývá bez milosti mrzačen s železnou pravidelností, aby snad oni pomýlení buržoové nepropadli jeho svůdnému politickému poselství; a co se Madam Butterfly týče: skvělá příležitost vrátit to Američanům za tu bombu!“
Pro Die 120 Tage von Sodom (120 dnů Sodomy, 2015) podle markýze de Sade a Piera Paola Pasoliniho z roku 2015 se Kresnik spojil s choreografem Ismaelem Ivem; jejich dílo bylo uvedeno opět v berlínské Volksbühne. Tento lehký dotek pornografie v levicových službách byl drsný, nicméně značně originální, neboť levice se v otázkách uměleckého vkusu chovala do té doby poměrně prudérně. Další výzva buržoaznímu bohu, stále přítomnému, jakkoli neexistujícímu, přišla v roce 2016, kdy Kresnik sáhl rovnou po Pekle Danta Alighieriho (uvedeno v Schauspiel Wuppertal). Jak se zdá, koeficient provokativnosti se u Kresnika k stáru nijak nesnižoval. Johann Kresnik neodešel neuskutečněn; řekl své a řekl toho dost. Nejvýstižněji jeho poetiku pojmenoval v roce 1994 časopis Ballet International, když napsal, že Johann Kresnik ve svém choreografickém divadle vztahuje současnou sociální kulturu k mytickým strukturám.
Autorka je taneční publicistka.