Cítím hořet Alláhovo jméno

Alhambra

Kdo z nás si alespoň jednou v životě nestavěl v duchu palác maurských králů? Kdo si nevysnil ve chvíli opojení pozemský ráj uprostřed svahu pokrytého pomerančovníky, v němž je vše prostoupeno příslibem štěstí? Když se po dvou stech mil vřesoviště, kde se vašemu duchu nedostávalo žádného vzrušení, začnete přibližovat ke Granadě, hledáte hladově očima tu dlouho očekávanou oázu, práh blaženosti napájející se vodami Koránu. Mlčenlivé planiny, ponuré Sierry, vylidněné horizonty, rozpadlá města, Burgos, Toledo, vám vmetají do tváře jediné slovo: Alhambra! Velkou španělskou poušť jste překonali jen díky tomuto tajemnému slovu. Přicházíte plni palčivé žízně po radosti, míru, lásce, slastech, jako by toto kouzelné jméno poodhalující ztracené poklady mohlo v jednu jedinou chvíli vyplatit celá léta čekání.

Konečně dosáhnete cíle. Ještě celí udýchaní zdvihnete oči k pohádkovému zámku. Avšak jaké překvapení! Na kopci před vámi ční pochmurné, holé, hrozivé věže propojené hradbami pevnosti. Truchlivé sídlo zdobí jen ošklivé střílny a sem tam nějaké větrací okénko. Pevnost, vězení, kobka – že by tohle měl být úsměv a radost Španělska?

Nad hlavním vchodem – Branou soudu vám ruka vytesaná do zdi dává znamení. Je to snad ruka samotného boha Koránu? Odevzdáte se tomu znamení a vstoupíte za děsivé hradby. Ve svých křivých uličkách vás přivítá vesnice ohavnější, než jste kdy viděli. Černé kříže, tu a tam přitlučené na bortících se zdech, připomínají, že tam byl zabit muž. Z chatrčí se ozývá zvuk kytary promíchaný s rachotem želez trestanců. V dálce občas přejde bosá žena s nádobou na hlavě. Jděte za ní až k nádrži na vodu. A tam se uprostřed esplanády vzpíná mohutný renesanční hrad. Místo arabského paláce tedy objevíte sídlo kastilských králů. Očarovaný práh do ráje hurisek střeží přízrak Filipa II.

Co se stalo s Alhambrou? Sídlo maurského krále zřejmě proměnili poťouchlí duchové Koránu! A teď mě s pošklebováním provázejí strašlivou vesnicí. Slyším je, jak mi před každou barabiznou šeptají do ucha: Podívej, věhlasná Alhambra, palác lidské blaženosti, snový ráj, nepředstavoval sis ji takhle? Vysnil sis ji jinak? Neunavuj se dál, posaď se mezi pěkné chuchvalce kvetoucích kopřiv, zůstaň tu sedět až do skonání věků a věř, že nebeská nádvoří si těžko mohou přát krásnějších kytic.

Jeden z trestanců upoutaný v řetězech byl při pohledu na mou sklíčenost tak laskav, že mi nenápadným gestem ukázal jakousi branku. Zabušil jsem, branka se otevřela a znovu zavřela.

V okamžiku krátkém jako záblesk jsem uviděl, ucítil to, co by mě žádná z knihoven orien­talistů nedokázala naučit. Byl jsem na Myrtovém dvorci, uprostřed pohádkového paláce maurských králů. Spatřoval jsem v té proměně zásah čaroděje z Tisíce a jedné noci, který mávnutím kouzelného proutku promění chatrč v zámek. Kouzlo však rychle pominulo – z druhé strany prahu se stále ozýval hluk řetězů poutajících nebohého trestance, který mi tak štědře otevřel bránu sedmého nebe. Zároveň jsem začínal chápat divokou majestátnost hradeb, jež jsem právě překonal. Nacházel jsem v tom válečném nástroji dokonalost Koránu. Není snad nutné, aby věčné ohrožení, které ve svaté knize provází každý z Mohamedových slibů, obehnalo mohutným hněvivým prostorem také slasti Alhambry?

