Bez žádoucích vzpomínek

„Emigrant bez žádoucích vzpomínek se na Žižkohradech nezavděčí.“ A nejspíš nejen tam. Právě uvedená věta dosti přesně vystihuje záměr i étos krátké, ale o to zajímavější prózy Markéty Brouskové Nežádoucí svědek, jejíž vydání bohužel autorka přežila jen o několik měsíců. Nemluvíme o vzpomínkové knize v nějakém běžném slova smyslu. Spíše než svědectví o vlastní životní dráze nám autorka předkládá sled fragmentů, výseků, krátkých scén a tableaux z emigrantského života po roce 1968. Jedná se o vyprávění jaksi „potrhané“, jako je potrhaná sama lidská paměť – neboť spíše než sbírka drbů, jak by se někteří mohli domnívat, je Nežádoucí svědek drobné pojednání o paměti a o tom, že existuje paměť žádoucí a nežádoucí. Pokud tyto fragmenty spojuje nějaká červená nit, potom se jedná právě o nežádoucí vzpomínky, které však nesměřují k nějaké laciné demystifikaci života v české emigrantské komunitě – v takovém případě by si autorka jistě zvolila ambicióz­nější formát. V knize sice vystupují celebrity od Pavla Tigrida přes Antonína Liehma, Ivana Diviše, Věru Linhartovou, Karla Kryla po Pavla Buksu nebo Jiřího Grušu, ale předmětem vyprávění jsou detaily, mimochodem pronesené věty, drobná gesta – jako by ono malé emigrantské panoptikum bylo prezentováno v podobě jakési absurdní, negativní, naruby převrácené hagiografie.

Padesát marek a ruka na klice

Důležitější než to, co kdo kde řekl, se jeví způsob, jakým se o tom vypráví. Nežádoucí svědek je v první řadě dobře napsaná kniha, suverénně využívající řadu vypravěčských poloh. Začíná krátkou, úsečnou větou, která jako by vzdáleně připomněla začátek Camusova Cizince nebo Célinovy Cesty do hlubin noci: „A matka křičela a křičela.“ (Její symetrický protějšek mimochodem najdeme na poslední stránce, kde se píše o sjednocení Berlína: „Davy se valily a valily a valily.“) Proti oné úvodní větě je vzápětí postaven lakonický výčet emigrantských materiálních atributů, zakončený ovšem položkou, která by mohla vyvolávat dojem elegického tónu, kdyby ovšem autorka právě takový tón nechovala v očividném opovržení: „Sedmiletý syn, ošoupaný medvídek Béďa, cestovní taška, kabela přes rameno, pas, dva rodné listy, dvě letenky, padesát marek a ruka na klice.“ Pozoruhodného narativního efektu je dosaženo také tím, že vyprávění otevírá i uzavírá neutrální zmínka o počasí. Není to podle všeho náhoda: lhostejnost atmosférických jevů stojí v kontrastu s dramatičností situace dole na zemi. Hned na první straně se dočítáme, že ve Frankfurtu, kam autorka dorazila v září 1969, „svítilo sluníčko“. A když se o dvacet let později v Berlíně vyprávění uzavírá: „10. 11. 1989 bylo nebe bez mráčku. Nad sjednoceným městem se klenula pravá pruská modř.“

Nepřekvapí, že autorka mnoho četla. Třebaže na začátku nepateticky poznamenává, že celá její generace tak činila „z tichého zoufalství“, jistá záliba v literární kultivovanosti a intertextualitě prosakuje textem od začátku do konce: „na výlet do Paříže, abychom byli nebi blíže, nebylo ani pomyšlení“; „v uších jim dozníval zrady zvon“; „odpoledne bylo v půli se svou poutí“. S pomocí takovýchto drobných narážek autorka dosahuje překvapivých efektů, od tísnivosti až po čistou burlesku.

