V posledních letech se v médiích stále častěji objevuje otázka, jak se změní pracovní trh v důsledku nástupu nové generace strojů s umělou inteligencí. Hrozí lidem nezaměstnanost, nebo se spíše změní způsob, jak přemýšlíme o práci a vzdělávání? Jaké strukturální změny v uspořádání společnosti očekává dnešní sociologie?
Přestože je probíhající transformace průmyslu v současnosti široce diskutována, přesvědčivá tvrzení a empirická data o jejích netechnických aspektech chybějí. Dosavadní predikce sociálních dopadů technologických inovací jsou založeny na zkušenostech s předchozími etapami průmyslové revoluce. Předpoklad, že se společenské procesy budou opakovat, byť se historický, a tedy i politicko-ekonomický a sociální kontext změnil, se ovšem může ukázat jako nesprávný. Proces robotizace a vývoje strojů s umělou inteligencí může vyústit i ve zcela nové scénáře společenského vývoje – od zvýšení autonomie a svobody člověka až po dystopické vize fyzického, politického a ekonomického podrobení lidstva.
Celoživotní učení
Určující vliv digitalizace a automatizace na fungování společnosti na rovině všech společenských subsystémů je nesporný. Reflektovány jsou možné destrukční či naopak kreační dopady digitalizace a informatizace na trh práce (vznik, zánik a transformace profesí, respektive pracovních míst) a zároveň se objevují i návrhy na politická, ekonomická a sociální opatření (zvýšení minimální mzdy, zavedení nepodmíněného základního příjmu, podpora starších a málo kvalifikovaných osob a podobně). Změny struktury trhu práce by měly být doprovázeny radikálními strukturálními proměnami společnosti i způsobu, jakým lidé o práci přemýšlejí.
Jako stále důležitější se přitom ukazuje role celoživotního učení. Vývoj inovací je obtížné odhadnout, specializované znalosti a dovednosti v digitálním věku rychle zastarávají, a jejich neustálá aktualizace se tak stává nezbytností. Uzavřené sumy znalostí a rutinně se opakující myšlenkové postupy a činnosti ztrácejí hodnotu, a naopak stoupá potřeba informační gramotnosti a schopnosti řešit neočekávané situace. Otázky a dilemata, která přinášejí technologické inovace, přitom budou stále více ovlivňovat nejen vzdělávání, ale i vědu a výzkum, politiku, ekonomiku nebo právo. Řešení komplexních problémů bude stále více založeno na interdisciplinární spolupráci, ale také na občanské angažovanosti, profesní odpovědnosti a kritickém myšlení, jež si je vědomo omezenosti racionálních analytických metod.
Sociálně nadbyteční
Predikovat sociální důsledky čtvrté průmyslové revoluce a určit časový horizont, ve kterém se naplno projeví, není nepodobné věštění z křišťálové koule. Laický i odborný diskurs jsou plné dohadů – mohou se totiž opřít pouze o statistická data a setrvačnost demografických procesů. Předpovědím zániku až 40 procent pracovních míst, a tedy nutnosti rekvalifikace podstatné části pracujících, se přitom v současné situaci, kdy se nacházíme ve šťastnější fázi ekonomického cyklu, nevěnuje žádoucí pozornost – v prvním čtvrtletí letošního roku byla Česká republika podle Českého statistického úřadu na třetí příčce žebříčku zemí Evropské unie podle míry zaměstnanosti (zaměstnáno je 80,1 procenta obyvatel ve věkové kategorii 20 až 64 let) a zároveň na první příčce zemí s nejnižší mírou nezaměstnanosti (2,1 procenta lidí ve věkové kategorii 15 až 64 let). Téma čtvrté průmyslové revoluce tak spíše slouží k přilákání mediální pozornosti, než aby vybízelo k racionálně podloženým analýzám a návrhům na sociopolitická opatření.
Kromě vzniku nových pracovních míst, jejichž náplň můžeme jen odhadovat, se očekává další rozvoj sektoru služeb, který se zdá být díky svému spojení se specificky lidskými kvalitami vůči invazi nových technologií imunní. Rozmach služeb je navíc nutným důsledkem probíhajících demografických procesů. Očekává se nicméně, že technologická revoluce promění trh práce způsobem, který vyloučí možnost uplatnění celých profesních skupin či aktérů s omezenou kvalifikací. Důsledkem makrostrukturální změny společnosti tak budou lidé, kteří se nedokážou na nové podmínky adaptovat a ocitnou se v kategorii sociálně nadbytečných, tedy v pozici, která nebude spojena s potřebností ani se sociální prestiží. Sociolog Robert Castel pro tento proces ve své práci From Manual Workers to Wage Laborers: Transformation of the Social Question (Od manuálních dělníků po zaměstnance. Transformace sociální otázky, 2002) zavedl termín dekonverze. Z historické perspektivy způsob, jakým společnost absorbovala nebo naopak vylučovala skupinu „nepotřebných“, odráží její sociální a ekonomickou vyspělost i aktuální politický a legislativní rámec.
Rizika transformace
Pozvolný rozpad záchranné sociální sítě, společenská atomizace, destrukce pevných interpretačních schémat, a tím i stabilních rámců pro jednání, a eroze tradičních institucí i systémů sociální kontroly způsobuje, že tíhu sociálních rizik – včetně těch spojených s proměnou trhu práce – nese jednotlivý aktér, který se stává zodpovědným za jejich nezvládnutí. Tento způsob interpretace, založený na neznalosti širšího sociálního kontextu a psychologizaci, respektive na individualizaci strukturálně zapříčiněných jevů, má za následek stigmatizaci „nadbytečných“, kteří jsou pokládáni za jediné původce své životní situace, ačkoli důvody tohoto stavu nemohou mít pod kontrolou. Pokud tedy nebude čtvrtá vlna dekonverze doprovázena ochrannými legislativními, politickými, ekonomickými a sociálními opatřeními, inkluze sociálně marginalizovaných – stejně jako ochota ostatních aktérů podílet se na jejich sociálním začlenění – bude problematická.
Nevyjasněným aspektem zůstává, nakolik budou předpokládané sociální důsledky změn průmyslu 4.0 závažné a rychlé. Zatímco příslušníci generací narozených hluboko v minulém století zpravidla formulují temné vize společenského vývoje, dnes dospívající ročníky – generace Y a Z – naznačené změny a jejich společenské dopady neproblematizují. Technologické inovace, jež pro předcházející generace představují významný zvrat s dramatickými konsekvencemi pro fungování společnosti, pojímají jako přirozenou součást každodennosti, a zároveň přijímají i strategie, které optimalizují využití nové techniky v běžném životě. Časoprostorově komprimovaný svět, který lze obsáhnout prostřednictvím informačních, komunikačních a mediálních technologií, pro ně představuje – i se všemi svými patologickými projevy – samozřejmý horizont jejich životních drah. Jejich požadavky na profesní uplatnění, pracovní náplň a organizaci pracovního času vycházejí z odlišných hodnotových orientací a jsou založeny na ovládnutí informačních technologií, jazykové kompetenci i přirozeně rozvíjené interkulturní kompetenci. Nespoléhají se proto na formální vzdělávání, nevážou se tolik na představu kontinuální profesní dráhy a jsou přístupnější flexibilním formám práce. Jakkoli jsou podobné generalizace nutně zjednodušující, zdá se, že globalizovaná online generace disponuje adaptačními mechanismy potřebnými pro uplatnění se na proměnlivém trhu práce, a tak pravděpodobně vidí budoucí sociální rizika jinde a formuluje je jinak.
Autorka je socioložka.