Nevíme, jak to dopadne

Historie nás vytrvale usvědčuje v tom, jak špatní jsme v předpovídání budoucnosti, a zpětně nám ukazuje, že naše představivost v oblasti dalšího vývoje opakovaně selhává. Počáteční euforie spojená s novým objevem po čase vyprchá a vyvstanou dříve nepředpokládané, mnohdy zásadní obtíže. Příčinu tohoto koloběhu skvěle vystihl Umberto Eco v eseji Na ramenech obrů, který česky vyšel loni ve stejnojmenné knize. Když ilustruje progresivní charakter vědy a poznání, cituje antropologa Maxe Gluckmana: „Věda je kterákoliv disciplína, v níž i hlupák této generace může překročit bod, kterého dosáhl ­génius generace předchozí.“ Jinak řečeno, povaha poznání je z podstaty kumulativní a ani naše bohatá kolektivní zkušenost nestačí k tomu, abychom dokázali přesně předpovědět, co které změny přinesou.

Nezamýšlené důsledky

Situaci, kdy posun vpřed vyvolá nějaký protipohyb, asi nejpřiléhavěji vystihuje sociologický pojem, který se stal posléze jedním z hlavních předmětů sociologického zkoumání: nezamýšlené důsledky. V případě technologických inovací se pohled prizmatem nezamýšlených důsledků jeví jako obzvlášť užitečný. Každá technologická inovace se totiž dříve nebo později promítne do podoby sociálních vztahů nebo organizace práce, nejčastěji však do obojího. Této poučky se implicitně drží i kniha Obory budoucnosti (The Industries of the Future, 2016) od Aleca Rosse, amerického experta v oblasti nových technologií, jenž v minulosti působil jako poradce pro inovace na ministerstvu zahraničí Spojených států. Díky jeho bohatým zkušenostem se jedná o vzrušující cestu do světa, který byl ještě v době psaní knihy hypotetickou budoucností, už dnes však nabývá místy až nepříjemně reálných a zneklidňujících obrysů. V některých případech dokonce současnost, kterou od data původního vydání dělí pouhé tři roky, potvrzuje nebo dokonce předčila Rossovy předpoklady.

Přemítání o budoucnosti má sugestivní sílu a snadno nás upoutá, zvlášť když se prolíná s tím, co důvěrně známe z řady sci­-fi filmů. Tyto fikce jsou na jedné straně úžasným projevem lidské představivosti, zároveň mnoho prozrazují o povaze našeho myšlení, které jednoduše nedokáže pojmout komplexitu budoucího vývoje. Ross působí jako poučený technooptimista, který své úvahy staví na rozhovorech se špičkami oborů, jako jsou kybernetika, robotika, genomika, finančnictví, programování, datová analytika či geopolitika. Názory vědců přitom konfrontuje s dosavadním vývojem (nejen) západní společnosti, přičemž klade důraz na převratnost technologických inovací a jejich projevy v oblasti uspořádání práce i lidských životů. Kniha nenabízí jen přehled „udělátek“ budoucnosti, zamýšlí se také nad důsledky, které přinese jejich zavedení, a nad tím, jak promění současný svět. Autor si je přitom dobře vědom akcelerace ve všech technologických oblastech.

Explozivní růst

Moorův zákon popisuje exponenciální růst výpočetního výkonu, ale možná bychom ho mohli s trochou představivosti využít i v širším smyslu. Když Ross píše o explozivním nárůstu produkce informací, leckomu se může z uvedených příkladů zatočit hlava: padesát let od vynálezu knihtisku bylo vytvořeno více knih než za celé předchozí milénium. V roce 2000 bylo digitálně uloženo 25 procent dat, v roce 2007 to bylo 94 procent, přičemž 90 procent jich vzniklo v posledních dvou letech. Každoročně se objem dat zvětší o polovinu. Mezi lety 2015 a 2020 má vzrůst počet zařízení připojených na internet z 16 na 40 miliard. O množství peněz, které jsou investovány do technologických inovací nebo které poletují digitálním prostorem, dokážeme – snad kromě investičních bankéřů – uvažovat jen jako o něčem čistě abstraktním. Vždyť fyzicky takové peníze stejně neexistují.

