Poezie hledá svého adresáta podobně jako vzkaz v láhvi cestující mořem. Přestože každý dopis pohltí dálka – a psaní je tak z tohoto hlediska zbytečná činnost –, význam napsaného dopisu nespočívá ve slovech, ale v tom, že umožňuje spojení. Kam putují dopisy bez adresáta? A básně bez čtenáře?
Jsou dopisy, které nebyly doručeny, jsou dokonce takové, které nikdo nepřečetl. Ale jsou i dopisy, které byly napsány, přestože je nikdo číst nebude, napsány jakoby natruc veškeré srozumitelnosti; dopisy, které zpochybňují pořádek světa, protože vlastně ani nechtějí být přečteny; dopisy, které byly napsány, aniž byly odeslány. Ba i takové, které nemají adresu. Jsou to vzkazy v láhvi vhozené do moře s rizikem, že se navždy ztratí. Psaní poezie toto riziko předpokládá, protože se dosud nenašel lepší způsob, jak se dorozumět. A není koneckonců každé psaní, i to nejnevinnější, jakýmsi dopisem v láhvi?
Útržky poztrácené cestou
Kolem nás se nachází spousta vzkazů, jež za námi vyplavila naše minulost, a my se v nich přehrabujeme, aniž známe adresáta anebo odesílatele. V Proustově Hledání ztraceného času (1913–1927, česky 1927–1930) najdeme celé pasáže věnované komunikaci, zvláště v té době oblíbenému telefonu, a podobně je tomu u Franze Kafky. Avšak zatímco u Prousta telefon funguje, u Kafky je to horší – K. se vůbec nemůže na zámek dovolat. Ovšem ani Proustův telefon není obyčejným telefonem, ale magickým aparátem, který v člověku vzbuzuje pocit, že mu volá někdo ze záhrobí. Taková je totiž skutečná podstata všech vzkazů – byly poslány ze záhrobí, určeny těm, kteří se ještě nenarodili. A mezitím co jedni jsou už dávno mrtví a druzí ještě nejsou na světě, dopisy se ztrácejí neznámo kde.
Mírou všeho je ztráta. V jistém smyslu bychom mohli říct, že jsme se ze ztráty zrodili a díky ní dál přetrváváme. Ztráta se uhnízdila v naší existenci, ve způsobu, jak jsme spolu na světě. Ztrátou bychom mohli měřit náš čas, jak nás pomalu ubývá, jak stárneme, jak se sami pomalu stáváme zosobněním ztráty, jak nás celé ztráta prostupuje. Ztráta se stala jakousi kolébkou naší doby.
Tento text se skládá ze samých útržků, které jsem porůznu poztrácel. A také z těch, které jsem cestou našel, abych se zachránil. Připomíná děravou loďku, která se pomalu stává oceánem. Text jako papírová loďka anebo trosečníkova láhev se vzkazem anebo rozbité trosky čehosi, co pluje po moři a bylo kdysi dřevěnou lodí. Je lhostejné, v jakém pořadí se budou číst tyto řádky, a je lhostejné, jestli se vůbec budou číst. Zdá se, že lhostejné je vlastně vše kromě samotné lhostejnosti. Takže není lhostejné nic. Pozoruji svět nenápadně a vidím, jak se hned rozpadá na části. A jen když od něj odhlédnu, zase se sceluje a čelí mi v celé své žhavosti. Už ani nevím, jestli mi je šedesát nebo třicet, ztratil jsem pojem o čase, možná je mi něco mimo to obojí.
Od světa nemůžeme očekávat nic než jeho vlastní pomíjení, které je naprosté a všudypřítomné. A jenom v tom, jak svět mizí, je skutečně obsažen. Čas, který prožíváme na svém těle, se hromadí kdesi v minulosti, kumuluje se a proměňuje v obraz, jenž k nám nazpět ze své ztracenosti promlouvá jako dávná domovina, které jsme nikdy nedosáhli a kterou ani nemůžeme dost dobře obývat, protože vznikla teprve z toho, co jsme sami ze své skutečnosti odhodili, co jsme odložili jako nepotřebné a čeho jsme se zbavili. Ze ztracené skutečnosti teprve vzniká svět, marně nás volající a lákající k sobě, zatímco my, příliš uvězněni sami v sobě, dál pokračujeme a ženeme se vstříc prázdnotě.
Stáváme se tím, co jsme sami ztratili. Celá naše existence je poznamenána ztrátou; nebýt jí, vůbec bychom nebyli tím, kým jsme jako volba anebo možnost se uskutečnit.
Vzkaz hozený do moře
„Kam až dohlédnout mohu, jen hladina moře a nebe –/ hladina příboji vzdutá, na nebi hrozící mrak!
