Americko-švédský snímek Slunovrat o skupině studentů, kteří se na švédském venkově stanou svědky hrůzných rituálů, se stal jedním z nejoceňovanějších hororů letošního roku. Režisér Ari Aster v něm vychází z folkhororové inspirace, možná ale až příliš podlehl svému estétství.
Mysteriózní horor Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) učinil z debutujícího amerického režiséra Ariho Astera jednoho z nejsledovanějších žánrových tvůrců dneška. Ve svém druhém filmu Slunovrat nás Aster zavádí kamsi na švédský venkov do prostředí sekty, která sice odmítá porušovat dopravní předpisy, ale jinak se řídí vlastními pravidly. Na rovině stylu, v němž se snoubí prvky vztahové alegorie, folklorního podobenství a hororu, se snaží o autonomii i on – ovšem s proměnlivými výsledky.
Horor a partnerská krize
Vztah Dani a Christiana nefunguje, dívka sužovaná psychickými problémy je pro ambiciózního studenta antropologie přítěží. Když ale Dani postihne rodinná tragédie, nemá mladík sílu přítelkyni poslat k vodě a namísto rozchodu se rozhodne přizvat ji na cestu, kterou chtěl původně absolvovat jen s přáteli. Jejich cílem je odlehlé místo kdesi na švédském venkově, kde se má brzy odehrát rituál, k němuž dochází jen jednou za devadesát let. Představa o výpravě, která hrdiny vytrhne z utrápené každodennosti, ale záhy bere za své a z vidiny očistného výletu se začne klubat špatný trip, který na účastnících zanechá trvalé šrámy. Christian nakonec z výletu pro svůj antropologický výzkum nic nevytěží, zato Dani nečekané prostředí pomůže postupně prozřít a možná i najít způsob, jak nešťastný vztah jednou provždy vyřešit.
Podobně jako v Děsivém dědictví, které je pamětihodné zejména výkonem australské herečky Toni Collette, chce Aster i ve Slunovratu obhájit hororové motivy psychologickým pozadím. A tak zatímco v minulém snímku se jeho hrdinové vyrovnávali s rodinným prokletím a hledali cestu ke smíření, tentokrát režisér snoubí děsivé obrazy s pokusem o diagnózu nezdravého partnerského vztahu. O něco podobného se mezi současnými tvůrci snaží třeba Jordan Peele, jehož filmy Uteč (Get Out, 2017) a My (Us, 2019) ovšem kombinují obecnější společenské či vztahové diagnózy s nečekanými hororovými výjevy mnohem zručněji.
V zajetí kultu a estetiky
Alibi pro Asterův film bychom mohli hledat v „žánru“ folk hororu, jak jej definoval především Rituál (The Wicker Man, 1973): filmy spadající do tohoto volného kánonu ale obvykle operují s lo-fi estetikou, a tak se jim snáz odpouštějí dílčí nedostatky – dokonce se mohou stát součástí jejich kouzla. V případě Slunovratu, který staví na odiv, jak vyšlechtěný a dokonalý je každý jeho záběr, se však obětí paralýzy stane po vztahu protagonistů i samotný film. Zdá se totiž, že Aster je nenapravitelný estét, který se více věnuje choreografii herců než logice děje a motivacím pro to, co jeho postavy dělají. Podobně jako je Christian ambiciózní student, který chce z návštěvy tajemné sekty především vytěžit maximum pro svou školní práci, neohlíží se kolem sebe ani Aster, kterého jako by při natáčení vlastní rituál uhranul do té míry, že neví, kdy přestat. Ve výsledku dopadá podobně jako Ben Wheatley ve svém snímku Pole v Anglii (A Field in England, 2013) – oběma jako by se z přílišné konzumace houbiček zatočila hlava natolik, že to dělá zle i jejich filmům.
Slunovrat je dalším z filmů, ve kterých se zvrtne halucinogenní trip – skoro se zdá, že nebýt Harmonyho Korina a jeho snímku The Beach Bum (2019), nebyl by mezi současnými režiséry nikdo, kdo by ukázal, že s drogami může být i legrace. Kromě několika působivých scén, kdy se začne obraz psychedelicky kroutit a deformovat, ve Slunovratu ilustruje působení lysohlávek zejména hudební doprovod. Nervní i smyslný soundtrack Bobbyho Krlice, který pod jménem The Haxan Cloak spolupracoval s Björk i temnými kapelami jako Health či The Body, prohlubuje celkovou omamnost filmu, jenž svou inklinací k alegorii destruktivního vztahu pokukuje spíše po Bergmanovi než po standardních žánrových bubácích. Asterova antropologická výprava s hororovými motivy navíc nekončí cliffhangerem naznačujícím pokračování nastoleného děsu, ale odhalením, že náruč pohanského kultu může být všem krutostem navzdory vlídnější než každodennost západní civilizace poháněná arogancí a nezkrotnými ambicemi.
Rituál je třeba prožít
Pokud je Slunovrat něčím osvěžující, pak rozhodnutím zasadit většinu hrůz, jimž jsou hrdinové vystaveni, do denního světla. Horor, který je kromě slunce prozářen i dokonalými květinovými aranžmá, sympaticky nestaví na jednoznačném půdorysu a zklame všechny, kteří si od něj slibují tradiční vyvražďovačku, v níž by cizí element – zde příslušníci tajemného kultu – s různou mírou vynalézavosti postupně odpravil partičku mladých studentů. Aster jako by svůj odstup od žánrových šablon demonstroval už tím, že nejkonvenčnější hororovou scénu zařadil hned na začátek filmu, kdežto pozdější výjevy nejsou stereotypní ani obsahem, ani načasováním. Jenže Asterův rituál kromě geometrických prvků a zjevné soustředěnosti ovládá i zmatečnost, která může i nemusí být důsledkem zkrácení tříhodinové režisérské verze filmu o několik desítek minut.
Kulisy Asterova folklorního skanzenu jsou poutavé, domyšlené a skvěle se vyjímají na plakátech, stejně jako je osvěžující jeho přístup, který nám říká, že rituál nestačí sledovat, ale je třeba ho prožít. Způsob, jakým do něj film publikum vtahuje, není ale vždy efektivní – rituál ve Slunovratu místy trpí náhodností a přílišnou elegancí, která sice může budit obdiv, ale stejně tak snadno vyvolá rozpačité pokrčení rameny a odstup. Což není pro film o rituálních sebevraždách a vlídnosti pohanství nejlepší vizitka.
Autor je člen Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.
Slunovrat (Midsommar). USA, Švédsko, 2019, 147 minut. Režie a scénář Ari Aster, kamera Pawel Pogorzelski, střih Lucian Johnston, hudba Bobby Krlic, hrají Florence Pughová, Jack Reynor, William Jackson Harper, Vilhelm Blomgren ad. Premiéra v ČR 1. 8. 2019.