Sýr je jedna z nejpozoruhodnějších substancí, které lidstvo vynalezlo. Nejen proto, že se dá jíst. Kulturní historie, která se k sýrům váže, je bohatá a pozoruhodná – ani nevím, jestli ji vlastně někdo pořádně zpracoval. Auvergneský Salers (nebo nějakou jeho ranou obdobu) například zmiňuje už Plinius starší. Výroba modrého sýra Fourme d’Ambert je zobrazena na portálech gotických katedrál. Roku 1815 se Talleyrand s Metternichem pohádali, jestli mají lepší sýr Němci nebo Francouzi. Metternich nechal přinést jakýsi bavorský modrý sýr (cheche, blbec), zatímco Talleyrand se vytasil s Brie de Meaux. Po skončení ochutnávky Metternich sám údajně uznal svou porážku a slavnostně prohlásil dotyčný brie za – neobratně přeloženo – „vládce sýrů a první z dezertů“. A velká spousta dalších věcí, které se lze dočíst v sýrařských příručkách a encyklopediích.
Pamětliv těchto faktů, zaujal jsem své obvyklé místo u sýrařského stánku na Francouzském trhu na Kampě. Činím tak už druhý rok. Proč ne, člověk dostane slušivou zástěrku, ohání se roztodivnými noži, je to prima práce na čerstvém vzduchu, prachy jsou zhruba tytéž jako můj mocný docentský plat a nikdo člověka neotravuje s publikacemi. Zákaznictvo je různorodé, od těch rozumnějších, kteří si zpravidla nechají poradit, až po protivné starce, kteří zkumným zrakem kloužou po sýrech vyložených na břidlicových tabulkách a dožadují se vysvětlení jemných chuťových nuancí. Občas se objeví i nějaký můj student nebo nějaká veličina z Francouzského institutu, u nichž tento můj vedlejšák vyvolává bůhvíproč záchvaty smíchu.
Člověk se takto stane velmi záhy alergickým na slovo „kousíček“ – je to jedna z nejfrekventovanějších lexikálních jednotek českého zájemce o francouzské sýry. „Chtěl/a bych jen maličký kousíček od každého“: tak zní zákazníkova magická formule, a pokud si dotyčný odmítne nechat vysvětlit, že kousíček od každého vám v hubě vytvoří akorát tak nepopsatelný a nesmyslný chuťový maglajz, je člověk nucen pižlat maličké kousíčky od všech sýrů včetně těch, u nichž se kousíček zcela objektivně vzato ukrojit nedá – neboť například parmazán, jak známo, se rozpadá. Zkrátka je to legrace.
Někteří zákazníci jsou vtipní. Třeba ty dvě dámy středního věku, ale junonských vnad, co se objevily u stánku hned první den a nikoli překvapivě se dožadovaly „nějakýho sýra“. „A máte raději tvrdé, měkké, plísňové, neplísňové, výraznější, méně výrazné?“ odříkává našinec s medovým úsměvem sýrařskou mantru. „My to máme rády tvrdý,“ odvětí jedna dáma, načež obě propuknou v šílený řehot a ukazují si na mě prstem se slovy: „Hele, jak zčervenal.“ S nablblým výrazem jsem tedy obsloužil obě šelmy tvrdým sýrem a věnoval se zachmuřenému muži, který nechtěl chápat, že ta modrá věc na Morbieru je prosím pěkně popel, nikoli plíseň.
Teď ale k tomu, co je naznačeno v titulu. Nejpodivněji si při nakupování počínají cizinci. Američané vesměs ukazují na cokoli, co má bílou plíseň, a dotazují se, jestli je to brie. Asi to někde četli na internetu. Ale jinak jsou sympatičtí, nakupují hodně a bez průtahů a na jakékoli doporučení odpovídají „sounds great“. Může však být i mnohem hůř. Někteří Rusové beze studu do sýrů strkají s prominutím čumák, aby zjistili, jestli voní, a jeden mi do toho začal píchat i prstem. Nechce se mi věřit, že u nich doma je to normální – prostě a jednoduše to jen tak zkoušejí.
Když už je člověk u stánku třetí den zhruba od devíti ráno do devíti večer, začíná být v některých případech nerudný. Například pokud si cizozemec nechá nandat sýry, zváží se to, on zaplatí a pak zjistí, že by ještě rád kousíček tady toho oranžového (myslí tím populární Mimolette). A poslední den, za největšího odpoledního frmolu, vyvstal přede mnou náhle obrovský Španěl s plamennými zraky, který si usmyslil, že bude jednotlivé sýry jeden po druhém ochutnávat, aby se rozhodl, který je nejlepší. Za normálních okolností by mi to samozřejmě bylo jedno (je to koneckonců běžná praxe), ale za ním se hromadí fronta dlouhá jak Lovosice a lidé začínají dávat najevo netrpělivost. Dávám mu kousek starého Comté. Válí to po patře, pomlaskává a vrtí hlavou. Snad Cantal? Tatáž reakce. Tomme morgée? Tady zpozorní, už to vypadá nadějně, ale zase nic. Ve frontě za ním se začínají projevovat příznaky davové psychózy. Reblochon? Toho že by si kousek vzal, ale pak že budeme pokračovat dál. Bleu de Gex? Nic. Čedárek že bychom zkusili? Nic. Začíná to připomínat slavný sýrový skeč od Monty Pythonů, jenomže obráceně. „Tak už doprdele vypadni,“ zahřímá někdo z fronty. Tentokrát mě taková impertinence neuráží. Navzdory svým akademicky osvojeným internacionalistickým sklonům totiž i já začínám přemýšlet, že by se ty nože přede mnou daly využít i jinak. Useknutý prstíček, vydloubnuté očičko, jejda!
U farmářského Ossau-Iraty se Španěl vzdal. Nechal si to ještě celé zabalit a dýška pochopitelně nedal ani kačku. A já si s hrůzou uvědomuju, že by stačil měsíc takovéhle práce, a po všem tom mém humanistickém přesvědčení, že na celé zeměkouli jsme všichni jedna velká rodina, bude prostě veta. Když jsem to vyprávěl pinglům ve své oblíbené hospodě, odpovědí mi bylo chápavé, ale taky trochu shovívavé pokyvování hlavou – aby ne, když pro ně je to denní chlebíček. No, tak radši zpátky do teplíčka na univerzitu a zase až napřesrok.
Autor je filosof a překladatel.