Zatímco čínskou ekonomickou „invazi“ do Afriky provázejí zvláště v posledních letech četné kontroverze, méně se mluví o ne sice tak okázalé, nicméně cílevědomé a systematické ekonomické politice Japonska. Důkazem narůstajícího japonského vlivu v Africe je aktuální sedmá Tokijská mezinárodní konference o africkém rozvoji (TICAD), jež se na konci srpna uskutečnila v Jokohamě za přítomnosti předních afrických a japonských politiků i vysokých představitelů OSN či Světové banky. Na událost upozorňuje ve svém komentáři na stránkách egyptského deníku al-Ahrám z 27. srpna zástupce šéfredaktora a specialista na asijská teritoria Táriq as-Sunútí. TICAD se od svého prvního konání v roce 1993 vyvinula v reprezentativní akci, jak letos dokázala přítomnost velkých japonských i afrických investorů. Pro africké státy má konference zásadní význam nejen kvůli japonskému zájmu investovat v oblasti infrastruktury, vzdělávání či zdravotnictví, ale především kvůli nalezení optimálních mechanismů pro efektivní implementaci rozvojových programů. Novinář provládního listu přirozeně neopomíjí zdůraznit zásluhy egyptského prezidenta Abdulfattáha as-Sísího, který je předsedou Africké unie, o prohlubování spolupráce mezi Japonskem a africkými státy v čele s Egyptem. V celkovém součtu považuje Sunútí působení asijské velmoci na africkém kontinentě za pozitivní, přičemž TICAD 7 dle jeho názoru aspiruje na to stát se milníkem ve vývoji africko-japonských vztahů.
Srpnové vojenské akce Izraele na území Iráku, Sýrie a Libanonu znovu podnítily periodicky se opakující spekulace, zda Blízký východ nestojí před velkou regionální válkou se zapojením světových mocností. Tyto úvahy podtrhla poslední izraelská operace bezpilotních dronů, která cílila na libanonské šíitské hnutí Hizballáh v Bejrútu. Možnost války komentuje v příspěvku Klienti bojují, patroni jednají, uveřejněném 29. srpna v panarabském listu al-Haját, Walíd Šuqajr. Libanonský politický analytik nahlíží aktuální konfrontaci jako pokračování zástupného konfliktu probíhajícího mezi Íránem a Spojenými státy již od dob prezidentství Baracka Obamy a zostřeného za vlády Donalda Trumpa v důsledku jednostranného amerického odstoupení od jaderné dohody a tvrdého ekonomického nátlaku na persko-šíitskou teokracii. Teherán svou aktivní zahraniční politikou systematicky sleduje cíl etablovat se coby regionální mocnost, nicméně zcela programově se vyhýbá přímé vojenské expanzi a své zájmy prosazuje pomocí svých klientů v Sýrii, Jemenu, Iráku a dalších státech. To pochopitelně zneklidňuje Izrael, který však nemá mnoho možností nad rámec současných stále relativně omezených úderů. Nikdo z relevantních aktérů si v současnosti nepřeje otevřenou válku a Izrael s Íránem musí brát mimo jiné ohled na požadavek svého společného ruského spojence, který odmítá jakékoliv ohrožení postupující konsolidace poměrů v Sýrii pod svým patronátem. Vzhledem k tomu, že ani Američané netouží po eskalaci situace, současné libanonské události zůstanou pouhou epizodou ve zmíněném zástupném konfliktu, v němž menší hráči budou i nadále pouhými prostředníky prosazujícími zájmy velmocí.
V textu nazvaném Vraždy „ze cti“ a masové vraždy: jiný západní pohled se na stránkách deníku an-Nahár z 25. srpna věnuje libanonská politička a psycholožka Muná Fajjád netradičnímu srovnání dvou zdánlivě nesouvisejících fenoménů. Zatímco první z nich je na Západě běžně nahlížen jako inherentní součást patriarchální kultury Orientu, o povaze druhého se vedou spory. V souvislosti s nedávnými případy střelby ve Spojených státech autorka poukazuje na tendenci americké pravice vysvětlovat masové vraždy duševní poruchou pachatele, zatímco levice tíhne k tomu spatřovat jejich příčinu ve všeobecné dostupnosti zbraní a eskalaci rasových problémů. Oba tyto přístupy dle autorky odpovídají politické agendě svých hlasatelů a většinou ignorují komplexitu důvodů, které masové vrahy vedou k přimknutí se k radikální ideologii a ke spáchání hrůzného činu. Při analýze případů masové střelby v Americe od šedesátých let do současnosti vidíme u většiny z nich jisté společné rysy: pocit ukřivděnosti pachatele ve světě, kterému nerozumí, sebenenávist přetavující se v nenávist vůči ostatním, obsedantní lásku ke zbraním. Ve velké části případů je ovšem také přítomné silné pohrdání ženami. Nezřídka se cíli masové střelby stávají i ženy z pachatelova bezprostředního okolí, které se v jeho očích určitým způsobem provinily. V tom lze podle Muná Fajjád spatřovat společný rys s vraždami „ze cti“. Ty mají rovněž kořeny v misogynii a mužském pocitu nejistoty, jsou však předsudečně považovány za ryze orientální, především muslimský fenomén.