Ačkoliv se termínem industry 4.0 rozumí něco na způsob čtvrté průmyslové revoluce, jde spíše o rafinovaný produkt myšlení, které se řídí pouze zákony trhu. Vynalézání norem, které mají určit obsah tohoto pojmu, je především svébytnou marketingovou kampaní, která by si ráda podmanila společenskou realitu.
Pojem industry 4.0 vznikl během diskusí na veletrhu průmyslových technologií v Hannoveru v roce 2011. Má označovat nový způsob výroby, při němž využití komunikačních technologií propojujících produkt a člověka směřuje k plné automatizaci a v konečné fázi i ke komunikaci mezi produktem a produktem. Vznikla tak idea internetu věcí, tedy sítě zařízení schopných vyměňovat si a samostatně zpracovávat data, která potřebuje rychlý vývoj technologií, aplikace umělé inteligence a v neposlední řadě i tvorba nových manažerských či byznysových modelů. Vyprázdněný a komodifikovaný obsah implementace nových technologií vede k tomu, že je teorie inovace šířena a přijímána bez kritické reflexe.
S nástupem průmyslu 4.0 se setkáme kromě Německa i v ekonomikách dalších vyspělých zemí, které se snaží podporovat inovace, výzkum a aplikace nových technologií, jež mají pomoci racionalizovat systémy výroby za účelem snížení nákladů. Výrobě skutečně schází racionalizace: v jednom státě sídlí vědci, výzkum a laboratoře, v dalším se navrhuje design produktu, v jiném se vyrábějí a montují komponenty, přičemž marketing je ponechán na lidech sídlících zase jinde. Čtvrtá průmyslová revoluce by tak mohla symbolizovat opětovné seskupení fragmentovaného procesu výroby, což by zcela restrukturovalo globální logistiku zboží. Protože však pojem průmyslu 4.0 není produktem vědeckého diskursu, ale trhu samotného, měli bychom být nanejvýš opatrní v jeho užívání.
Restrukturalizace továrny
Obecně je průmysl 4.0 spojován se čtvrtou průmyslovou revolucí. Očekávání velkých společenských změn analogických k průmyslovým revolucím minulosti však vede k technologickému determinismu a predikci, která může připomínat závěry vulgárního modelu základny a nadstavby. Pomůže tedy, když si vymezení tohoto fenoménu rozdělíme na deskriptivní a normativní oblasti, které mají několik úrovní, z nichž každá generuje odlišné politiky řešení nadcházejících problémů.
V rámci deskripce se lze setkat se třemi rovinami výkladu. Za prvé jde o pokus zachytit množinu interaktivních technologií, které ve své provázanosti budou utvářet velké společenské změny (například nanotechnologie v kombinaci s velkými daty, internetem věcí či algoritmy). Ačkoli netušíme, jaké kombinace nastanou a zda nebudou omezovány rozhraním (hlavní brzdou aplikace nových technologií je problém, jak je mezi sebou propojit), v oficiálních dokumentech (v Česku například dokument Národní iniciativa průmyslu z roku 2016) se interaktivní technologie doporučují. Průmysl 4.0 se přitom zaměňuje za čtvrtou průmyslovou revoluci, ačkoli se de facto jedná o pouhý pokrok inovací s důrazem na plánování výroby. Takový pohled se pak zaměřuje obzvláště na management digitální transformace, který cílí na komunikaci, průmyslový internet, kyberfyzické systémy, robotiku, big data, umělou inteligenci a aditivní výrobu. Podobně jako v tayloristické racionalizaci se přitom upřednostňuje model restrukturalizace celé továrny. Časem se vytvoří inteligentní síť, ve které bude mít každý fyzický výrobek svého „avatara“, jenž bude interaktivně komunikovat s celým systémem výroby.
