V brazilském deštném pralese bylo od začátku roku do doby uzávěrky tohoto čísla zaznamenáno minimálně 72 tisíc požárů. Světová média o této ekologické katastrofě začala podrobněji informovat až v úterý 20. srpna, kdy se kvůli přílivu studeného vzduchu mrak hustého kouře přesunul nad 2 700 km vzdálené São Paulo, kde kolem třetí hodiny odpolední způsobil úplné zatmění slunce. Situace, v níž státy Mato Grosso a Rondônia již vyhlásily stav obecného ohrožení, se neřeší na vládní úrovni, natož nasazením armády; každý ze států zatím hasí svými prostředky. Sám prezident Bolsonaro situaci zlehčuje, zamlžuje fakta a konstruuje křivá obvinění. Ve čtvrtek 22. srpna dle listu Folha de S. Paulo bez důkazů například uvedl, že požáry jistě úmyslně zakládá sdružení lidskoprávních neziskových organizací ONG, které se mstí za odebranou finanční podporu. V deštném lese nedochází k případům samovznícení, řízené odlesňování pomocí požárů se děje již po desetiletí a letos vzrostlo o 87 procent. Vypálená půda se mění v zemědělskou, častěji se jí však zmocní firmy zabývající se těžbou nerostů poté, co vyženou indiánské domorodé obyvatelstvo. Deník El País upozorňuje, že požáry možná slouží k odvrácení pozornosti od prezidentem navrhovaného souboru privatizací největších brazilských podniků, jako Petrobrás (ropa), Elektrobrás (elektřina) nebo místní pošty. Kam až povede tato katastrofa, ohrožující stabilitu celosvětového ekosystému, se lze nyní jen domýšlet. Jasné ovšem je, že Bolsonaro uskutečňuje slibovanou prosperitu své země na úkor životního prostředí celé planety.
K. Válová
Už to zní jako pohádka. Stvořila ji zelená energetická lobby. Do čela rebelujících dětí, které přestaly chodit do školy, postavila Gretu Thunbergovou a poslala ji brázdit Atlantský oceán v ekologicky-neekologické karbonové jachtě. Mladé Švédce, kterou levicový magazín CounterPunch nazval Johankou z Arku a veteránka modelingového průmyslu Eva Herzigová v ní dokonce vidí supermodelku, se podařilo nevídané. Neúprosní Egonové, Ervínové a Kischové rozplétají každým dnem na stránkách Lidovek, MF Dnes a Práva spletitou síť, která stojí za oním zázračným dítětem varujícím před klimatickou apokalypsou. Chtělo by se zvolat, jen houšť! Vzhledem k bezprecedentním požárům v Amazonii a na Sibiři se totiž zdá, že času na kvalitní investigativní žurnalistiku zbývá ještě méně než oněch Gretou avizovaných dvanáct let.
M. Veselá
Na Praze 6 je to takřka součást folkloru. Na srpnové výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa někdo potřísní červenou barvou sochu maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Následují protesty ruské ambasády proti zneuctění pomníku. Socha se stala i oblíbeným komunálním tématem a radnice ji nechala osadit tabulkami. Ty vzpomínají roli sovětského vojevůdce po druhé světové válce, především při potlačení Maďarského povstání z roku 1956. Tato interpretace ale opomíjí fakt, že každý generál je do určité míry vrah. Spor o Koněva je také výživným příkladem suterénní úrovně debat mezi stalinisty a antikomunisty. Stalinisté nemístně zaměňují oběť vojáků Rudé armády s historickým hodnocením SSSR, Stalina a jeho garnitury, jež svými rozhodnutími boj proti fašismu objektivně podrývala, antikomunisté se zase vezou na vlně levné rusofobie. Socha sovětského maršála do scenerie Prahy 6 ovšem zapadá. Dejvice se v posledních letech stávají čtvrtí redundantních vojenských pomníků a Koněv byl vlastně počátkem tohoto panoptika.
J. Horňáček
Levice žije! Naděje přichází zdola, z hlubin Lacadonské džungle. Zapatističtí povstalci, kteří už čtvrt století ovládají část mexického jihu, ve svých nejnovějších komuniké oznámili, že se jim podařilo expandovat do dalších regionů a vytvořit jedenáct nových „caracoles“ a autonomních municipalit. Nyní jich tak funguje už třiačtyřicet. Navíc se všechny znovu otevírají světu, což může potěšit bohatší příznivce revoluční turistiky mezi námi. Jako by nebylo dobrých zpráv dost, legendární muž v masce a s dýmkou, subcommandante Marcos, dnes známý jako Galeano, navzdory chmurným prognózám stále žije a píše dál své poetické politické intervence za změnu systému. A že to není jen ten mexický, který by ji dnes potřeboval!
V. Ondráček
Přestup na stanici Povorino, Voroněžská oblast. Zapálil jsem si cigaretu kousek od peronu, na kterém pokuřovala na rauchpauze podstatná část cestujících vlaku Novorossijsk–Vorkuta. Než jsem se nadál, zhmotnila se vedle mě uniforma: „Zděs nělzja. Budět štraf.“ Okamžitě típu, omlouvám se a ukazuji směrem k hloučkům šťastlivců. Tam je to v pořádku, dovídám se, ti jsou víc než patnáct metrů od staniční budovy, ale já ne. Pasport. Možná máte v Eurosojuzu jiné zákony, jenže tady platí ruské a ty jste porušil. Nad stepí se smráká – jsme v kraji Platonovova Čevenguru, ale v uniformě, která si mě mezitím odvádí do svého kamrlíku, tu chodí spíš postavička z Gogola. Nabídne mi židli, nasadí důvěrnější tón, a když vidí v pase ukrajinské razítko, dojde i na legraci: jestlipak jsem si v Kyjevě zastřílel? Víc ale chlapíka zajímá Evropská unie a to, co si z ní vezu. Nebyl by třeba magnet na lednici? Samolepka? V tu chvíli upřímně lituji, že jsem s sebou nevzal samolepky Ádvojky, a nenápaditě uplácím policistu zbytkem krabičky, kde je aspoň varování v češtině. Věc je vyřešena, zápaďák poučen a čtenář spolu s ním. Vhodná samolepka se vejde do každého zavazadla a může představovat elegantní způsob subverze policajtských domácností.
M. Špína