V Jizerských horách žije posledních 30 kohoutů tetřívka obecného. Ještě před pětadvaceti lety jich přitom bylo 230. Spolu s podobně ohroženými populacemi v Krkonoších, Krušných horách a na Šumavě je to poslední ostrůvek výskytu ohroženého ptáka, který kromě ztráty vhodných biotopů trpí především lidskou přítomností v horách. Reakce, které snahy o ochranu tetřívků pravidelně vyvolávají u veřejnosti, jsou smutným důkazem toho, jak daleko musí ještě česká společnost dojít v porozumění jiným živočišným druhům.
Letos v únoru zahájily odpovědné úřady kampaň na záchranu tetřívka v Jizerkách a Krkonoších a v horách byly rozmístěny značky vyzývající turisty, aby nedělali hluk a nescházeli ze stezek. V polovině března pak následoval zákaz strojového upravování určitých úseků běžeckých tras, aby rolby tetřívky nerušily v době rozmnožování. Ukazuje se však, že varování a výzvy moc nezmůžou. V srpnu média informovala, že turisté stále nedají tetřívkovi pokoj, a strážci parku dokonce uvedli, že centrální částí Jizerek v noci proběhnou v průměru tři stovky běžců s čelovkami.
Při pohledu do facebookových debat pod zprávami o ochranných opatřeních se ukazuje, že postoj k ochraně ohrožených druhů se stále moc neposunul od tradičního buranství a přezíravosti. Naštvaní turisti si stěžují, že se mají omezovat kvůli nějakému ptákovi, nechybějí ironické vtípky a tetřívek je zařazován do kategorie zbytečné havěti, která brání stavbám dálnic či jiným bohulibým lidským aktivitám. Češi jsou sice národem zeleně smýšlejícím, ale jen do té doby, než se kvůli ochraně přírody mají omezit. Vsadil bych se, že spousta lidí, kteří se rozčilují nad tím, že v horách nemohou lézt všude a nemají čerstvě protaženou stopu, zároveň poctivě třídí plasty a upřímně pláče nad fotkami hořících orangutanů.
World Wildlife Fund před pár týdny informoval, že populace lesních obratlovců mezi lety 1970 a 2014 poklesla v průměru o 53 procent. Ztráta biodiverzity a vymírání druhů se stále zrychluje a neděje se jen v brazilském pralese, ale i u nás za humny. Bylo by tedy namístě se zamyslet, jestli je náš přístup k ochraně přírody dostačující. Je pochopitelné, že pro vedení rezervací jsou turisté důležití a při ochranných opatřeních musí dělat kompromisy. Jenže dříve či později už nebudeme moci uvažovat jen tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Bude třeba si připustit, že správné není cestovat k moři udržitelně a zeleně, ale prostě vůbec, že šetrnější než kupovat eko a fairtrade banány je jíst ohnilé hrušky. A také že na jizerská rašeliniště a stezky bychom prostě vůbec neměli chodit. Jinak to má totiž tetřívek spočítané, a s ním nakonec i my.
Při pohledu na debaty naštvaných turistů i rádobyvtipné značky z KRNAPu s nápisem „tetřívkova ložnice“ cítím smutek a vztek nad tím, jak zoufalý nedostatek pochopení máme pro jiné živočišné druhy a jejich nezávislost na lidské existenci. Ne, les není tetřívkova ložnice, protože je to pták, a ne člověk. Chodil po světě dávno před námi a je otázkou, kdo z nás má větší právo v něm žít.