Nemá smysl znovu debatovat o tom, zda robotizace během příští dekády ovládne povolání, která doposud dokázal vykonávat jen člověk. Že se to stane, je jisté – roboti mnohému z nás vezmou práci a trpět budou v první řadě země s levnou pracovní silou. Tržní mechanismy nastolí v mnoha oblastech stejně radikální proměnu, jaká v minulosti postihla třeba hornictví nebo zemědělství. Robotická síla promění celý výrobní průmysl, ale i oblast služeb a poskytování péče. Rozložení nákladů na roboty je totiž přesně opačné než v případě lidské síly – roboti přinesou vysoké pořizovací náklady, ale nízké náklady na provoz. Ross je optimistický v tom, že technologický pokrok konečně vymýtí chudobu, zároveň si je však vědom toho, že hrstka bohatých zbohatne ještě mnohem více. Konstatuje, že se prohloubí rozdíly v životních stylech různých sociálních vrstev, a i když v některých oborech roboti přinesou skvělé výdobytky (například chytré zemědělství může zvýšit výnosy v chudých oblastech postižených nedostatkem vody a kvalitní půdy), mohou také zapříčinit zhoršení služeb či kvality péče pro nemajetné (riziko chybných úkonů u strojů nahrazujících lidskou péči). Dalším problémem je pak rostoucí centralizace digitalizovaných trhů.

Nevyhnutelný konflikt

Čapkův neologismus robot odkazuje k robotě, tedy ke kolektivní zkušenosti Západu s otroctvím a nevolnickou prací. Zároveň ale odkazuje ke vzdoru, vzpouře, nevyhnutelnému konfliktu. K tomu má dojít v momentě, kdy vědomí robota dosáhne singularity, tedy stavu uvědomění si sebe sama. Ve filmové sérii Terminátor systém Skynet krátce po dosažení sebeuvědomění odpaluje nukleární střely s cílem vyhladit lidstvo. Dnes spolu s tím, jak se postupně zbavujeme vlády nad věcmi ve prospěch digitálních pomocníků, už víme, že nejde jen o popcornovou zábavu, ale o závažný problém. Ve vojenské oblasti se stává předním bojištěm kyberprostor, do civilní dopravy míří autonomní vozidla, rozšiřuje se internet věcí, mnoho svých rozhodnutí jsme přenechali algoritmům a profily našich osobností sestavují další algoritmy, které hledají nejrůznější korelace v datech a dovolují zpětně usměrňovat naše návyky a očekávání. Někdy jsou velká data sice zavádějící a replikují stereotypy skryté v metodice jejich sběru či vyhodnocování, dozajista ale nabízejí mnohem plastičtější obraz než prostá tabulka četností.

Výpočetní výkony za cloudovými úložišti jsou dnes prakticky neomezené, a jak se naše identity kvantifikují z rostoucí hory digitálních dat, která za sebou vědomě i nevědomě necháváme, měníme se i my samotní. Nepříliš romantická realita dnešního trosečníka spočívá v prostém zapomenutí mobilního telefonu na nočním stolku. Posedlost společnosti informacemi a zaznamenáváním kdejaké oblasti našeho života má ovšem dalekosáhlé důsledky i na naše každodenní vztahy. Podle Rosse ve světě zbaveném soukromí bude mít každý na krku nějaký skandál – zvláště pak ti, kteří už v útlém mládí neprojdou patřičnou výchovou, jak se v digitalizovaném světě chovat. Tato situace přitom už dávno nastala; jen možná nejste dost mladí na to, abyste si toho všimli. Utěšovat se můžeme alespoň tím, že se zároveň posouvají hranice toho, co je vůbec za skandál považováno. Naše lidství se dnes vyjevuje mnohem barvitěji než v klasickém naturalistickém románu, aniž by se tomu někdo divil. A budoucnost bude jistě vzrušující. Ve většině oblastí jsme dnes podle Aleca Rosse v bodě, ve kterém byl internet před dvaceti lety: netušíme, jak to dopadne.

Autor je sociolog.