Loupežník

Důstojníkům, kteří si ve veřejných lokálech počínají nerytířsky, nadutě a neuctivě, by se měla neprodleně odejmout hodnost. Jaká kolosální věta v poválečné době, jež se blýská vulgárním myšlením a doufá, že neomaleností získá to, co neústupností ztratila! Důstojníci, kteří nepovažují za nutné vědět, co se sluší, patří do maštale, tečka. Mimořádně smělé, co tu říkám, že? Papír to snese, jestli to pak ovšem snese i čtenář či dokonce průměrný čtenář, je jiná. Loupežníkovi se vždy zdálo, že ke slečně Selmě patří nějaký oficír. Právě jeden takový ji totiž beznadějně miloval. „Proč si vás vlastně nevezme, když si tak dobře rozumíte a chodíte spolu už tak dlouho?“ Naivní otázka. Slečna Selma úlekem spráskla ruce, jež byly nejuhlazenějšího původu. „On si mě přece nemůže vzít, jako důstojník ční vysoko nade mnou. Na co vy hned nemyslíte?“ „Vy se před důstojníky cítíte méněcenná?“ „Se mnou a s důstojníky,“ odpověděla Selma, „je to tak, že se při sebemenším pomyšlení na jejich uniformu doslova roztřesu. Budoucnost může čekat něco dobrého jen od důstojníků, nanejvýš ještě od vojáků, kteří jdou pro svého oficíra s jásotem do ohně. Asi si o mně myslíte, že mi trochu přeskočilo, a možná to tak i bude. Ale máte právo do mě takhle nahlížet? Ne, na to nemáte sebemenší právo. Obnova veškeré civilizace závisí pro každého jasně uvažujícího a hlavně citlivého člověka na svatořečení důstojnického stavu. To si už nepamatujete, jaké nepředstavitelné věci důstojníci ve válce vykonali? Tím, že dělali všechno možné, vykonali věci lidsky vpravdě nemožné, a hlavně neujídali svým podřízeným všechen chleba, který jim byli povinni vydávat, nýbrž ho zčásti prodávali šmelinářům, aby za něj dostali šampaňské, jehož požitek se jim zdál pro obranu vlasti důležitý. Ale co to tady ve své vrcholné roztržitosti vykládám? Zapomeňte, co jsem vám řekla. Jste přece taková důvěřivá duše, ne? No dobře, jako věrná duše, jakou jste nebo se přinejmenším zdáte být, se bezpodmínečně musíte v úctě k důstojníkům doslova utápět, neboť to nikdy nebylo takovou povinností čestně uvažujícího člověka jako právě dnes. Každá epocha se něčím opájí, nějakou nesmyslností, a tahle se opájí nesmyslností důstojnickou, a vy se toho přirozeně musíte jako zbožný člověk, jakým přece chcete být, bez bázně a hany účastnit, i kdyby vás to mělo stát zdravý rozum. My neprovdané ženy jsme povolány přispět k tomu, aby byl svět vzhůru nohama, aby hloupost kvetla a zdravý rozum byl podmaněn. To je vám jistě jasné.“ „Jsem zcela oslněn průzračným uspořádáním vašeho ducha, milá slečno Selmo, a v budoucnosti na ulici pokleknu, kdykoli se ke mně, ubohému hříšníku, nějaký pan důstojník přiblíží.“ „To od vás bude velice rozumné. Dnes se všude, kam se člověk podívá, rozmáhá jakýsi druh katolicismu. Byl vztyčen kříž. A každý jej bere ochotně na sebe.“ „Jak nádherně kruté,“ přiznal otevřeně loupežník, který promluvám slečny Selmy pozorně naslouchal. Letmo si vzpomněl na onu vyvrženou, kterou teď už nebylo vidět. Avšak za těchto žertovných hovorů, jež spolu Selma a loupežník vedli, bydlela malá ubohá Vanda v nejuzavřenější odloučenosti. Stala se ve městě předmětem řečí a myslela si, že se už nesmí nikde ukázat. Její rodiče ji drželi v přísné vazbě, neboť uvažovali konzervativně a považovali za nikoli nepatrnou poskvrnu své dcerušky, že veřejně na ulici naslouchala nějakému loupežníkovi. Ach, tahle útlocitnost! A ten tak málo galantní člověk už nechtěl před jejím domem zpívat písně, protože na něho jednou z balkonu zavolala: „Pověz, co tu chceš?