minirecenze

Miloš Urban

Kar. Pohřební hostina za jedno město

Argo 2019, 351 s.

Hlavní hrdina nové knihy Miloše Urbana, novinář a spisovatel Julián Uřídil, se vydává do Karlových Varů na tajné pozvání místního policejního šéfa, aby jakožto autor žánrové literatury pomohl s vyšetřením brutálních vražd, jež bez motivu páchají bezúhonní obyvatelé a následně se sami zabíjejí. Detektivní zápletka se proplétá s dost křečovitou snahou o horor, přičemž do ústřední postavy autor tentokrát celkem překvapivě promítá i sebeironické komentáře: „a) literární kvalita tvých prací byla vždycky kolísavá a má sestupnou tendenci; b) jsi komerce, i když ne sprostá (…); c) neumíš komerci tak, aby tě to uživilo. Vždycky tam musíš cpát sám sebe.“ Dýchavičný padesátník Uřídil, závislý na tabáku a alkoholu, se ve svém rodném městě střetává s minulostí, jíž se snažil utéct, a zároveň si užívá přízeň osudových žen, tentokrát naštěstí bez přílišného machismu. Když se moc nezamýšlíme nad fantasmagorickou zápletkou, podivnými motivacemi postav a dost chabým vyústěním, máme před sebou průměrné oddechové čtivo, které již tradičně oplývá manýristickou ornamentálností; Goethe se tu setkává s nově syntetizovanými drogami a traumata z rozpadlých vztahů střídají komentáře upadajícího západočeského lázeňství. Urbanovi je ale nutné přiznat, že když už nic jiného, je v této knize aspoň osobní. Pro dobro lesů, žánrové literatury, čtenářů a především Miloše Urbana by ale bylo fajn, kdyby autor vyplnil to, co naznačil v nedávných rozhovorech – totiž že se možná jedná o jeho poslední knihu…

Karel Kouba

Viktorie Hanišová

Rekonstrukce

Host 2019, 300 s.

Prvotina Viktorie Hanišové Anežka vyšla v roce 2015, navzdory příznivé kritice však neoprávněně zapadla. Loni následovala Houbařka a letos Rekonstrukce, která prý „završuje volnou trilogii románů, jež propojuje téma mateřství“. To ale pouze ilustruje současný redakční nešvar spojovat samostatné knihy do prozaického cyklu, a přisuzovat jim tak vyšší smysl. Společným tématem tří románů jsou navíc spíš vztahy mezi rodiči a dětmi narušené rodinným tajemstvím, za nímž většinou stojí násilí. Pouze v Anežce je centrálním tématem vztah mezi matkou a adoptovanou dcerou. V Houbařce je mnohem podstatnější vztah hrdinky k otci a bratrům, ač ústředním problémem je samota. Nová kniha chce od počátku nahánět hrůzu: třiadvacetiletá Eliška se snaží po třinácti letech zjistit, proč její matka zavraždila svého syna – Eliščina mladšího bratra – a následně i sebe. Nikdo jí přitom není schopen sdělit cokoli podstatného: někdejší sousedka trpí výpadky paměti, matčina kamarádka je paranoidní a sociální pracovnice umírá. Hrdinka své hledání neodůvodněně přerušuje, aby se k němu po čase znovu bez motivace vrátila. Bezvýchodnost pátrání postupně začíná unavovat, stejně jako akcentace fatálnosti jejího života. Eliška přitom žije, jak jí opakovaně tvrdí manžel, úplně normální život teď a tady. Skutečnost je ovšem složitější, jak naznačuje závěr. Ani ten ovšem nemůže nic změnit na tom, že Hanišové docházejí nápady i autorské angažmá, jaké bylo patrné u jejího debutu. Její poslední román působí, jako by jen mechanicky naplňovala předem určenou formu.

Erik Gilk

Olga Tokarczuk

Opowiadania bizarne

Wydawnictwo Literackie 2018, 256 s.

„Bizarní“ povídky Olgy Tokarczuk mají v lecčem blízko prózám současných argentinských autorek – v kulisách každodennosti zde pokaždé bují něco zneklidňujícího. Stačí pár nepatrných detailů, jako jsou kulaté poštovní známky nebo ponožky se švem, aby se postavám zbortil navyklý obraz světa; nakládané houby můžou být smrtelně jedovaté i proto, že na etiketě sklenice někdo udělal pravopisnou chybu. Podobně jako v ceněném románu Běguni (2007, česky 2008) [viz s. 6] se tu hodně cestuje – a to nejen za prací, odpočinkem nebo pryč od sebe samých, ale i pro nové orgány. Tělo je důležité, i když nevíme, komu vlastně patří, tak jako v povídce z nejasné budoucnosti, jejíž hrdina celý život masíruje tajemnou polobožskou bytost. Zdařilejší než futuristické vize je ale příběh, který se jako jediný odehrává ve vzdálenější minulosti: Zelené děti neboli Popis podivných událostí na Volyni vyhotovený lékařem Jeho královské milosti Jana Kazimíra, Williamem Davissonem. Lékař uvízlý na periferii raně novověkého světa zkoumá na dvou nalezených dětech vyrostlých v lese úkaz zvaný plica polonica – chomáče vlasů slepené nedostatkem hygieny. Děti ale nakonec zmizí a za nimi z válkou pustošeného kraje odcházejí lidé kamsi za bažiny, do měsíční země, jejíž obyvatelé v noci „vystupují na vrcholky stromů a tam nastavují svá nahá těla měsíci“, nemusí skoro nic jíst, nejsou tam vládci ani poddaní, a když někdo selže, ostatní mu dají pokoj. Málokdy dokáže pár jednoduchých odstavců tak rozvířit touhu po něčem úplné jiném, než co máme.

