Zeď proti světu

Kolem tří vydaných sbírek Marie Jehličkové, přesněji, kolem spojitých nádob díla a básnířky, se vznáší řídký opar nadšení, které na sebe bere podobu škodolibého přešlapování nad červivým ovocem, na něž se nelze vynadívat. Jakkoli jsou verše Jehličkové na první pohled pozoruhodné, pozornost nejprve přitáhne její osud, okázale připomenutý v anotaci každé sbírky. Je výmluvné sledovat, jak se prostý fakt, že je autorka duševně chorá, variu­je, stupňuje. Od lakonického „Je důchodce a básník. Vzdělání základní. Tečka.“ (Ve sklenici vína ještě kouří doutník…, 2016) přes „Ze zdravotních důvodů nedokončila gymnázium ani střední školu. Nyní v invalidním důchodu.“ (Má noc náš den, 2017) po „Časté pobyty v psychiatrických léčebnách z ní udělaly blázna. Nyní v invalidním důchodu pozvedá hlas a číši mladého vína.“ (Nejtvrdší co radost nesla…, 2018). Můžeme se dohadovat, jde­-li o bezradnost redaktorů, autostylizaci básnířky, nebo marketingový tah nakladatelů… pardon, způsob, jak si udržet konkurenční výhodu.

Obsedantně cyklické meditace

Je v zásadě zbytečné mezi třemi sbírkami Jehličkové rozlišovat, pokud nechcete rozlišovat mezi čarami na zdi pořízenými týmž kusem uhlí. Všude tady promlouvá nahodilý, zoufalý, vychytralý hlas toho, kdo nemá navenek co ztratit. Výraz je intenzivní, jednostrunný, verše se opile rozlévají, rostou z načteného jazyka druhých básníků (Holan tu trůní nade všemi), opakují se motivy­-rekvizity silně abstraktního světa do sebe obrácené mysli i jejich obvyklé konstelace, opakují se obrazy v témže beznadějném zabarvení, dokonce i celé básně. Masa vyvřelých, spečených slov, z nichž redaktoři vytahali verše, které v nabídnutém uspořádání splývají do té míry, že jejich pořadatelské gesto se ztrácí pod náporem autorčiny obsedantně cyklické meditace o přizabíjené touze, bolesti a smrti. Poezie Jehličkové by se mohla číst jako prolegomena ke studiu prokletých básníků, jako jejich zdařilá imitace pro školní lavice. Natolik je tu jejich slovník rozředěný a obraznost ochočená. Zůstaly archaické, archaizující tvary a krotké neologismy. Ani jednou se tu nepojmenuje konkrétní, hmatatelná skutečnost, která podněcuje všechny ty šílené vzruchy uvnitř těla. Hmotu naoko suplují našponovaná abstrakta mučeného mozku. Je otázka, do jaké míry si je autorka vědoma, že svými stylizacemi zatracence a smutně povýšeného vyvrhele staví důkladnou zeď proti vnějšímu světu, proti přirozené expanzi duše, proti pitomé touze dotýkat se věcí.

Zastřená vznešenost

Furiantské vzývání smrti, které v závěru sbírky ústí do nakašírovaného dialogu, těsně přiléhá k představám oněch dob, kdy se zdálo smysluplné postavit si z veršů slonovinový mezanin a pohřbít se do něj. Mohl bych pokračovat ve výčtu neduhů a nepůvodností, ale je načase proměnit hledisko a říct, že navzdory všemu má do sebe poezie Jehličkové něco, co bych pro nedostatek lepších výrazů označil jako zastřená vznešenost, nebo kdybych si měl vypůjčit její vlastní slova, „elegance klece“. Ani při opakovaném čtení nepřestávají básně budit zájem, který je jejich četbou pravidelně zklamáván. Není to zklamání plynoucí ze šlendriánu, diletantství, prázdnoty osobní výpovědi. Je to problém talentu, který se vybíjí v tom, co bylo xkrát vyzkoušeno a napsáno. Autorčina intui­tivní, pochopitelná, zastaralá póza produkuje poezii, jako pavouk souká síť. V hlušině vychrlených slov jsou zasuty skvělé verše, které čtenář musí snažně dolovat. Kus práce mohli za nás ve všech třech sbírkách udělat redaktoři, pokud to bylo v jejich silách a možnostech. Těch pár slov vidoucí básnířky bylo vykoupeno draze.

Básnické záznamy dvaceti dnů na přelomu října a listopadu 2016, které aktuální sbírka soustřeďuje, se od sbírek předchozích přece jen liší introdukcí vlastního jazyka, který autorka nasazuje namísto češtiny ve vypjatých, často dialogických pasážích. Tahle řeč už nepřipomíná velebně sošnou dikci Holanovy Modlitby kamene, je drásavější. Jako by v těch chvílích byla všudypřítomná muka už nesnesitelná a muselo se psát jazykem, který vzniká (a zaniká) ad hoc, z akutní potřeby ulevit si. I tento nahodilý jazyk svědčí o útrapách, které nenacházejí cestu ven z mumraje osvojených masek. Bylo by proto krátkozraké nevidět mezi nimi skutečnou grimasu nářku. Otrávený hněv člověka, který chce tolik žít, a neumí jinak než v bolesti. Znechucení básnířky, která se potácí v pokojíku svého vědomí, kde se o ni přetahují „vrozená neschopnost žít“ a „zničující touha být“.

Autor je literární kritik.