Údolí panenek a hasnoucích hvězd

Za sedmero drive­-iny a devatero zrušenými westernovými seriály z padesátých let žili byli pohasínající hollywoodská hvězda Rick Dalton (Leonardo DiCaprio) a jeho oddaný kaskadér Cliff Booth (Brad Pitt). Rick, který v dobách své největší slávy kosil na plátně nácky plamenometem, je koncem šedesátých let na pokraji vyhoření. Cliffa zase obestírá gloriola válečného veterána, ale též pověst nevyzpytatelného šílence, o němž kolují zvěsti, že zavraždil vlastní ženu. Buď jak buď, v profesním životě coby Rickův dublér „nesl všechnu jeho tíhu“, což se s ubývajícími zakázkami nezměnilo. Z kaskadéra se přeorientoval na šoféra, majordoma i chůvu a s neměnným stoickým výrazem krotí Rickovy záchvaty sebelítosti nebo vykonává drobné práce na šéfově hollywoodské usedlosti.

Dvojice, kterou Hollywood sežvýkal a vyplivl, prochází vleklou existenciální krizí. Zvlášť Rick, který je odkázaný na role hostujících hvězd ve westernových pilotech, je ješitná a sebestředná plačka na pokraji nervového zhroucení. Jeho stagnující kariéra se proměnila v nekonečné pachtění a čekání na zázrak, provázené zarputilým odmítáním nabídek rolí ve spaghetti westernech jakéhosi italského nýmanda jménem Corbucci. Zatímco se ve svém bazénu vznáší na nafukovacím lehátku a podnapilý driluje repliky druhořadých padouchů, Hollywood si podmaňuje nová generace autorů a hvězd, mezi něž patří také Rickovi sousedé. Sekvence, kdy nadpozemsky krásná Sharon Tate (Margot Robbie) v dlouhém kabátu z hadí kůže spolu s manželem Romanem Polanským v excentrickém obleku s fižím nastupují do veteránu a míří na další z řady večírků, připomíná halucinační sen. A podobně nerealistická je i Rickova představa, že jej od restartu kariéry možná dělí právě jedna bazénová party s těmi správnými lidmi.

Staré, nové, vysněné

Tarantino nemá ambice mapovat historickou realitu, naopak je fascinován konstruováním jejích alternativních verzí, kde se organicky mísí skutečné, smyšlené, vysněné i vytěsněné. Jeho filmy fungují jako sítě paměťových stop, které se v nekonečných variantách překrývají a větví, čímž jsou přitažlivé pro masové publikum, amatérské filmové historiky, cinefilní snoby i nostalgiky toužící po oživení dávno minulého. Tenkrát v Hollywoodu svádí ke srovnávání s reálnými událostmi i tím, že se v něm Tarantino věnuje poměrně nedávné minulosti, která ovlivnila několik generací pamětníků.

Osmý srpen 1969, kdy stoupenci Charlese Mansona zavraždili Sharon Tate, se dodnes vynořuje z kolektivní paměti jako osudový zlom, kdy kromě nevinných a krásných mladých lidí v jediném okamžiku umírá i starý dobrý Hollywood. Ačkoli je pro jeho film toto datum podstatné, Tarantino se nevěnuje utvrzování mýtu jasně rozpoznatelné cézury, která odděluje jednotlivé epochy a přehledně vymezuje jakési „předtím“ a „potom“. Zajímá se naopak o to, co bylo (anebo také nebylo) mezi tím, a pouští se do průzkumu nesourodých světů, které koexistovaly v dekádě, kdy velká studia procházela krizí a Hollywood čekaly velké změny. Konflikt starého a nového nebo dynamiku přemosťování mezi minulým a budoucím Tarantino zvýznamňuje vztahováním se k žá­­nrovosti.

Zatímco kocovinou zmožený Rick dře v kulisách dalšího tuctového westernu, Cliff navštíví chátrající Spahnův ranč, kde se podobné westerny kdysi natáčely, ale momentálně zde sídlí Mansonova komunita. Pasáže z westernu, kdy se Rick vybičovává k shakespearovskému herectví, střídá znepokojivá sekvence, v níž Cliff hledá starého George Spahna a která připomíná inovativní horory nadcházející dekády, jako byl Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chain Saw Massacre, 1974). Do rolí zfanatizovaných hippies přitom Tarantino vtipně obsadil armádu prominentních filmařských spratků, mezi nimiž se objevuje Lena Dunham nebo dcery Umy Thurman a Andie McDowel, Maya Hawk a Margaret Qualley.

Všechny krásy L. A.