(…) Jsem už patrně ztracen a nelze v záchranu doufat –/ zatímco takto mluvím, vlna mi zakrývá tvář./ Život můj pohltí příboj a ústa, jež nadarmo prosí,/ brzy se napijí vody, která mi uchystá hrob.“ Ovidius v Žalozpěvech (česky 1966, překlad Rudolf Mertlík) dává psaní do souvislosti s plavbou – ústa se plní mořem a báseň připomíná ztroskotanou loď. Podobně básník Osip Mandelštam dává moře do souvislosti s poezií – báseň se pro něj stává láhví se vzkazem, kterou trosečník hodil do moře.
Mořeplavec, píše Mandelštam ve svém eseji O sobesednike (O partnerovi v dialogu, 1913), hází do vod oceánu láhev s dopisem, ve kterém vylíčil svůj osud a prozradil své jméno. Dopis v láhvi je adresován tomu, kdo jej najde. A našel jsem jej já, píše Mandelštam. Takovým dopisem se pro něj stala i báseň Jevgenije Baratynského z roku 1828: „Dar mám ubohý a hlas němý,/ jsem však naživu a na zemi/ je stále někomu život můj drahý/ Najde jej v mých básních/ potomek můj vzdálený a jeho duše/ se s tou mojí spojí/ A jako jsem našel přítele ve svém pokolení,/ najdu i čtenáře mezi vzdálenými potomky.“
Vzkaz v láhvi se noří do moře jako báseň do skutečnosti, aby v něm vyhledal svého adresáta. Adresát není součástí moře, sídlí na ostrově, ale je s ním pevně svázán. Podobně jako trosečník, který láhev do moře hodil, je součástí svého vlastního ostrova. Mezi trosečníkem a adresátem se rozprostírá čas zhmotněný mořem. Každé psaní je adresné, jako by říkal Mandelštam. Každé psaní vytváří adresu, která je zprvu neznámá a kterou určuje až naše čtení. Psaní, které hledá svého jediného adresáta, a nenachází jej, jen aby jej mohlo stále hledat, se tak stává jakousi uskutečnitelnou utopií. Psaní vytváří ostrovy, kde si ještě můžeme navzájem porozumět.
Na mandelštamovské láhvi je nejdůležitější její pouť vstříc neznámému adresátu. Podobně je tomu v některých povídkách Antona Pavloviče Čechova, Franze Kafky anebo Hermana Melvillea. Malý chlapec Vaňka z Čechovovy stejnojmenné povídky (1886, česky 1968) prosí v dopise svého dědečka, aby za ním přijel do Moskvy a zachránil jej od zlých lidí, u kterých musí sloužit. A namísto adresy na obálce napíše jen: „Dědečkovi na vesnici.“ Jeho dopis se pravděpodobně ztratí někde v širém Rusku mezi ostatními nedoručenými dopisy. Mohl by se objevit snad jedině na druhém konci světa, v Americe, kde nedoručené dopisy třídí Melvilleův hrdina, písař Bartleby, ještě předtím, než se zblázní. Dopisy u Čechova putují širým Ruskem podobně jako Kafkův císařský posel se vzkazem nezměrnou a nedohlednou říší a jejich cesta se postupně vytrácí v dálce. Stále přicházejí, aniž by přišly. Psaní obecně, a to dokonce ani psaní dopisů, nemusí vést k porozumění. Podobně si neví rady, jak správně číst Albertininy dopisy, Proustův Marcel: „Kolik je tu možných hypotéz! Právě jenom možných. Dokázal jsem pravdu konstruovat tak dobře, ale jenom ve sféře možností…“
Báseň je především vzkazem v čase. Znamená to nejen umět psát, ale též umět napsané přečíst. Zachytit je nejen v jeho zrodu, ale též v jeho proměně. Vzkaz nejen stárne, ale také mění svůj význam.
Když píšu, je mi, jako bych se kus po kuse ujídal. Od hlavy až ke špičkám nohou a patám.
Ztracené dopisy
Ivan Gončarov na začátku své Fregaty Pallady (1858, česky 1951) píše o tom, že zatímco v Británii pošta funguje a dopis vždy doručí správně, i kdyby adresát dávno zemřel, v Rusku tomu tak není. Dopisy nikdy své adresáty nenajdou, ztrácejí se na své cestě. Tak tomu prý bylo i s jeho dopisem čtenářům o tom, že opustil svůj domov a nyní cestuje lodí po moři. A jako by sám chtěl napodobit ztracený dopis, také on se ocitá v neznámých krajích, aby se v nich ztratil.