Michal Špína

George Orwell

Bože chraň aspidistru

Přeložila Zuzana Šťastná

Argo 2019, 292 s.

V jednom dopisu z roku 1946 George Orwell o románu Bože chraň aspidistru napsal, že je jednou ze dvou nebo tří knih, za které se stydí. Podobně jako o rok starší Farářovu dceru ji prý vydal jen proto, že se mu zoufale nedostávalo peněz. To je ostatně refrén románu, který s otravností hodnou Orwellova studu opakuje hlavní postava Gordon Comstock pořád dokola. „Peníze a zase jen peníze“ vidí všude vládnout mladý básník Gordon, který je v jakési nutkavé inverzi bildungsromanu odhodlán klesnout až ke dnu, jen aby jejich vládě nemusel podlehnout, najít si dobré místo a pořídit nenáviděnou titulní pokojovou květinu. Orwellova Aspidistra má sice i silné stránky, ani jedna z nich z ní ale nedokáže udělat dobrý román. Jsou tu trefné popisy ubohých příbytků nižší střední třídy či mizerné práce v knihkupectví a antikvariátu a ještě mizernější v půjčovně knih za dvě penny; a je tu břitce ironicky zachyceno, jak život plný absurdních třídních očekávání bez patřičných prostředků končí nevyhnutelně v zoufalství a bídě. Většina těchto míst je více či méně (ale spíše více) autobiografická a s jejich zpracováním, leckdy psaným lehčí rukou a vypointovanějším stylem, se můžeme setkat v některých Orwellových esejích. Zpracování vlastních útrap v Aspidistře sice nepostrádá zajímavost, ale jako celek je kniha tezovitá, nevyrovnaná a nesoudržná. Svůj hlavní účel ovšem splnila: zachránila George Orwella od hladu.

Matěj Metelec

Fabrika

(Zavod)

Režie Jurij Bykov, Rusko 2018, 106 min.

Premiéra v ČR 29. 8. 2019

Už od svého debutu Žít se režisér Jurij Bykov profiluje jako autor sevřených, klaustrofobních filmů, které kombinují napínavou zápletku s kritickým pohledem na současné Rusko. V jeho novince se thrillerový námět spojuje s hořkým obrazem Ruska jako země, kde bohatí oligarchové bezostyšně šlapou po obyčejných lidech. Film vypráví o skupině dělníků, kteří právě přišli o práci v regionu s vysokou nezaměstnaností, a tak se rozhodnou unést majitele své továrny a požadovat výkupné. Téměř celý snímek se odehrává v prostoru továrny, kde velmi rychle eskaluje nejistota všech zúčastněných, jak se jejich plány postupně hroutí. Bykovovi se daří protnout žánrová schémata a atrakce se společenským komentářem, byť ten je tentokrát mnohem plošší, vyhraněnější a také předvídatelnější než v jeho předchozích filmech. Bykov se totiž mnohem více než dříve noří do konvencí populárních žánrů, což ale není nutně ke škodě celku. Fabriku lze považovat za velmi solidní žánrovku. Režisér zvládá na malém prostoru funkčně gradovat zápletku, dramaticky rozehrávat několik výrazných postav, a dokonce do díla vsadil i jednu akční scénu. V principu se snímek blíží k nízko či středně nákladným thrillerům ze severní Evropy nebo Hongkongu, které dokážou žánr nenuceně obohacovat o lokální společenské prvky. Podobá se jim i v tom, že jde o velmi tmavý a zároveň temný film s bezvýchodným vyzněním.