“ A teď dostávala jednou týdně rákoskou na pamětnou. Rákoska byla totiž opět po velké morální katastrofě, jakou se pro mnoho lidí stala válka, zavedena v různých domech pro výstrahu, když předtím sto let dřímala v zapomnění. Vanda byla potrestána, neboť vzbuzovala ve městě pozornost, a loupežník už nechtěl na její krásu skládat básně. Často ji strkali pod ledovou sprchu, a když to nepomáhalo, poslali ji na střechu do vitríny na žhnoucí slunce, až se odshora dolů spálila. A to všechno jen kvůli tomuhle proklatému dívčímu nohsledovi, loupežníkovi, který teď hrál v naprostém klidu mysli u Selmy kuriózního chlapíka, kterážto role mu zjevně vyhovovala. Držela mu dlouhatánské přednášky, přičemž se tu a tam zarazila, když ji její občas už polevující duch nechal na holičkách. Při řeči vytrvale tahala za knoflíky své mantily. Jednou řekla: „Je možné, že bych vám dovolila vzít si mou Marii, ale vzít si mě je nemožné, neboť přece nemám v hlavě nic než důstojníky a vy jste tohoto stupně důstojnosti a průkaznosti své zdatnosti nikdy nedosáhl. Pokud bych vás spojila s Marií, která slepě věří v mou krásu, jež už sice v průběhu let poněkud utrpěla, ale to vy si nesmíte dovolit říct, abych se nerozhněvala, přece by vám nikdy nepatřila, dál by patřila výlučně mně a já bych ji absolutně a nevyhnutelně nepřestala za svou považovat. Dotknout se jí a víc se jí přiblížit byste se nikdy nesměl, to si nechte říct předem.“ „Já jsem teď do té míry opuštěn vším, co se nazývá úctou a vážností, že s vaší, pravda poněkud upjatou podmínkou souhlasím. Marie už přece není nejmladší a nejhezčí, a nebudu­-li na ni muset sahat, ba ji ani hladit či jen vánkem se jí dotknout, může to mé mysli jen ulevit. Ona má velmi tvrdé, hrubé kosti a způsob, jakým na člověka sahá, má cosi z přidavače od zedníků, a když jí zapovíte, aby se mě v manželství dotýkala, komu to může být vítanější než tomu, který tu před vámi poníženě stojí?“ „O mazlení a líbání nemůže být ani řeči.“ „To by taky nebylo vůbec nutné. Marie má poněkud hranaté líce, a kdybych ji vzal za hlavu, což se při něžnostech stává, mohly by jí spadnout vlasy, neboť nosí kvůli jejich úplnému vypadání docela obstojnou paruku.“ „Vaše nestydatosti ohledně Marie jsou mému uchu milé, neboť jsem se už obávala, že ji snad máte rád.“ „Ó, já si jí jistým způsobem docela vážím, přes nerozvážné řeči, které tu o ní před vámi vedu.“ V Selminých očích se náhle zablesklo a káravě zvolala: „V tom případě ji za žádných okolností nedostanete. Dala bych vám ji a vás jí jen tehdy, kdybyste si byli jeden druhému nesnesitelně protivní. Chci vás naučit, jak si být vzájemně sympatičtí.“ Slečna Selma si nedokázala představit žádné šťastné manželství, aniž okamžitě propadla rozmrzelosti, ale rozpadlá manželství, zruinovaná a rozepřemi rozvrácená, si ke svému potěšení, jež nesmíme podceňovat, představovala velmi snadno. Když Selma řekla: „Štěstí neexistuje, člověk se musí věnovat svým povinnostem“, v tichosti si při tom myslela: „Já jsem žádné nenalezla, a tak je nesmí nalézt ani nikdo jiný.