Každý dopis je zbytečný a předem ztracený. Pohltí jej dálka, která se jako moře před ním otevírá. Psát dopis je vlastně holá zbytečnost. Jenže právě kvůli ní musí být dopis napsán, aby tuto dálku, která se před každým dopisem rozevírá, vstřebal a nechal se jí plně prostoupit. Neznámý pisatel v Čechovově nedokončené povídce Náhlá komplikace (psáno 1902–1903, česky 1976) nazývá svůj dopis milované Věře Andrejevně „zbytečným“. Pisatel jeho marnost zmiňuje na samotné hranici, kde Čechov náhle povídku nedokončí, jako by dopis i povídka měly nakonec spolu splynout a evokovat tak v čtenáři jejich odeslání na cestu širým mořem z Evropy do Ruska. Z dopisu není totiž zřejmé, odkud přišel ani kdo jej poslal – jako by se vynořil z rozbouřeného času. Mohl přijít z kteréhokoli místa v Evropě, o kterém se neznámý pisatel v dopise zmiňuje: z Florencie, Benátek anebo Boloni. Jeho poslední slova znějí „zítra jedu“, ale vzhledem k tomu, že se zároveň jedná o poslední slova povídky, vypadá to, jako by ani nikam neodjížděl, jako by se nehýbal, ale dál zůstával na místě. Jako by čtenářka dopisu čekala na někoho, kdo se jako Beckettův Godot anebo Nabokovův Pilgrim nachází v takové dálce, že se z ní už nemůže vrátit.
Čechov vůbec věnuje velikou pozornost adrese, která je neúplná. Tak v jiné, rovněž nedokončené povídce Dopis (psáno 1902–1903, česky 1976), poté, co se pisatel v dopisu věnoval otázce smyslu tvorby, náhle s jeho psaním končí, neboť sotva stačí napsat na obálku jméno adresáta, někdo jej vyruší a on ve zmatku rychle schovává dopis pod polštář. Povídka končí tam, kde rovněž končí dopis, jako by poté, co byl dopis napsán, měl zůstat uschován před zraky ostatních do té doby, než bude po smrti autora zveřejněn jako povídka. Každé zveřejnění ničí soukromý charakter díla, kterým je ve skutečnosti prostoupeno každé psaní.
Podobně Kafka přikazuje spálit svou písemnou pozůstalost a Duchamp své poslední „sítnicové“ dílo (Je dáno: 1. vodopád, 2. svítiplyn) tvoří v utajení a zveřejnit jej nechá až posmrtně. Každé dílo je pozůstalost bez adresy, nedoručený dopis, který zůstal na poště. Umění je nicota jako odpověď na otázku, kterou klade filosofie po tom, co je.
Mandelštamova adresa
Význam napsaného dopisu je zcela jiný, než mu my sami běžně přisuzujeme. Nespočívá ve slovech, ale v tom, že bylo navázáno spojení. Spočívá v tom, že někdo vůbec dopis našel a jako vzkaz si jej přečetl. Co chtěl odesílatel ve skutečnosti sdělit, je lhostejné, protože každý dopis říká především to jediné – jsem zde a posílám ti vzkaz. Ale jak samotný vzkaz přečteš, je zcela na tobě, důležité je, abys jej vůbec našel. Důležité jsou adresy, důležitý je směr dopisu. Důležité je, aby se dopisy cestou neztratily.
„Jaká je tohle ulice?/ Ulice Mandelštama./ Podivné jméno. Křivě zní,/ je nerovné a zatáčí/ se někam do neznáma.// To je on: neměl linii,/ nepodobal se lilii/ a proto tahle ulice/ anebo lépe: ta jáma,/ jak už jsem řekl, se jmenuje/ ulice Mandelštama.“ (česky 1979, přeložil Jiří Kovtun) Nezbytností každé adresy je vlastní jméno. Mandelštam se však ve své básni sám stává adresou, jíž je prázdná a vykopaná jáma – přítomná báseň. Tak se poselství ironizuje a stává absurdním – význam je prázdný a sdělení vykopané.
Dopisy překládají dálku do srozumitelnosti, avšak samy se v ní ztrácejí. Nikdy nedojdou svého cíle, aniž by se zároveň narušila jejich řeč, tedy to, co samy chtějí sdělit. Doručené dopisy jsou vždy poničené, neúplné, jejich smysl je třeba si domýšlet. Čtení je rekonstrukce trosek. A taková je skutečná povaha dopisů – jsou bez začátků a konců, bez adresáta i bez podpisu, jsou anonymní. Dopisy, vzkazy neznámých lidí neznámým lidem napříč časem, dopisy, které nikdy nedojdou, anebo dopisy, které ani nakonec nebyly napsány, všechny tyto dopisy, toto moře, toto bohatství, tato suma dopisů je podstatou uměleckého psaní.
