Jakým způsobem je nejlepší reagovat na pobuřující výroky Donalda Trumpa, jemuž jde v první řadě o sebezviditelnění? Hulvátský prezident a média mají společný zájem: oběma je vlastní touha po publicitě. A právě proto je načase obrátit novinářskou pozornost jinam.
Nejlepší strategií neutralizace bigotních argumentů je konfrontovat je s lepšími, promyšlenějšími argumenty. Vpustit je na „trh idejí“ a radovat se, jak se rozpadají pod tíhou konstruktivních myšlenek, obnažujících jejich povrchnost a zákeřnost. Pak si každý uvědomí, že nestojí za nic, a nebude je brát vážně. Spoluzakladatel webu Vox Ezra Klein o tomto přesvědčení řady liberálů diskutoval koncem července s mediální teoretičkou Whitney Phillips v podcastu The Ezra Klein Show. Jako příklad použil tweety, v nichž Donald Trump posílá kongresmanky Alexandrii Ocasio-Cortez, Ilhan Omar, Ayannu Pressley a Rashidu Tlaib do jejich „domovských zemí“ a distrikt kongresmana Elijaha Cummingse v Baltimoru nazývá „bordelem zamořeným krysami a hlodavci“. Sluneční světlo je nejlepší antioxidant, tak by se dala zhruba přeložit metafora zaznívající z amerického mediálního diskursu, která by měla ospravedlňovat mediální fascinaci tweety, v níž převládala kritika a pobouření.
Mediální zamoření
Po Trumpově zvolení si řada médií a komentátorů předsevzala neumožnit normalizaci „nenormálního“ prezidenta a poukazovat na Trumpovy excesy, aby se nestaly něčím běžným. Podle Whitney Phillips to má ale v důsledku spíše negativní dopad a problém spočívá už v samotné metafoře. Sluneční světlo totiž pomáhá věcem růst. Tím, že na něco posvítíme, zviditelníme sice negativní stránky, ale jen určitému publiku. Trump popřel, že by tweetů litoval, protože s ním prý spousta lidí souhlasí. A má pravdu. Říká těmto lidem, že nejsou sami, že mají silné spojence. Dubnový průzkum Pew Research Center ukázal, že zhruba dvě třetiny Američanů jsou přesvědčeny, že „od doby, co se stal Trump prezidentem, vyjadřují lidé mnohem častěji své rasistické postoje“. Existoval-li určitý společenský stud doprovázející bigotní názory, Trump jejich nositelům svými kontroverzemi výrazně ulehčil.
Phillips zmiňuje, že se málokdy reflektují reakce novinářů a stále přetrvává přesvědčení, že jsou nezúčastněnými pozorovateli. Ve skutečnosti jejich reakce nelze od příběhu separovat, každé referování s sebou nese zodpovědnost, jež by měla usilovat o udržování zdravého mediálního ekosystému. Proto by výše zmíněnou metaforu nahradila ekologickou metaforou. Ačkoli si člověk říká, že Trumpovy tweety pochopitelně stojí za reakci, extenzivní zaobírání se jimi společenskou debatu ve skutečnosti zamořuje. Situace tak vyústila v dennodenní posedlost pobuřujícími tweety a skandály, z níž paradoxně profitují obě strany: Trump shrábne spoustu (ač často negativní) pozornosti, o niž usilují i mezi sebou soupeřící média. A toto téma zkrátka rezonuje.
Ekologická žurnalistika
Vox nebo The New York Times reagovaly dlouhými texty mapujícími Trumpovu historii rasistických prohlášení, avšak podle Kleina nic nového nepřinesly. Pouze potvrdily, co každý ví. Napomohly tedy k informování veřejnosti, anebo spíše jen ještě více zamořily ekosystém? Persona amerického prezidenta není komplikovaná, je předvídatelná a podobné spektákly ji přiživují. Zaslouží si takový zájem?
„Jak smutné je být Trumpovým příznivcem a věřit, že vědci, učenci, učitelé, ekonomové a novináři věnovali celý svůj život tomu, aby vás oklamali, a vidět ve hvězdě reality show s desítkami let prokazatelných lží a podvodů symbol pravdy a cti,“ píše v kousavém tweetu politický komentátor a zakladatel stránky Newsitics Alex Cole. Dva a půl roku Trumpovy administrativy ukázaly, že nemalou část obyvatel prostě určitá fakta nezajímají. Taková je realita a v ní metafora se slunečním světlem ani mýtus „trhu idejí“ nefunguje.
Ekologický přístup podle Whitney Phillips nutí k systémovému myšlení. Pracuje se zamýšleným, ale i nezamýšleným publikem, takže se například ptá, které zprávy si zaslouží titulní stránku nebo prime time a jaký bude jejich dopad? Má smysl „přesvědčovat přesvědčené“, nebo to spíš napomůže k šíření a v důsledku legitimizování senzacechtivých, a tudíž kontroverzních idejí? K tomu se váže námitka cenzury. Jenže pokaždé, když se o něčem píše a dává se to do popředí, upozaďuje se nebo ignoruje něco jiného. Jde o změnu optiky – o to, na co upírat pozornost. Trumpovy tweety jsou jen částí mnohem komplexnějšího příběhu.
Neúčastnit se Trumpovy show
Mediální citlivost na nenormální prohlášení, ať už jsou bigotní, sexistická, rasistická, autoritářská nebo prostě lživá, vede k tomu, že se soustředění přesune na tu nejhorší možnou konverzaci, která pak dopadá i na veřejnost. Aby Trump přenesl mediální pozornost, stačí, aby vyřkl prohlášení spadající pod jednu z těchto kategorií. Možná by si ale zasloužil mediální pokrytí pouze tehdy, chová-li se jako prezident, a ne jako troll, píše Klein v doprovodném eseji k podcastu ze začátku srpna.
Média jsou součástí Trumpovy show, pomáhají jí, jakkoli se s dobrými úmysly snaží o negativní pokrytí odsouzeníhodných výroků. Tak jako tak je ale v praxi věnována spousta energie a času infantilním nadávkám. Ayanna Pressley se na tiskové konferenci k Trumpovi vyjádřila slovy: „Doporučuji všem Američanům a ostatním (…), aby ignorovali tuto návnadu. Jde o rušivé rozptylování, které odvádí pozornost od důležitých problémů.“ Ekologický přístup a zodpovědnější žurnalistika jsou stále spíš teoretickými koncepcemi a je obtížné je vnášet do existujícího mediálního modelu. Jsou to však reakce na strategii, která v konfrontaci s Trumpem zatím spíš selhává.
Autor je publicista a překladatel.