Deset let před známou cestou do SSSR uskutečnil francouzský spisovatel André Gide jinou politicky výbušnou výpravu. Jak ukazuje jeho cestopisný deník, do subsaharské Afriky odjížděl přesvědčen o dobrých úmyslech evropských kolonizátorů, ale během několika měsíců svůj názor přehodnotil.
André Gide se v létě 1926 spolu se svým sekretářem a blízkým přítelem Marcem Allégretem vydal z Bordeaux na dlouhou cestu po zemích západní a střední Afriky, které tehdy byly většinou pod francouzskou či belgickou koloniální správou. Už první den si založil deník, do kterého téměř každý den zapisoval postřehy a pocity z cesty. Deník se stal posléze známým cestopisem a jednou z prvních komplexních kritik francouzské koloniální říše. Po jeho vydání pod názvem Voyage au Congo (Cesta do Konga, 1927) začal být André Gide francouzskou veřejností považován za intelektuála v zolovském slova smyslu, fenoménem zasahujícím do samotného fungování státu. V očích pravice se ovšem stal levičáckým protifrancouzským bojovníkem, kterého se následně snažila v mnoha článcích diskreditovat.
Autor popisuje v Cestě do Konga putování rovníkovou Afrikou od ústí řeky Kongo až k Čadskému jezeru, které uskutečnil mezi 21. červencem 1926 a 20. únorem 1927. Gide se na cestu vypravil až v padesáti šesti letech, sám o této knize mluvil jako o „projektu mládí uskutečněném až v dospělosti“. Se svým společníkem procestoval několik afrických zemí nejen v rovníkové oblasti, mimo jiné Senegal, Guineu, Gabon, Belgické a Francouzské Kongo či Ubangi-Šari (dnešní Středoafrická republika), řadu velkých subsaharských měst (Brazzaville, Conakry, Libreville, Pointe Noire, Léopoldville) a nespočet malých měst, vesnic a vesniček. Knihu provází devíza „nous avons hâte d’aller plus loin“ (toužíme jít dále), jež se v textu objevuje v různých obměnách.
Města v larválním stadiu
Zpočátku je Gide neutrálním, téměř chladným pozorovatelem: všímá si krás krajiny, ale často zdůrazňuje i omšelost měst, plytkost rozhovorů a nevzdělanost místních obyvatel. Sleduje zvyky různých etnických skupin, které popisuje s odtažitostí, ale zároveň s určitým napětím, nejistotou a obavami z neznámého. Nikdy nesklouzává k bezpředmětným kritikám a nepřijatelným generalizacím, jak se u cestopisů často stává. Ačkoli je tedy text laděn velmi subjektivně, v přímém popisu Afričanů se tón rychle mění a stává se objektivnějším, bez zbytečných emocí, které by mohly čtenářům zkreslit pohled na zobrazený svět. Jediná věc, na niž si Gide upřímně a průběžně stěžuje, jsou komáři a moskytiéry nepropouštějící dostatek vzduchu.
V cestopisu se nepřetržitě střídají dvě polohy: statický popis krajiny, kterou Gide pozoruje z lodi, pirogy či auta – dopravních prostředků, v nichž tráví velkou část cesty –, a dynamický popis měst, přístavů, ulic, domů a lidí ve chvílích, kdy chodí po subsaharské půdě. V závislosti na momentálním rozpoložení se autor někdy ve městech zastaví na několik kapitol, jindy je vystihne jedinou větou: „Pointe Noire – město v larválním stadiu, které, jak se zdá, stále dlí v podzemí“ (jediný záznam z daného dne). Zcela zřejmá je Gidova fascinace řekami a hlavně pralesem – stejně jako opakované zklamání z nedostatečné divokosti původního rovníkového lesního porostu. Mnohé pasáže mají téměř básnický nádech: uměřené, někdy až strohé popisy architektury či konverzací s evropskými (převážně francouzskými) kolonizátory se tu mísí s líčeními emocí a dojmů, které u něj vyvolaly subsaharské národy, etnické skupiny, jazyky či zvyky a tradice: „Nepřetržitě prší. Rozbouřené moře. Mnoho nemocných. Staří kolonialisté si stěžují: ,Strašný den, horší jsem nezažil‘ (…) Krása stromů, smích dětí, do půli těla nahých. Mraky jsou nízko. Nekonečný klid a úžasně čerstvý vzduch. Vše, co vidím, slibuje štěstí, slast a libé zapomnění.“ Z knihy je také patrná Gidova touha podělit se nejen o poznatky z cesty, ale několikrát i o své čtenářské zážitky z knih, které si vzal s sebou. Někteří pozdější kritikové nicméně označili tyto pasáže jako uboze skrývané stesky po domově.