Super smart society
Druhý pohled je historicko-dialektický: průmysl 4.0 se opět zaměňuje za čtvrtou průmyslovou revoluci, tentokrát ovšem v několika typech periodizací, které se snaží vidět do budoucnosti, přestože každá revoluce produkuje odlišné události, aniž by bylo zcela jasné, zda se budou znovu opakovat: je to dělení na věk fyzické síly, první věk strojů a druhý věk strojů (automatizace a umělé inteligence); dělení dějin na tři fáze dle míry vlivu informačních a komunikačních technologií, tedy na prehistorii, historii, hyperhistorii (tedy big data); dělení dle kvalitativní společenské změny způsobené konkrétní revolucí. Příkladem takového pojetí je japonská iniciativa society 5.0, která pracuje s periodizací rozlišující společnost loveckou, agrární, industriální, informační a konečně také budoucí „super smart society“, kde internet věcí splyne s celou společností. Lze tak hovořit o novém druhu posthumanismu, v němž bude vedle člověka na společnosti participovat suma autonomních arteficiálních agentů, kteří budou s lidmi kooperovat. Jedná se o aplikaci umělé inteligence v rámci internetu věcí v celé společnosti, v níž bude člověk nakonec definován pouze ve vztahu k technologickým inovacím, které budou určovat jeho pozici v totalitě society 5.0.
Ve třetí rovině se deskripce pokouší popisovat všechny společenské oblasti, kterých se implementace průmyslu 4.0 bude týkat: průmysl, zemědělství, vzdělávání a zdravotnictví. Předpokládá se reforma všech zmíněných oblastí, například vzdělávací systém a politika vzdělanosti budou nastaveny tak, aby produkovaly flexibilní pracovníky. A ve prospěch těchto predikcí se rovnou vytváří tlak na politiku vzdělání a restrukturalizaci společnosti. Hlavním diskutovaným problémem je přitom změna na trhu práce, protože se předpokládá, že repetitivní manuální operace budou automatizovány, čímž vznikne masa nezaměstnaných jedinců. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměla by automatizace předběhnout sociální politiky a politiky zaměstnanosti ohrožených států. Rychlá dekonverze může ohrozit samotnou demokracii. V českých vládních dokumentech (Národní iniciativa průmyslu 4.0, Iniciativa práce 4.0) jsou zmíněny následující preventivní nástroje: pohyb hranice minimální mzdy, základní nepodmíněný příjem, zkrácení pracovní doby, rekvalifikace, pozitivní formy prekarizace práce (jako jsou zkrácené úvazky či home office) a definování nových podmínek sebezaměstnávání.
Problémy ve stínu inovací
Výše uvedené deskriptivní popisy pak vedou k normativním dokumentům (akční plány, národní a nadnárodních iniciativy), kterými vlády prostřednictvím národního hospodářství zaručují perspektivu a chod národní ekonomiky. Problémem těchto normativních návodů nicméně je, že celou sociální oblast redukují pouze na trh. Operuje se zde obzvláště s neoliberálními pojmy jako udržitelnost či konkurenceschopnost. Bohužel se těmito hodnotami neohánějí pouze zástupci zaměstnavatelů (například Hospodářská komora či Svaz dopravy a průmyslu), ale také dokumenty zástupců zaměstnanců (metodická příručka Člověk a stroj, vydaná Českomoravskou konfederací odborových svazů v roce 2017). Tato normativita vede k tomu, aby vláda finančně dotovala střední a velké podniky a zároveň formovala vědu a výzkum v jejich prospěch (například dotacemi na inovaci automatizace) – to vše pod výhrůžkou, že se jinak kapitál přesune do jiných zemí.
V praxi tak můžeme sledovat, jak deskriptivní pojetí (ekonomika, byznys a trh) implikují normativní potřeby (vládní návrhy): předpokládá se, že digitalizace a automatizace určitě povede k proměnám na trhu práce, a je tedy potřeba inovovat vzdělávací systém Neurčitý popis fenoménu průmysl 4.0 se tak stává reálným hybatelem společenské reality, která dosud empiricky nenastala. Takto pojatá problematika pak (ideologicky) odvádí pozornost od reálných hrozeb, které jsou s automatizací, internetem věcí a big daty skutečně spojeny. Naléhavé otázky, jako je udržitelnost životního prostředí, se v důsledku ocitají ve stínu smyšleného problému, který nastolily komerční technologické veletrhy.
Autor je filosof.