Náš šálek čaje

Když žijete v domácnosti, kde na dva dospělé diváky připadají tři malí, neustále konfrontujete své divácké gusto s potřebami dětí. V posledních týdnech srpna pak otevíráte webové stránky oblíbených divadel, posuzujete rodinný rozpočet a možná dokonce sestavujete domácí kritický žebříček. Tak je to aspoň v našem případě. Špičku „digestu“ zde uvádím jako možné pozvání do právě začínající rodinné divadelní sezóny.

Nonsens a viktoriánství

Jedním z našich režisérských favoritů je Jiří Adámek. Vedle jeho invenčních projektů s Boca Loca Lab pro dospělé diváky dlouhodobě sledujeme i jeho hudebně­-divadelní projekty pro děti. V pražském divadle Minor realizoval Adámek během poslední dekády několik výrazných inscenací, počínaje adaptací Kiplingovy Knihy džunglí, přes kouzelné Hasanovo putování v Tisíci a jedné noci až k intuitivním Libozvukům, vytvořeným ve spolupráci s Markem Doubravou. Minulou sezónu pak Minor v Adámkově režii uvedl hravé představení Toodle­-noodle. Inscenace vyjadřuje okouzlení „starou Anglií“, respektive viktoriánstvím s jeho zdvořilými způsoby, fantastickou zemí, kterou Carrollova Alenka objevila za zrcadlem, a jazykovými hříčkami, jimiž fascinoval básník Edward Lear.

Po zmínce o Lewisi Carrollovi a Edwardu Learovi nemohu nepřipomenout inscenační trilogii, kterou těmto „králům nonsensu“ věnovala v osmdesátých letech v Divadle na provázku režisérka Eva Tálská. Adámek ovšem svou poklonu nonsensu a viktoriánské Anglii zakládá na poněkud odlišných východiscích než Tálská. Zatímco Příběhy dlouhého nosu odívají nonsens do postav a „realizují“ ho, Adámek vychází mnohem více z jeho zvukového, rytmického a intonačního rozměru. Ve spolupráci s dramaturgyní Petrou Zichovou a hudebníkem Markem Doubravou vytváří uvolněnou hravou koláž, kterou prochází skupina devíti postav, pojmenovaných v náslovném rýmu Jessie, Jackie, Jamilee, Janie, Jodie, Julie, John, Jeff a Joe. Po úvodním setkání na předscéně, kde se servíruje čaj o páté a při představování jednotlivých postav se s geniál­ní pedanterií opakují obligátní výměny typu „Thank you, I’m fine, and what about you?“, se na scénu po způsobu agentů FBI spustí loutka směšného carrollovského netvora, jakési velké myši, která si nejprve poručí čaj a poté na servírovacím vozíku odjede do krajiny „za zrcadlo“, a to i s Johnovým šálkem. Herci se vydají za únoscem šálku do snového prostoru za oponou. Tam stojí tajemný viktorián­ský dům a herci interagují s loutkami. Je tu mocný kouzelník, humr pečící sušenky, mluvící pštros, anglická královna a řada dalších postav. V jednotlivých pokojích kouzelného domu se odehrávají zábavné příhody propojené tématy Learovy nonsensové poezie, servírováním čaje s mlékem a pronásledováním únosce šálku. Celé putování, provázené mimo jiné zpěvem skotské písně My Bonnie lies over the ocean nebo britské hymny, končí záchranou Johnova šálku a návratem na předscénu.

V anotaci představení se objevuje trochu zavádějící oznámení: „Znalost anglického jazyka netřeba!“ S tím bych ovšem nesouhlasila, bez elementárního rozumění angličtině se malý divák ocitne v trochu v nejistém prostoru. Toodle­-noodle konfrontuje diváka s potřebou vědět, „o čem to bylo“, respektive s potřebou „porozumět“ cizí řeči. Mimoto mu odkrývá radost z rytmu, melodie i ze hry s modely řečového chování. Herecky i muzikantsky kvalitní a opravdu zábavné hrátky s angličtinou mohu za svou rodinu doporučit jako náš „cup of tea“.