Ztropit skandál

V textu se navíc pracuje s dvojím způsobem citování. Jeden představuje prostá přímá řeč, druhý, mnohem méně jednoznačný, kurzíva – v tomto případě není zcela zřejmé, zda autorka uvádí vskutku cizí výroky, nebo zda přidává vlastní implicitní komentáře. Prostřednictvím všech těchto postupů je vybudován mnohovrstevnatý, ale zároveň svižný a nejednou mimořádně vtipný narativ. Například historka o návštěvě Ivana Diviše je okouzlující právě díky úspornosti, s jakou je nám vyprávěna: „Za hodinu byl namol a pokusil se o systematickou demolici bytového zařízení (…) Jelikož útočník neuspěl, počal vyrážet pronikavé, až skoro zvířecí skřeky. Z oprávněné obavy, že probudí nevlídné sousedy, klepla jsem ho do hlavy kovovou paličkou na maso. Zachroptěl a zmodral. Jakmile sebou přestal škubat, byl uskladněn ve vaně. Ráno se div nepřetrhl zdvořilostí a neustále se omlouval za neslušná slova. Ztropit skandál – jaké sladké pokušení! přečtu si o pětadvacet let později v Divišově traktátu Teorie spolehlivosti.“

Naopak vyprávění o Buksově sebevraždě nabývá na působivosti díky zdánlivě cynickému a nepatřičnému „fyziologickému“ dodatku, založenému na prapodivné metafoře: „Asi tři neděle po návratu z protialkoholní léčebny si pohublý obr v županu prohnal hlavu kulkou dumdum. Kus jeho mozku vyletěl prudce vzhůru jako raketa a rozplácl se na stropě obývacího pokoje.“ Nebo následující spojení materiální, alimentární banality s tematikou uměleckou v pasáži o Janu Kotíkovi: „Náležité odměny se dočkal jenom jednou, když mu jistá vlivná osobnost při pojídání moravských brabců sdělila, že je na čase, aby se chudý malíř obeznámil s nejnovějšími uměleckými trendy v USA.“

Hra na nespolehlivost

Bylo řečeno, že Nežádoucí svědek je zároveň knížka o paměti. Čtenář nepochybuje o tom, že paměť autorce slouží výborně. Pakliže se v textu soustavně setkáváme s tendencí zpochybňovat spolehlivost vlastního svědectví, daleko spíše než o upřímné doznání se jedná o komplikovanou hru se čtenářem. „Po takřka šedesáti letech lehly v mé paměti podrobnosti popelem. Přesto si dovedu vybavit deštivé odpoledne na Můstku, mé letní šaty z modrotisku pokecané zmrzlinou a kostkované papuče, které Vika den před odletem zakoupil mamince…“ Neustálé narážky na vlastní děravou paměť vedou k tomu, že některá fakta zdánlivě povlávají v jakési neurčitosti, ale právě to jim paradoxně dodává věrohodnost: „Ovšem Rutka mi už zřejmě nevěřila ani přes cestu. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Řekla to, anebo konfabuluji? Nevím.“ Ale víš, chce se čtenáři namítnout.

Autorčina přítomnost v textu je, jak vidno, mnohem komplikovanější než přítomnost „čumilky“, jak sama sobě na jednom místě říká. Komplikovanost této narativní pozice je přímo úměrná „zašmodrchanosti klubíčka příčin a následků“ emigrantské reality. Žádná „píseň o činech“ se zde nekoná. Namísto heroického nebo sentimentálního vzpomínání, vykreslování rozsáhlých fresek nebo pronášení kategorických hodnotových soudů se nám dostává vskutku nežádoucího svědectví; nežádoucího i proto, že je předloženo se vší nejednoznačností, kterou pojem svědectví obnáší. Leží před námi něco, co bychom mohli označit jako „malé“ svědectví. Malé, ale o to naléhavější. Je to řada drobných a většinou ne právě lichotivých portrétů sestavených z namátkou posbíraných, rozdrolených výroků a nejasných podezření, ale často také mimořádně bystré politické komentáře nebo výstižné a úsporně podané charakteristiky.

„Nudíte se?“ táže se autorka na jednom místě hypotetického čtenáře. Nuže, čtenář – nebo alespoň autor přítomné recenze – může upřímně odpovědět, že četbu této útlé knížky lze charakterizovat lecjak, ale rozhodně ne jako nudnou.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.