Nečekanou náhodou jsem přijel do Alhambry v předvečer velkého svátku Granady. Vše už bylo připraveno k oslavám. V bazéncích tryskaly vodotrysky, obvykle nefunkční. Jedině kamenní lvi se coby dobří muslimové odmítali oslav účastnit, navzdory očekávání křesťanské Granady jejich tlamy namísto radostných proudů vody vypouštěly pár ubohých vloček pěny. Udivilo mě, jak se dlouhé klenbové oblouky podobají arkádám tvořeným vodními tryskami. Slunce proměňovalo tekuté zdi v krystal. Mramor soupeřil svými rozvernými formami s pohybujícími se vlnami a oblouky vody. V tu chvíli jsem objevil v jaspisových kaskádách jedno z tajemství souladu arabské architektury a živých vod Edenu.

Córdoba

Čím víc jsem se blížil k cíli své cesty, tím víc mě zajímal každý detail. K velkému Baltazarovu zoufalství jsem nešel přímo po stezce, ale neustále jsem někam zahýbal. Snažil jsem se, abych si titul potulného rytíře opravdu zasloužil.

Jenže všechno musí tak jako tak jednou skončit. Dobrali jsme se až na úplný kraj velké planiny poseté oválnými kameny. Baltazar zvolal: „Córdoba!“ Spatřil jsem u svých nohou město zářící jako perla na břehu řeky. Ani jediného poutníka přicházejícího poprvé z pouště k Mekce se nikdy nezmocnilo tak hluboké vytržení. To mé se skládalo z celé spousty pocitů, jež nedokážu popsat. Překonané obtíže, nenápadné vítězství, na němž, jak jsem potají soudil, se značnou měrou podílely mé vlastní schopnosti, závan uznání za to, že Prozřetelnost ode mě oddálila veškerá nebezpečí, vzpomínky mnohem starší, plné víry, mocnější než v Granadě a také vzpomínka na jakousi průměrnou knihu o Córdobě, kterou jsem jako malý četl, to vše dohromady tvořilo ten jedinečný dojem. Pohled na žádné řecké město, dokonce ani na Athény, mě tak nezasáhl.

Slunce ještě žhnulo. Ve vzduchu se vznášel téměř nepostřehnutelný parfém vycházející ze zárodků rostlin předčasně klíčících pod zemí. Asi míli odtud se pohoří Sierra Moréna zakulacovalo do půlměsíce, jeho hnědá úbočí rámovala polovinu horizontu. Hledal jsem palmu krále Abd­-ar­-Rahmana, ale zmizela, stejně jako všechny ostatní stromy, které kdysi pokrývaly celou planinu. Její nahota mi najednou připomněla Attiku. Pod námi nevzrušeně protékala řeka Guadalquivir. Na druhé straně vedla k městu dlouhá alej aloí rozvinutých jako kopí. Mohl jsem spočítat brány, bastiony, středověké zdi s cimbuřím. Neodolal jsem a v duchu jsem na vrcholky arabských věží stavěl nejkrásnější postavy – z královského dvora maurského i křesťanského, protože ve chvíli extáze jsem je nechtěl rozdělit. Tyhle okouzlující přízraky mávaly z oken hradních věží pestrobarevnými šály, a dávaly mi tak znamení, abych se přiblížil. Nebyla tu ani nenávist, ani pohrdání. Mezi Maury a křesťany panovala radost, krása, shoda, rozkoš, láska. Byl jsem heroldem pověřeným doručit toto božské příměří.

Zde je ta novina, rozšiř ji na všechny světové strany. Kristus, Jehova a Alláh se smířili na nebesích. Mezi křesťany a Maury už nezuří svatá válka. Poutník není volán ani do Jeruzaléma, ani do Mekky. Kaaba leží v hloubi jeho srdce.