Velbloudice Pepita

Dalším představením, na něž jsme se vypravili i podruhé, byla inscenace Pepito, (ne)plivej! v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru a režii Jany Frankové. Její tvorbu sleduji už více než čtvrt století, od působení v Divadle za branou II přes projekty v rámci Divadla Dagmar a náročnou práci na Vránovských sletech až po její současné umělecké vedení DRDS. Pepito, (ne)plivej! je druhá hra z pera básníka, dokumentaristy a mnohaletého redaktora Českého rozhlasu Miloše Doležala, jehož zájem o zasuté příběhy z české historie, především z nacistické a komunistické totality, dal během posledních dvou dekád vzniknout řadě jedinečných knih i dokumentů. Před několika lety tak Doležal začal sbírat svědectví o jednom neuvěřitelném skautském dobrodružství s velbloudem, které se odehrálo na sklonku války a v červnu 1945. Ve vesnici Pohled na Vysočině skupinka skautů objevila bezprizornou velbloudici. Zvíře snad pocházelo z cirkusu nebo uteklo sovětským či rumunským vojákům. Skauti velbloudici pojmenovali Pepita, a aby ji zachránili před utracením, rozhodli se ji pěšky dovést až do pražské zoologické zahrady (železnice byla na sklonku války přetížená, benzínu byl nedostatek). V roce 2013 byl prvním výsledkem rozhovorů s pamětníky i podrobného hledání v dobových dokumentech rozhlasový pořad Cirkus na faře aneb Pepito, neplivej. Autorská dvojice Miloš Doležal a Jiří Vondráček s ním zvítězila v soutěži Report 2014.

Čtyři roky po odvysílání dokumentu se příběh stal základem divadelní hry Pepito, (ne)plivej!, kde v devatenácti obrazech kromě velbloudice vystupuje čtyřčlenná skautská skupinka, chlapci Bubi, Maják a Bořík a dívka Beruška, která na své pouti zažívá řadu humorných setkání (vesničané chtějí směnit velbloudici za kukačkové hodiny nebo za motorku), děsivých snů (v těch má o Pepitu zájem řezník Hnátek), nebezpečných peripetií (glejt psaný lámanou ruštinou zachrání velbloudici před utracením sovětskými vojáky) i paradoxních rozuzlení (velbloudice přijatá do pražské zoo byla po měsíci prodána do cirkusu, aby zoo mohla koupit hyenu skvrnitou). Každý obraz končí písní obohacenou vždy o další, shrnující sloku. Mimo ústřední děj „on the road“ je hra protkána také řadou autorem domyšlených mikropříběhů (klubovnu skautů v Havlíčkově Brodě střeží Minehaha, v Čáslavi skupince přináší jídlo skaut Miloš, vyhlížející návrat svých rodičů z války, v Praze se na scéně objeví členové slavné Jestřábovy „Dvojky“ a zachrání oddílové kroniky z nacisty zapečetěné klubovny).

Všechny postavy hry jsou ve chvíli svého vstupu na jeviště vystaveny „historickému“ coming outu: jsou z nich sňaty skautské přezdívky a diváci se dozvídají jejich skutečná jména i dospělý životní příběh (Minehaha je budoucí literární historik Jaroslav Med, skaut Miloš je filmový režisér Miloš Forman, Jestřáb – snad netřeba říkat – spisovatel Jaroslav Foglar). Výborně odehrané představení bylo v obou reprízách, které jsme viděli, doplněno diskusí o historii, divadle a skautingu s režisérkou Frankovou. Její jemný humor a vynikající vedení dětských herců daly Doležalově hře vyznění nepatetického apelu. Dodejme, že příběh velbloudice Pepity, provázený ilustracemi Jakuba Grece a dobovými fotografiemi i dokumenty, vyjde na podzim tohoto roku také knižně.

Autorka je literární historička.