Systematické ponižování
Gide se postupně propracovává ke spravedlivé kritice úpadku afrických národů. Zpočátku je přesvědčen, že za stav své společnosti, svých kultur a svého světa si Afričané mohou sami, avšak s každou vycházkou do města či vesnice se jeho názor radikalizuje a obrací proti kolonizátorům. Vidí, v jakých podmínkách žijí kolonizovaní Afričané v různých částech kontinentu, a postupně si uvědomuje systematičnost jejich ponižování: za šířením osvěty a rozvoje se ve skutečnosti skrývá touha ovládnout a využívat. Jediné, na čem kolonizátorům opravdu záleží, je zisk, který jim z kolonií plyne; lidské životy kolonizovaného obyvatelstva pro ně nemají cenu. Zároveň autor odkrývá a kritizuje kontinuální snahu kolonizátorů udržovat ekonomiku kolonizovaných ve stavu regrese tím, že opětovně snižují výkupní ceny zboží. Mimořádnou pozornost věnuje také stavbě železnice „Kongo–Oceán“, 512 kilometrů dlouhé trati, při jejíž stavbě mezi lety 1921 a 1934 zemřelo přes sto dvacet tisíc afrických dělníků. Považuje ji za symbol vykořisťování a vrací se k ní i v dalších textech.
Po návratu do Francie Gide otevřeně kritizoval koloniální systém a především koncesionářské firmy přítomné v Africe, například dřevařskou společnost Compagnie Forestière Sangha-Oubangui, které označil za pijavice. Jako první také zpochybnil přístup, který proti sobě kladl inteligenci Západu a barbarství Afriky. Tato dichotomie se později stala jedním z důležitých bodů postkoloniálních studií. Během své cesty si autor totiž uvědomil, že se jedná jen o vysněnou inteligenci a neprávem přisuzované barbarství: „Čím méně intelektu běloch pobral, tím se mu černoch zdá hloupější.“
Lži a stereotypy
Rok po Cestě do Konga vydal Gide ještě svazek Le retour du Tchad. Suite du Voyage au Congo (Návrat z Čadu. Pokračování Cesty do Konga, 1928), kde popisuje cestu od Čadského jezera do kamerunského města Yaoundé a nakonec návrat do Bordeaux. Cesta do Konga se mezitím stává politickým spisem: ve francouzském Národním shromáždění jej cituje představitel socialistické strany Henry Fontanier, který tak stvrdil postoj své strany vůči imperialistickému a kolonialistickému systému.
Mezi červnem a zářím 1927 se o Gidův text strhla hádka mezi konzervativním deníkem Le Temps, napojeným právě na kritizované firmy, a socialistickým, později komunistickým deníkem L’Humanité. V prvním z nich autora cestopisu nařkli, že se nechal obyvateli kolonií obelhat – prý mu nakukali samé lži, kterým uvěřil, a proto haní snahu Francie pozvednout africké kolonie z prachu a špíny. L’Humanité naopak Gidovu kritiku koloniálních mocností a jejich nelidských praktik plně podporovala. Z africké cesty však vzniklo ještě třetí dílo, dokumentární film podepsaný oběma cestovateli. Tento kinematografický počin, nazvaný opět Voyage au Congo (1927), vzbudil překvapivě pozitivní ohlas i v deníku Le Temps: v článku Émila Vuillermoze z 18. června 1927 se o něm píše, že je to „krásný geografický a etnologický film“.
Na závěr je třeba připomenout, že André Gide odjížděl do Konga přesvědčen o dobrých úmyslech svých krajanů v kolonizované Africe. Spolu se svým druhem se navíc kontinentem pohybovali v nejlepších dopravních prostředcích a spali na nejluxusnějších místech, jaká mohla tato oblast nabídnout. Gide byl na začátku cesty přece jenom ovlivněn stereotypy, jež se šířily západním světem. Měsíce strávené v koloniální společnosti ho však radikálně změnily.
Autor je doktorand v Ústavu románských studií FF UK a specializuje se na subsaharské kultury a literatury.