Obyčejně jsem vesnicemi procházel po svých a koně vedl na uzdě, tentokrát jsem však zatoužil projet na koni městem až k místu, kde budu ubytován – jako opravdový vítěz, ačkoli dlažba byla popravdě řečeno mizerná a pramálo připomínala jakýkoli triumf, navíc můj podkoní, naložený a znavený až hrůza, k mému velkému zděšení před kalify klopýtal a škobrtal. Ulice tohoto města hurisek ještě k tomu nevedou pěkně rovně z jednoho místa na druhé, jak by člověk čekal, ale zahýbají, vracejí se do výchozího bodu, a vytvářejí tak spletitý labyrint. To nebyla cesta, po níž jsem prahl. Všechno bylo zavřené jako ve městě, které právě někdo vzal útokem, a přece tiché brumlání kytar a zurčení vodotrysků napovídalo, že Almanzorovy oslavy pokračují. Přiznávám, že jsem nepotkal ani jednu sultánku. Ale v pustých ulicích se mi zdálo, že za žaluziemi vzdychá nejedna zajatkyně, ať už maurská nebo křesťanská, čekající na mou karavanu. Konečně jsem dorazil k hostinci del Puente – nečekaným zázrakem stojí hned vedle mešity. Hned jsem se k ní rozběhl.

Nadzdvihl jsem těžký závěs a vstoupil. Ó, jaká nádhera! Jaké okouzlení! Hotové nebe z Koránu! Oáza stromů s jaspisovými a porfyrovými kmeny. Už při druhém kroku jsem se ztratil mezi tisíci sloupy. V té nesmírnosti jsem najednou zaslechl poslední tón varhan. Jako řev lva v Ráji v první večer světa.

Alláhu! Alláhu! Jehovo! Élohim! To ty ochraňuješ poutníky a cestovatele. Ty je ve dne doprovázíš skrz hory, v noci je zakrýváš svou rukou, než je živé a zdravé přivedeš na práh svého příbytku.

Jak je ta stavba oslňující! Uličky jsou zastíněné mramorovým listovím, jež neuvadne vinou žádného větru z pouště. Jaký rajský parfém vane z tvého věčného lesa! Porfyrovými snítkami proudí míza panenských palem. Nad klenbami se zdvihají další klenby, které nemají žádnou oporu na zemi, ale spočívají na tvých slovech. Kdo by jimi mohl otřást?

Zvenčí se tvůj dům ježí válečnými věžemi a krvavě zbarveným cimbuřím, na němž bojují tvoji andělé. Řinčení šavlí se rozléhá střílnami tvé pevnosti, ale jakmile je práh překročen, tvá pevnost se proměňuje v Ráj. Venku sídlí Utrpení, uvnitř Milosrdenství. Kameny v chrámu opakují Mír! Mír! a pod tvou jaspisovou střechou přebývají slasti.

A tak je tam venku tvůj obličej pro zlé lidi zlověstný, hrozíš jim očima, trestáš je mečem. Když však šťastný poutník pronikne až k tobě, spatří tě beze zbraní. Ochutná myrhu ve tvém lůně, pije blaženost z nebeského pramene. Tvou mešitou prochází nesčetně cest, vycházejí z každého místa a jdou všemi směry, tak jako pěšiny v poušti, kterými rozkvétá písek. Ó zázraku! Jedna pěšina vede na západ, druhá na východ a všechny vedou k tobě. Pod tvým žulovým stanem procházejí všechny karavany světa a nalézají zde místo odpočinku, aniž si překážejí. Alláhu! Jehovo! Jak je tvůj dům nádherný! Křesťané a Mauři v něm mohou bydlet pospolu.

Vešel jsem do hostince vysílený a nadšený. Byl přecpaný veselými cikány cestujícími po řece na lodích. Sotva dorazili, už se rozezněla kytara, jedna žena hrála na kastaněty, jiné zpívaly, dvě dívky k tomu improvizovanému koncertu tančily fandango. V mém duševním rozpoložení mi tanečnice připadaly neuvěřitelně půvabné a netečné. Zbylí pocestní se rozsadili do kruhu. Požádal jsem společnost o svolení, abych se mohl účastnit jejich vystoupení, a oni velmi zdvořile souhlasili. A tak skončil den. Zdalipak don Quijote zažil ve svých lepších časech mnoho takových?