Antonín Tesař

Aleksandra Trojanowska, Sarah Epping

Be(e) Visible

Nau Gallery, Praha, 27. 7. – 25. 10. 2019

Výstava v bytové žižkovské galerii svou skromností a nenápadností připomíná téma, jemuž se věnuje, tedy včelstvům a jejich neviditelné, a přitom klíčové roli v ekosystémech. V jistém kontrastu s názvem se jedná o výstavu takřka dokonale skrytou v ekosystému města. Be(e) Visible probíhá v rámci širšího projektu Aleksandry Trojanowské a Sarah Epping, jejichž explicitní ambicí je vytvářet hnutí. Svou činnost vnímají jako urgentní volání po rychlé nápravě poničeného světa. Umělkyně vycházejí z vědomí kritického stavu včelstev mimo jiné vinou městské zástavby a užívání pesticidů, které likvidují rostliny klíčové pro opylování. Pražská výstava je součástí čtveřice přehlídek (další se konají v Detroitu, Vratislavi a Wellingtonu), na nichž je ke zhlédnutí několik dokumentaristických děl, která zároveň estetizují život včel. Klíčovým prvkem jsou nicméně rostlinná semínka, určená k tomu, aby si je návštěvníci galerie odnesli a zasadili. Jde o blíže nedefinované neinvazivní byliny, určené pro vytvoření včelí zahrady, jejíž dokumentaci je následně možné nahrát na příslušnou webovou stránku, kde také narazíme na manuál, jak takovou zahradu vytvořit. Umělecko­-aktivistický projekt dvojice umělkyň je tak nenásilným příkladem, jak hladce překročit hranici mezi ekoaktivismem a uměním. Sympatickému projektu lze bezesporu popřát hodně štěstí, nicméně pokud tvůrkyně myslí svou ekoaktivitu vážně, bude nutné opustit bezpečné zdi galerijního provozu a pro svou další činnost zvolit jiné instituce a média.

Martin Vrba

Jeff VanderMeer

Anihilace

CD, Tympanum 2018

Zatímco knižní vydání trilogie Jižní Zóna amerického spisovatele Jeffa VanderMeera je již kompletní i v českém překladu, v podobě audioknihy se v tuzemsku zatím objevil pouze první díl – Anihilace. Producenti filmové verze způsobili v roce 2018 poprask, když očekávanou novinku místo do kin na poslední chvíli prodali společnosti Netflix. Jejich tah ale nezní tak nečekaně, víme­-li, že sám VanderMeer, nejspíš právě po vzoru Netflixu, celou knižní trilogii publikoval během pouhých osmi měsíců. Českou audioverzi vydalo Tympanum v přednesu herečky Národního divadla Pavly Beretové. V románu sledujeme čistě ženskou výpravu (antropoložka, kartografka, psycholožka a konečně bioložka a zároveň vypravěčka), jež má odhalit tajemství Oblasti X na Zemi. Dějí se tam zvláštní věci – krom jiného se mění lidská psychika a po neblahých zkušenostech, kdy se členové předchozích výprav povraždili mezi sebou, jdou ženy do akce beze zbraní. VanderMeera zajímá právě měnící se psychologie postav v extrémních podmínkách a tváří v tvář úkazům, na něž nejsou připraveny (třeba organismu, který se dokáže shlukovat do podoby písmen a „psát“ texty). Neuvědomovanou proměnou prochází dokonce i sama vypravěčka. Režisérka Zuzana Pitterová klade důraz na přednes Pavly Beretové a s hudbou pracuje jen velmi minimalisticky. Tento přístup dobře funguje v situaci, kdy se posluchač spolu s hrdinkou noří do neznámého světa, v němž člověk zcela ztratil vládu nad přírodou i sebou samým.

Jiří G. Růžička

Karen O & Danger Mouse

Lux Prima

CD, BMG 2019

Americká hudebnice korejského původu Karen Lee Orzolek, známá ve světě pop music jako Karen O, na novém albu spolupracovala s písničkářem a producentem Dangerem Mousem. Pro aktuální kolaboraci ale platí totéž, co pro starší desky, které dnes čtyřicetiletá zpěvačka nahrála se svou kapelou Yeah Yeah Yeahs: vždy jde o reflexi nějakého hudebního žánru. Zatímco v minulosti Karen O ve své tvorbě transformovala punk nebo disko, nyní se inspiruje syntezátorovým popem. Žádné z jejích alb ovšem zcela nenaplňovalo žánr, k němuž odkazovalo – spíše efektně předvádělo jeho znaky. Z toho důvodu je i ve zdánlivě spontánním projevu Karen O vždy něco „umělého“. Hudebnice žánrům přitakává, a přitom si od nich drží odstup. Důsledkem této dynamiky jsou dva těžko slučitelné dojmy: na jedné straně chladné elitářství, na straně druhé vyzývavost. A právě toto spojení dodává Karen O osobitost. Přitom vývoj její umělecké kariéry je vlastně konvenční: za posledních šestnáct let (od debutu Yeah Yeah Yeahs po aktuální spolupráci s Dangerem Mausem) se od hlučného postpunku dopracovala k popovým písničkám. Princip její tvorby ale zůstává nedotčen: stále vytváří hudbu jako jakýsi výstavní artefakt, který se „pouze podobá“ spotřebnímu zboží. Lux Prima je kolekcí vkusně vyvážených skladeb. Pop se tu prezentuje jako vycizelovaný glamour od prestižní značky, což je – od umělkyně spjaté s indie scénou – poněkud dekadentní gesto.

Benjamin Slavík