Při sledování Tenkrát v Hollywoodu ovšem není důležité znát filmovou historii ani vědět, kdo je kdo v minulém či současném Hollywoodu. Podstatná je vnitřní pravdivost postav a věrohodnost jejich životní zkušenosti. Pro Tarantina je příznačné, že navzdory tomu, čím je nechává projít, věnuje svým hrdinům a hrdinkám dostatek empatie. Zajímá se o dramata jejich každodenní existence a přibližuje nám je soustředěným pozorováním. Ve chvíli, kdy vystupují ze svých rolí, oddávají se bdělému snění nebo se domnívají, že je nikdo nevidí, proniká do jejich soukromí. Výjevy se Sharon Tate pochrupující ve své ložnici nebo zpola svlečeným ­Cliffem, který na střeše Rickova domu namísto opravování antény příznačně zvažuje svoji životní perspektivu, nepůsobí jako voyeurismus, ale jsou vrcholným projevem estétství. Tarantino dokonale chápe, jak bude co na plátně vypadat bez ohledu na to, zda snímá těla mužů či žen, jezdce na cválajících koních nebo soumrak v Los Angeles, kterým se Cliff řítí ve svém cadillaku, od něhož se odrážejí světla neonů. Navzdory pověsti tvůrce, jehož filmy závisí na dialozích a cool hláškách, dosahuje srovnatelně působivých výsledků prostřednictvím fyzického herectví ve scénách, kdy promluvy téměř nebo zcela absentují. Obsedantně sleduje tváře protagonistů ve velkých detailech a drobných nuancích jejich výrazů nebo zúročuje jejich pohybový potenciál, jako v případě talentované Margaret Qualley, která se pouhým pohybem a držením těla mění z milé dívky v nevyzpytatelnou psychopatku.

Fyzično má ostatně přímý vliv na to, jak jsou postavy vnímány svým okolím: být viděn, nebo naopak zůstat nespatřen je součástí jejich identity i gros kariérního úspěchu. Poslední Cliffovo angažmá proto končí v momentě, kdy se na place během čekání na příležitost nechá vyhecovat k přátelské rvačce s Brucem Leem, čímž se nechtěně dostane do hledáčku nerudné manželky šéfa kaskadérů. Rick se zase proslavil jako hrdina jménem Jake Cahill a ke své nelibosti nedokáže své fiktivní já nikdy úplně setřást. Fikce, která utváří, nebo dokonce přepisuje skutečnost, nespolehlivost paměti a blednutí vzpomínek, jež nahrazují vzpomínky čerstvější, jsou pro Tenkrát v Hollywoodu klíčové. Postavy běžně vlivem času nebo halucinačních látek netuší, „jak to bylo doopravdy“, a třeba setkání Cliffa se starým přítelem začíná i končí otázkou „Kdo je Cliff?“.

A žili šťastně…?

Tendence podržet si to dobré v duchu pohádkové fráze „bylo–nebylo“, která se z českého distribučního názvu vytratila na úkor cinefilnějšího „tenkrát“, se v Tarantinově fikci nejintenzivněji promítá do charakteru Sharon, která svému tragickému osudu protentokrát unikne. Tarantinovy filmy ovšem nejsou zakonzervované časové kapsle, naopak svou otevřeností a množstvím nabízených alternativ podněcují k tomu, abychom jimi opakovaně procházeli tam i zpět. I v autorském rozhodnutí nechat Sharon žít je tak zřetelná stopa potměšilosti. Scéna, kdy se při fotografování vedle filmového plakátu ochotně vtěluje do „své“ postavy a později si inkognito ve tmě kinosálu tuto inkarnaci i reakce publika na ni s dětinským nadšením vychutnává, proto evokuje čiré potěšení a zároveň smutek z toho, že dost možná stejně jako Rick zůstane uvězněna v příběhu deziluze, kde už navždy bude „tou z Údolí panenek“ (Valley of the Dolls, 1967).

V souvislosti s proklamovaným koncem Tarantinovy kariéry režiséra celovečerních filmů začalo klišé o „maniakovi z videopůjčovny“, který z krve a násilí stvořil moderní podobu nezávislé kinematografie, nahrazovat umírněné sousloví „žijící klasik“. Obojí je zkratka, která zvlášť v kontextu režisérova devátého filmu vyznívá paradoxně. Tenkrát v Hollywoodu je totiž ultimátním naplněním možností současné audiovizuální zábavy a přes konkurenci stále sofistikovanějších prožitků neexistuje jiný tvůrce, který by stejně přesvědčivě zpřítomňoval zapomenutý pocit z okamžiku, kdy jsme do neznáma temného kinosálu vstupovali úplně poprvé.

Autorka je filmová publicistka.