Mešita v Córdobě – nová kapitola Koránu

Po prvním oslnění se snažím lépe porozumět. Díky muslimské poezii jsem pochopil Alhambru, ale Korán se mi poprvé zjevil v mešitě v Córdobě. To je tedy dům boha bitev, tak jak jsem si ho představoval. Z výšky bastionů, z nadpozemských bulvárů pokračuje svatá válka až do soudného dne. Po celá staletí si Španělsko beroucí muslimské náboženství ztečí rozbíjelo hlavu o tyto výtečné hradby. Na vrcholku minaretu hledám anděla se zlatým toulcem strážícího islám dnem i nocí. Vidím však jen renesanční zvoničku na místě půlměsíce. Alláhova těžká pevnost vypadá, jako by pukala vzteky pod sotva viditelným křížkem, který si ji podmanil.

(…)

V našich křesťanských katedrálách spočívají ty nejodvážnější architektonické kousky vždy na základech rozumu. Jsme udiveni a uklidněni v tutéž chvíli. Podívejte, jak jsou katolické věže hluboce zakořeněné, jak doširoka rozkročenýma nohama spočívají na zemi. Nesnaží se převrátit pravidla gravitace a věčné matematiky vzhůru nohama, jejich nej­­úžasnější vzepětí je podřízeno určitým podmínkám, podmínkám samotného tvoření. Alláhův dům je oproti tomu domem boha, který neuznává jiný zákon než zákon svého vlastního rozmaru. Matematiku rozvrací, jak se mu zlíbí, každým okamžikem si vytváří novou geometrii, je dokonalým opakem onoho věčného architekta, který svůj plán podřizuje přirozenosti věcí. Logika, zkušenost, princip, rozum, příroda, to vše ustupuje fantazii sultána vesmíru, a sláva jeho domu tak spočívá na vzpouře proti veškerým zvykům věčné geometrie. Navzdory zákonům tíhy udržuje kameny zavěšené v prázdnu, čímž popírá to, co člověk nazývá vědou, pravidly, nutností. Žádný zákon, žádný princip jej nesvazuje. I jeho mešita, aby se mu podobala, vyrůstá jen z jeho vlastní představivosti, čímž vystavuje věřícího první zkoušce – skrze kusy skal, jež vidí navršené nad svou hlavou, aniž by je podpírala jakákoli rozumná síla. Měl by se bát? Ve vzduchu je přece drží víra.

Síle, s jakou se vznášejí tyto klenby, se nic nevyrovná. Stačí jim jen dvakrát poskočit, aby se dotkly muslimského nebe, tam se teprve zastaví. Jejich vzepětí připomíná výbuch islámského náboženství, které od počátku směřovalo bez váhání ke svým cílům. Mešita je postavena, dokončena, otevřena skrze slovo, jako kouzelným zaklínadlem se vynoří v jediném rychlém záblesku ze skály.

V gotickém kostele naleznete otisky každého století i neklamné známky trpělivé Boží ruky. Alláh však ve své bouřlivé genialitě nečekal celé věky, než svůj dům dokončil. Mešita byla, stejně jako Korán, hotova v jedné jediné epoše. Staletí následovala jedno po druhém, k mešitě však nebyl přidán ani jediný kámen, ani jediné písmeno nerozšířilo abecedu, ani jediná tradice nepozměnila zákon, vše v islámu bylo nezvratně dáno od prvního dne.

Gotika, s níž se arabská architektura často srovnává, ji v jistém slova smyslu zastiňuje. V našich katedrálách božská vegetace sevřeně stoupá z jednoho vrcholku na druhý. Statný kmen pilířů drží své větvoví vysoko, jeho krása dosahuje nebes, zatímco arabská míza se vyčerpává ve spoustě výhonků a sloupů. Avšak co tato architektura ztrácí v jednom ohledu, získává v jiném – vznešenost mešity spočívá v tom, že nemá hranic. Rozprostírá se, tak jako islám, na nekonečném prostoru. Jakmile se pohroužíte mezi sloupy, zapomínáte na stěny uzavírající stavbu. Zdi přestaly existovat, přetrvává jen monotónní nesmírnost boží, všude sama sebe připomínající. Nádhera, majestátnost, nezměrná samota, náboženství pouště.

Z francouzského originálu Je sens brûler le nom d’Allah: voyage à Grenade, Cordoue, Séville (L’Archange Minotaure, Montpellier 2011) přeložila Míla Janišová.