“ Lze říct, že Selma loupežníka očarovala. Jaké k tomu použila prostředky? Ó, jaká podivná lenivost nás přepadla, zatímco tu takhle drápeme a škrabeme! Zrovna jako by nás Selma zařekla. Ale my se přinutíme vzchopit. Laskavá Editina povaha jako by tak nějak přešla na loupežníka, mluvil způsobně a zdvořile, jak to vídával u ní. Působilo mu velkou radost pohybovat se podobně jako ona, a Selma to vycítila, a sebrala proto odvahu, aby mu řekla: „Od nynějška budu vstupovat do vašeho pokoje, jako by byl můj, aniž se budu ohlašovat klepáním. Beru za dané, že jste s tímto uspořádáním srozuměn“, a tak jednou došlo k něčemu neslýchanému. Loupežník ležel vysvlečený na pohovce, neboť do jeho zvláštního světa svítilo krásně hřejivé slunce, a když Selma vešla se sdělením na rtech, že nechala v pokoji ležet kartáč na šaty a chtěla by si ho vzít, spatřila něco, co ji málem stálo život, neboť zůstala stát bez hnutí jako Medúza, jako by se před ní rozevřela propast. Nevydala ze sebe ani hlásku. Podobala se ubohému, v lese zbloudivšímu dítěti, a zvyklá pouze na nejuhlazenější důstojnické chování, jen odmítavě vrtěla hlavou, neřekla nic než „Jak jen můžete“, a tiše se vzdálila. Od té doby vždy před vstupem do pokoje nejprve pečlivě zaklepala. Vkradla se do ní jistá nesmělost, ale ta opět časem opadla. Je směšné volat loupežníka pro jeho tehdejší chování k odpovědnosti. Z toho nic nebude, to říkám na rovinu.

(…)

Když se tak den co den vydával za Editou, slyšel, jak okolostojící rozhodně a s velmi vážnou tváří říkají: „Dělá ji nešťastnou.“ Ten šepot možná dolehl i k jejím uším. Hluboce, velmi hluboce se zamyslela. Jednou tam stála a měla úplně sněhobílý obličej. Snad si myslela, že musí zemřít, zatímco teď se vodí růžovoučká a blažená za ruku se svým průměrným mužem. Loupežník je dnes celý pobledlý od samého psaní, neboť si můžete domyslet, jak mi se sepisováním téhle knihy statečně pomáhá. Editina ochránce, totiž onoho průměrného muže, jenž je ostatně docela statné postavy, loupežník jednoho dne oslovil, přičemž mu sdělil, že jednomu spisovateli pomáhá s románem, který není velký, přesto však oplývá kulturou i obsahem, a platí především Editě, jež je v tomhle malém, ale významném románu hlavní postavou. Když to loupežník říkal, usmíval se, a Editin přítel se doslova roztřásl potlačovaným hněvem, když ze sebe pracně dostal: „Darebáku!“ „Přísně vzato,“ odvětil loupežník, „jsme my všichni, kdo píšeme romány a novely, z toho pohledu darebáci, že při stisknutí spouští svých zbraní, chci říct za cílení na své velevážené předlohy a modely, postupujeme s ohleduplnou bezohledností, křehkou odvahou, neohroženou bázní, zarmoucenou rozpustilostí a rozpustilým zármutkem. Tak to už prostě v literatuře je. Vy, vážený pane, se nezdáte být přítelem básnického umění, jinak byste si rozmyslel přenést přes rty to výše zmíněné podivné slovo. Ale přísahám, že vám to nemám za zlé, přičemž lituji tohoto silného výrazu ‚přísahám‘, jenž se vám nebude zdát zcela namístě a mně taky ne. Vidím, že kouříte dýmku.“ „Proč bych neměl?“ „I kouření dýmky se bezpochyby do románu dostane.