Metatechnologická budoucnost

Současnost charakterizují inovace a zavádění nových technologií, které lidem údajně mají usnadnit práci a vylepšit životní komfort – nebo se to tak alespoň jeví z agend nejrůznějších vědeckých institucí a komerčních podniků. Expertní jazyk dokonce po­­užívá pojem „industry 4.0“ a hovoří o další průmyslové revoluci, která bude mít široký dopad na vývoj trhu, a tedy na celou společnost. V různých ekonomických a sociologických studiích lze dohledat konkrétní čísla statistik, které vypovídají o parciálních fenoménech – nezaměstnanosti, zániku a vzniku pracovních míst, připravenosti podniků na automatizaci a podobně. Žádná studie ovšem nepopisuje, jak nové technologie proměňují samotnou strukturu společnosti. V době vlády takzvaných velkých dat (big data) je přitom podstatné obzvláště to, z čeho všechno jsme schopni data vyrobit, jakými algoritmy je zpracováváme a jak je měníme v komoditu.

Čtyři revoluce

Můžeme se však dopouštět tak velkého zjednodušení, že za cíl současného vývoje umělé inteligence dosadíme komodifikaci dat? Možným interpretačním rámcem takového „dataismu“, jak to nazval izraelský historik Juval Noach Harari, je kniha Čtvrtá revoluce (The Fourth Revolution 2014) logika a filosofa Luciana Floridiho, jenž je ovlivněn nejen analytickou tradicí, ale také marxismem a politickou filosofií. Výhodou tohoto spojení je, že analytický přístup dodává jeho myšlenkám jasnost a kontinentální filosofie zase představuje holistický pokus zachytit mediaci mezi informačními a komunikačními technologiemi a společností.

Floridiho Čtvrtá revoluce nicméně nemá s pojmem industry 4.0 nic společného. V kontextu čtvrté průmyslové revoluce se obecně hovoří o determinaci automatizace, která povede k postupnému vylučování člověka z výrobního procesu – tak jak tomu bylo i v předchozích průmyslových revolucích. Autor se oproti tomu zaměřuje spíše na dějiny informačních společností a sleduje postavení člověka v rámci dialektiky mezi společností a technologiemi. V první, kopernikovské revoluci jsme museli znovu promyslet svou roli a místo ve vesmíru, jehož jsme už nebyli středem. Druhou revoluci způsobil darwinismus, díky němuž jsme zjistili, že nejsme nejadaptabilnějším druhem. Třetí revoluce byla započata Reném Descartem, který nás naučil racio­nalizaci a smířil nás s myšlenkou, že vlastní vědomí můžeme mít zcela pod kontrolou, což posléze vyvrátila až Freudova psychoanalýza. Čtvrtá revoluce – ta právě probíhající – začala s Alanem Turingem: stáváme se informačními organismy (inforgy) a naše realita se vzájemným propojováním informací proměňuje v infosféru, kterou sdílíme s dalšími činiteli, nejen lidmi, ale i algoritmy. Umělá inteligence v tomto prostředí nemusí být nutně chytřejší než my, stačí, že nás dokáže mystifikovat (jak ukázal Turingův test). Ocitáme se tak v bodě, kdy je naše sebeporozumění a porozumění světu definováno informačními technologiemi: algoritmy nám o nás řeknou více, než jsme o sobě schopni zjistit sami.

Ekologický gambit

Floridi analyticky rozděluje sociální realitu na menší části a popisuje ji za pomoci komplikovaného schématu složeného ze čtyř kategorií – času, prostoru, sebeporozumění a politiky. Jak tento model dále používá, lze ilustrovat na velmi aktuálním problému udržitelnosti životního prostředí, respektive toho, jakým způsobem rozšiřování infosféry ohrožuje biosféru. Autor společně s ekologickou filosofií rehabilituje pojem antropocén, který poukazuje na novou periodizační jednotku geologických epoch. Varuje přitom, že zavádění a rozšiřování technologií probíhá na úkor přírody – infosféra se rozrůstá rychleji než její politická reflexe a opatření, která ji hlídají. Ačkoli jsou v politických společnostech rizika spojená s technologiemi pochopitelně regulována, zákony, pravidla a konvence musí do budoucna vytvořit rámec takzvaných metatechnologií. Floridi nabízí řešení, které by mohlo obstát i v rámci neoliberálního diskursu, jenž se ohání hodnotou svobody (inovacemi počítaje) a odmítá regulace (týkající se právě životního prostředí). V jeho pojetí totiž první pohled při zavádění a rozšiřování nových technologii nefiguruje žádný cíl, protože se technologiím nepřisuzuje žádný etický rámec, který by určoval jejich společenskou funkci. Nikomu se neříká, jak s technologií nakládat, konečné slovo nedostává etika, ale racionální restrukturalizace.

Tvrdívá se, že informační a komunikační technologie mohou hrát významnou roli při řešení problematiky životního prostředí, ale zapomíná se na negativa, která z jejich užívání plynou. Problémem je třeba náročnost těchto systémů (internet věcí, cloudy a big data) na energii. Industry 4.0 se ne­­obejde bez úložišť velkých dat a náročných početních výkonů. Floridi v tomto kontextu hovoří o teorii gambitu. Gambit znamená (zejména v šachu) obětování něčeho za účelem následujícího zisku. Spoléháme se na to, že jsme vymysleli potenciální nástroje, jak zachránit životní prostředí, ony jsou ovšem pozitivní jen tehdy, pokud jsou využity racio­nálně, na konkrétních dílčích místech, kdežto jejich plošné využití škodí. Právě Floridiho metatechnologie jsou přitom cestou, jak kontrolovat nebezpečnou povahu ekologického gambitu.

Garant metatechnologií

Konkrétní příklad: datová centra, jimiž krmíme umělou inteligenci, ročně spotřebují triliardy wattů. V roce 2000 měla celkovou spotřebu 0,6 procenta světové energie. V roce 2005 už to bylo procento, v roce 2007 více než dvě, což je skoro stejná hodnota, jaké dosahuje letecký průmysl. Problém je, že informační a komunikační technologie každý rok svou spotřebu zvyšují o šest procent, což znamená, že v roce 2020 překročí uhlíkovou stopu letadel. S mírou znečištění se ovšem dá sofistikovaně manipulovat. V roce 2013 údajně ­Google skoupil tak velký podíl energie z větrných elektráren, že v průměru zůstala jeho uhlíková stopa neutrální – což je ukázkový příklad zneužití metatechnologií.

Když ale Floridi hledá aktéra, který by metatechnologie zaváděl, v národním státu, naráží na zásadní potíž: právě informační technologie způsobují oslabení role států. Zlomovým bodem byl už vestfálský mír, kdy bylo naposledy možné ovlivňovat a udržet pohromadě všechny typy aktivních činitelů, pokud spadali do jednoho geografického rámce. Když se ale informativními činiteli staly státy (skrze sčítání občanů, policejní záznamy a podobně), situace se změnila. Ještě za Bismarcka byl stát koordinátorem a producentem informací, právě to ovšem poskytlo možnost ovlivňovat chod politiky nadnárodním aktérům (Floridi to připisuje brettonwoodské konferenci a vzniku washingtonského konsensu), na které postupně přechází hlavní politické rozhodování. Pokud budeme dnes chtít řešit nějaký závažný problém, bude národní stát sám o sobě bezmocný, protože sám ani nedokáže rozeznat všechny informační činitele, natož je organizovat. Kdo má být za těchto okolností garantem metatechnologií, je tedy velice problematické.

Autor je filosof.