Dopisy jako by upomínaly svou povahou na starodávné Ovidiovo dílo plynoucí na vratké loďce po rozbouřeném moři. Vlastně je takové každé dílo – obklopuje jej rozbouřený čas, který se přelévá mezi adresátem a odesílatelem a postupně smazává všechny adresy. Každé dílo je otevřeným dopisem, na nějž od počátku jeho vzniku dotírají vlny času. Nikdy není jisté, kdy a v jaké podobě bude doručeno.
Psaní je pomalé vykonávání sebevraždy, soustředění a vyhrocení času až k neúnosnosti, kdy se tělo jazykem podřezává.
Každé psaní je adresné, ale řeč sama je už adresná. Každá řeč zakládá adresu, neboť jazyk klade směr, kterým se ubíráme, když píšeme. Na něco podobného upozorňuje i Jacques Derrida ve své Síle zákona (1991, česky 2002). Všímá si především toho, jak křehce je adresa s aktem psaní svázána: „Adresa jakožto směr, directus, jakožto přímost, rectitudo, říká cosi o právu, droit; chceme-li spravedlnost, chceme-li být spravedliví, juste, nesmí přitom chybět tato přímá adresa. Il ne faut manquer d’adresse, řekl bych francouzsky, především se však nesmíme adresou minout, zmýlit se v adrese a adresa se vždy ukazuje jako jedinečná. Adresa je vždy jedinečná, idiomatická, a přitom spravedlnost stejně jako právo jako by vždy předpokládaly všeobecnost pravidla, normy či univerzálního imperativu.“ Ovšem tato adresa, kterou zakládáme, když píšeme anebo mluvíme, je prázdná. Lépe řečeno – adresa těká z místa na místo, jako by adresou byl samotný pohyb řeči, ono místo, které nám s každým napsaným slovem uniká. Uniká nám každým svým tahem písma, každou artikulací řeči, jako by adresa řeči spočívala doslova v jeho jazyku, ve fyzickém i myšleném „langue“, ve svalu řeči. Adresa se vždy znovu a znovu rodí s významem, jako by se rozvětvovala na adresy další a další. Adresátem jsem vždy „já“, stejně jako odesílatelem, neboť odeslaný dopis, jakým je hozená láhev do moře, nakonec vždy dopluje k tomu, kdo jej zároveň poslal, ať je jím kdokoli v čase, když jsem to vždy já, který je jiný. Dopis svou řečí, která adresu zakládá, hledá svého odesílatele, jímž je adresát. Adresa je všude a nikde, neustále se s významem rodí a mizí, vzniká a zaniká. Současným stavem světa je jeho pomalé, ale vytrvalé mizení.
A ještě jedna Mandelštamova báseň (česky 1979, přeložil Jiří Kovtun): „Není tu moře, nemohu jít, kam se mi zlíbí,/ musím své nohy k násilnické zemi připevnit./ Čeho jste dosáhli? Překrásné chyby:/ mé ševelící rty nemohli jste mi vzít.“ Tam, kde končí moře, pokračují básnická ústa jako neutuchající pramen řeči, jako její zdroj, jako pohyb sám. Co znamená tato důvěra v jazyk v kontrastu s předchozím vyvrácením jména Mandelštam, vyvrácením mandlovníku z jeho kořene? Mandelštam, nejen jméno, ale především slovo obtěžkané svými významy jako svými plody – taková je Mandelštamova adresa, několikrát vyvrácená dějinami z kořene svého významu.
Ústa se plní mořem jako nějakou řečí, zároveň neschopna promlouvat i připravena k mluvení – ústa se topí cizí řečí, jíž je moře. Každé ztroskotání je součástí plavby, kterou loď podniká.
Svět se stal součástí tkáně mého oka. Jsem nezdařený a netrpělivý stín, má kormoutlivá hlavo, zakřivená přítomnost, jakési cosi. Vyhnout se můžeš jedině tomu, s čím se máš setkat. Každé vyhnutí je neodvratné! Podobnosti se na nás přichytávají a my si pak připadáme podobni.
Každé psaní je beze smyslu. A jen takové má smysl. Kam se jen podíváš, kam jen dohlédneš, všude se ti ukazuje ne čas, ale samotná přítomnost světa, která je neměnná. Moře se stále stejně vzdouvá a vytváří hradby z jejího písku. Ne, nestěžuji si, třeba se ještě někdy dožiji sám sebe.
Autor je spisovatel.