“ „Kdybych jen znal slovo, jímž bych dokázal popsat přemíru vaší nelidskosti!“ A rozešli se, když každý dal přednost tomu vydat se svou cestou. Určitě Editě vyprávěl, že loupežník asistuje jednomu spisovateli při sepisování příběhu, a Edita se snažila skrýt zděšení za oponou své lhostejně se jevící tváře. Ale přítel to uhodl. Ve své průměrnosti nedokázal najít ani pár příhodných slov, aby ji utěšil. Byla velmi neklidná a tiše si pro sebe řekla: „Kdo by byl řekl, že to muselo dojít až sem“, a cosi jako sladká, horká slza se jí zatřpytila v oku. A pomyslela si: „Odehnala jsem ho, a on šel za uznávaným autorem, všechno mu vypověděl, a teď o mně básní a píšou spojeným úsilím a já se nemůžu bránit a nikdo se mě nezastane. Musím si nechat líbit spisování tohohle žebráka, který nechtěl nechat ze své peněženky vypadnout ani vyklouznout pouhých sto franků. A to nejhorší na celé věci je, že mě miluje a olupuje mě z pouhé oddanosti a úcty, a celý svět to o mně ví, což bych nikdy nepokládala za možné. Bože na nebi, pomoz mi, abych se mohla pomstít.“

(…)

Loupežník však chodil stále po ulicích v čirém přesvědčení, že na něho tu a tam myslí. A tak jednou odpoledne došlo ke zmíněnému vystoupení na kazatelnu a ke kázání.

V kostele seděly ve stanovenou hodinu téměř výlučně jen dívky, mezi nimi některé věhlasné ženské zjevy, dalo by se říct reprezentantky, jako například známá dobrodinka paní von Hochbergová, která si svým duchem a přívětivostí získala všeobecně znamenitou pověst. Říkalo se, že se ráda obklopuje věncem mládí, tj. dává přednost živé společnosti. Peníze a vzdělanost vyslaly každá po jedné své zástupkyni. Nálada se zdála být nad pomyšlení živá. Kdo by nechápal, jak zvědaví byli na loupežníkovo vystoupení všichni přítomní, mezi nimiž byl zastoupen i mužský svět, třebaže v poněkud nepatrnější míře? Ručičky hodinek ukazovaly půl čtvrté. Čas dělal přirozeně minutu po minutě pokroky. Nad tou zvláštností, že ho nikdy nenapadne se konečně jednou zastavit, se pozastavuje mnohý inteligentní člověk. Bylo by tak zajímavé, tak nové, kdyby všechno, všechno tak nějak pokojně spočinulo v postýlce, spalo a klidně, klidně oddechovalo. Ale to se pravděpodobně nikdy nestane. Farář, impozantní muž, se nyní objevil před shromážděnými a představil jim loupežníka, svého „milého přítele a dělného bližního“, jak jej nikoli bez nádechu mírného veselí nazval, a ten nyní vystoupal na kazatelnu zcela samozřejmě, tj. tak lehkými, chtělo by se říct až roztomile lehkými kroky, jež už ani nebyly kroky, spíš krůčky. Na všech byly patrné menší obavy. Jak se na tak důstojném místě zachová? Ta otázka je musela bezděčně zaměstnávat, když se poté, co si jednou dvakrát lehce odkašlal, neboť se nedokázal zbavit pocitu, že jisté rozpaky jsou v tomto posvátném stánku namístě, vyjádřil následovně: „Vážení přítomní, se svolením pana faráře, který byl té dobroty, že mě dovedl za ruku až na toto místo rozjímání a duchovní povznesenosti, k vám promluvím o lásce, a i ta, kterou miluji, se dostavila, aby si vyslechla, co tu povím a o čem usoudím, že bych vám měl říct. Ó, jaká to pro mě musí být krásná chvíle!“ (…) Vanda seděla ve třinácté řadě. To bylo zjištěno naprosto přesně, mezi postarším mužem a jedním chlapcem. Sloužit velkým je a zůstává úkolem malých. Zvláštní, že to říkáme právě teď. Nebudeme si ale pro tuhle poznámku lámat hlavu, nýbrž co se Vandy týká, sdělíme vám, že vypadala překrásně, něžně jako třešňový květ, s přehozenými černými závoji, které v žádném případě nepotřebovaly vyjadřovat smutek, nebo jí snad zemřel snoubenec? Nevíme to a ani to vědět nemáme, ani si to nepřejeme. Její oči měly panovačný výraz. Často člověk vidí malé chovat se panovačně, téměř aby se snad bylo nad čím pousmát. Její hluboká vážnost v sobě měla cosi žertovného. V jak nádherné nehybnosti si libovala! Nepodobala se jednomu obrazu z Ravenny, z raně křesťanské doby, u nějž člověk žasl nad zbožností, jež se vkrádala do mladých duší a způsobovala, že věřící tak doširoka otevírali své velké, neobvykle krásně veliké oči? A byla tam taky Edita? Jistě. Seděla úplně vpředu, celá ve sněhobílém, a přes její líce se dolů vrhala rudá jako odvážný rytíř přes skalní stěnu do propasti, aby svou obětavostí zbavil krajinu kouzla. Ó, planula krásně. Jemně obuté nožky o sebe paličkovaly, jako by se do nich přeneslo všechno vzrušení a ony spolu promlouvaly a přely se, podobny dvěma pohněvaným holoubkům. Edita byla nevinnost sama. Bylo to, jako by sem ani nechtěla přijít, ale přitáhli ji stříbrnými šňůrkami. Její ochránce seděl vedle ní. Nebudeme pátrat po tom, seděl­-li zde jako zasvěcený nebo ne, a loupežník mluvil dál a z úst mu plynulo: „Vznešený dům plný posluchačů…“ Když mu ta slova vyklouzla ze rtů, proběhl řadami lavic jemný, jemný šepot, chichotání, odkašlávání, ale vše zase rychle utichlo. Všichni zjevně dokázali opět rychle zpozornět. Shromáždění jako by na okamžik zapomněli, kde se zdržují, a teď si to zase uvědomili. „Musí se kát,“ problesklo Editě hlavou, jako by byla její osoba ze skla a rozhodnutí se chvělo nad celou její skleněnou jednotou bytí, která se z toho rozezněla. Takže vůbec žádné rozhodnutí neučinila, jen jí prosvěcovalo, jako slunce prozáří průsvitné tělo. „Když jsem tak ve svém novém obleku procházel ulicemi,“ mluvil dál loupežník, pokračuje tak ve své „očistě“, „slyšel jsem, jak lidé za mnou říkají: ‚Ten oblek mu sluší.‘ Ten nepatrný výrok mi dodal cosi jako křídla. Často jsem shodou nějakých vedlejších okolností zažil v životě záplavy radosti, jež mě unášely, jako bych byl čímsi plachtícím, vznášejícím se. Za tenhle jistě nijak velký, ale snad přece jen dost veliký hřích žádám své bližní za prominutí.“ „A ani teď tady nepomyslí na svého Boha,“ táhla spíš Editinou duší než její hlavou idea práva. Bylo to, jako by chtěla říct: „Přiznal se.“ „Nechtěl bych tu vystavovat na odiv své chyby, ačkoli by pro mě bylo snadné si jejich přiznáními ulevit. Stále myslím na všechny ty drobnosti, jako třeba na to, že jsem se jednoho dne před svou milou takřka hluboce uklonil a ona na mě ani nepohlédla, a jak za jasného dopoledne upadlo před knihkupectvím v centru našeho města jedno děvče do mdlob, jako by je jakási neviditelná moc oloupila o vědomí. Jak často jsem zamýšlel darovat mu kytici fialek, a nikdy jsem to neudělal. Takovou kytičku fialek člověk pořídí za padesát centimů, a přesto vás můžu ujistit, že to nebylo lakomství, které by mi v takové drobné laskavosti bránilo. Mám spíš sklon k rozhazovačnosti, než že bych byl skoupý, a to, že tady teď dole sedí a poslouchá mě, že přišla, aby mi vyčinila a dala mi polibek, je pro mě zvláštním zadostiučiněním, a vnitřně se jí s největším oprávněním vysmívám, a že to ode mě není vůbec hezké, přirozeně jen zdvojnásobuje mou marnivost a o to víc utužuje požitek, z nějž existuju a který vnímám jako mávnutí křídly a souběh všech vlastností. Člověk má lidi veskrze milovat a sloužit jim, řeknete mi, a já vám dávám za pravdu. Po celou uplynulou dobu jsem ovšem miloval tuhle dívku, které se posmívám, protože ji miluju, neboť milujeme­-li děvče, máme­-li milovanou bytost, má to v sobě cosi tak povzbuzujícího, nekonečně uspokojujícího, že se už nekloníme téměř k ničemu než k radostné vděčnosti, a když pak už ani neexistuje nešťastná láska, nýbrž každá láska je šťastná, protože člověka obohacuje, a celá zem nám nastavuje milou tvář, jen protože se srdce probudilo k životu, tak tam sedí dole jako ta, která mě obdařila, aniž to možná chtěla, jako ta, která mi posloužila, jako bych byl pán a ta ubohá jen nějaká má služka, kterou snad nikdy, nikdy už být nechtěla. Proto ji taky plným právem nazývám ubohá. Copak mě nevidíte, dámy a pánové, jak ji přehlížím, jako by už vůbec neexistovala ta, kterou jsem přece všemi možnými způsoby nerušeně a blahovolně zneužíval? Vidím ji před sebou v osamělé komůrce jako vypleněnou, opuštěnou, a i kdyby měla tisíc přátel, rovná se v mých očích stále jen oloupené, a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem její vítěz, a málem se hroutím jako plody už téměř přetížený vůz, a ty plody vlastně patří jí, byly jí odcizeny, má duše patří se vším jejím prozvoněným štěstím jí. (…) Láska chce být slepá, a možná jsem před Editou prchal, protože jsem chtěl zůstat slepý. Pokaždé, když jsem ji spatřil, vrhlo se na mě cosi ztemňujícího. Vidět ji pro mě znamenalo ji ztratit, nebo ji před sebou vidět příliš velikou, tak velikou, že mi svým zjevem všechno zakrývala, mne i sebe samotnou. O tom nemá taková nic netušící a necitlivá žena ponětí. Nic necítí, dokonce ani teď. Myslí si, že cítění se pro ni hrubě nehodí, mohlo by jí uškodit. Schází jí veškerá vážnost. A její ochránce je vrozená prostota, obyčejností doslova překypuje, což mi však nebránilo v tom, abych ji na jednom schodišti, které je vyzdobeno koberci a není třeba, abych je tu dál popisoval, políbil. Připravte se teď na jednu nepříjemnou událost. Ostatně bude to ještě několik minut trvat, neboť ona pořád ještě nenachází odvahu k pomstě. Ví o sobě, jak je zbabělá. Vždy jsem se jí zdál nemožně oblečený, abych ji pohněval, a teď už mám v kapse honorář za příběhy, které jsem si o ní navymýšlel a málem přitom padal smíchy ze židle. Jak krásně by mi bylo, kdybych se teď mohl zhroutit! Byl bych právě ve správném duševním rozpoložení, abych se nechal zvednout, odnést a uložit na zelené listí, do stanu.“ V tom okamžiku se zhroutil. Tichý výkřik projel vysokou halou. Edita stála vzpřímená. Z rukou jí vyklouzl revolver. Ze schodů na kazatelnu kapala drahocenná loupežníkova krev. Nikdy nebyla prolita inteligentnější krev. „Ó jaký nevídaný intelektuál, a jaký pošetilec!“ zašeptala Vanda.

Z německého originálu Der Räuber (Suhrkamp, Frankfurt 2006) vybral a přeložil Radovan Charvát.