V athénské čtvrti Exarchia bylo násilím vyklizeno několik squatů, které sloužily mimo jiné uprchlíkům. Do značné míry autonomní zóna s dlouhou antisystémovou tradicí čelí v současnosti represím nejen kvůli svému propojení s radikální levicí, ale také proto, že o oblast v centru metropole mají zájem developeři.
V posledním srpnovém týdnu zaútočila řecká policie na athénskou čtvrť Exarchia, známou jako centrum anarchistického a sociálního hnutí. Cílem operace je vyklizení squatů, kterých je přímo v této čtvrti třiadvacet, z toho dvanáct uprchlických. Na ty se policie zaměřila nejprve, protože předpokládala menší odpor jejich obyvatel – a těžkooděncům se opravdu podařilo za použití násilí zatknout stovky uprchlíků včetně dětí. Na přání nového premiéra Kyriakose Mitsotakise mají být umístěni do uprchlických táborů a izolováni od řecké společnosti. Akci předcházela mediální kampaň o nutnosti „vyčistit“ vzpurnou čtvrť v centru hlavního města, kde prý se má budovat nová stanice metra a komerční zóny.
Tradice odporu
Obyvatelé Exarchie odpověděli na policejní represi solidární demonstrací, benefičními kulturními akcemi, ale i útoky na policejní stanice. Odpor vůči státní zvůli má v této čtvrti, kde sídlí i proslulá Polytechnická univerzita, už více než padesátiletou tradici. V roce 1967 zde probíhala okupační studentská stávka proti diktatuře a v listopadu 1973, rok před svým pádem, sem vládnoucí vojenská junta poslala tank, který prorazil bránu obsazené univerzity. Zemřelo třiadvacet lidí a přes tisíc jich bylo zraněno. Exarchia na to nikdy nezapomněla. Zůstala svobodomyslnou a rebelskou čtvrtí. Zabydlela se v ní levicová hnutí, anarchisté a sociální aktivisté. Ruku v ruce s tím ovšem pokračovaly i represe režimu, teď už demokratického, který nesl hesla typu „Za budoucnost bez státu, policie a hranic“ stejně nelibě jako ten předchozí. V roce 1985 zastřelila policie při výroční listopadové manifestaci v Exarchii patnáctiletého Michalise Kaltezase. Odpovědí byla okupační studentská stávka. V roce 2008 byl zastřelen patnáctiletý Alexis Grigoropulos. Vypukly několikatýdenní pouliční nepokoje.
Napětí nezmizelo ani poté, co v roce 2009 vyhrálo volby umírněné levicové Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), které se podílelo na takzvaných úsporných opatřeních doporučených Evropskou unií. Exarchia se jasně vymezila proti jejich důsledkům – 2,3 milionu Řeků se ocitly pod hranicí chudoby, 3,8 milionu těsně nad ní, z milionů nezaměstnaných se stali bezdomovci, chyběly finance na základní sociální služby. Ústředí PASOK přitom sídlí právě v této čtvrti a bylo velmi příznačné, že ho začali hlídat po zuby ozbrojení policisté. Tisíce lidí tehdy vyšly do ulic s heslem „Pryč s policií“.
Bezpolicejní zóna
Jak píše Peter Gelderloos v knize Anarchie funguje (2010, česky 2019): „Útoky na policisty nejsou v Exarchii nijak vzácné a ozbrojené pořádkové složky bývají většinou rozmístěny v blízkosti. V minulých letech se policie opakovaně snažila obsadit Exarchii silou nebo alespoň rozmísťovala podél hranic čtvrti skupiny ozbrojených pořádkových policistů, kteří byli připraveni kdykoli zaútočit. Nikdy se jí zde ale nedařilo provádět běžný policejní dohled. Policisté se do čtvrti nikdy nevydávají pěšky a jen zřídkakdy tudy projíždějí autem. Pokud tam vstoupí, jsou připraveni bojovat a bránit se. V Exarchii se sprejují graffiti a vylepují plakáty přímo za denního světla. Do značné míry je to zóna, kde zákony neplatí a lidé páchají trestné činy až neuvěřitelně často a otevřeně. Navzdory tomu to ale není nebezpečná čtvrť. Zdejší trestné činy jsou povahou politické, anebo alespoň neobnášejí žádné oběti – například kouření marihuany. Pokud nejste policajt, můžete zde beze strachu bloumat ulicemi, lidé v ulicích jsou uvolnění a přátelští, vaše osobní vlastnictví není nijak ohroženo, pokud ovšem nejde o drahé auto nebo jiný rozmařilý luxus. Policie zde není vítána a není zde ani potřebná.“
Život v Exarchii se nese v duchu levicové politiky, odporu a solidarity. Z kdysi plánovaného parkoviště se díky aktivistům stal komunitně spravovaný park s dětským hřištěm a zahradou. Postupně tu vyrostly družstevní kavárny, nezávislá knihkupectví nebo divadla. Funguje tu svépomocná zdravotní péče a na Polytechnice probíhají politické diskuse a pléna k aktuálním událostem. Při uprchlické krizi tu vznikly squaty, kde mohou imigranti důstojně žít: naprostá většina z nich se po vzoru anarchistických squatů organizuje prostřednictvím horizontálních plén, lidé tu rozhodují o svém životě a mají i mezinárodní solidární podporu.
Horký podzim
V letech 2010–2014 získala díky svému zapojení do protestů proti neoliberálním reformám množství příznivců Syriza a po volbách roku 2015 se na pět let stala nejsilnější politickou stranou. Mainstreamovými médii je sice vytrvale označována za radikálně levicovou, své předvolební sliby však nesplnila a podepsala dohody s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem o výrazném snížení výdajů ze státního rozpočtu, snížení mezd a propouštění z práce. Výsledkem její politiky tak byl další mohutný nárůst nezaměstnanosti. Není divu, že když její zkompromitovaní činovníci v listopadu 2018 chtěli u příležitosti pětačtyřicátého výročí studentského povstání proti fašistické diktatuře položit věnec na Polytechnice, obyvatelé Exarchie je tam vůbec nepustili. Následovaly zase střety s policií.
Aktuální tažení ozbrojených státních složek proti squatům je okázalým politickým gestem současné čerstvé vlády konzervativce Mitsotakise, jenž touží po konečném vítězství nad „pevností nebezpečných anarchistů“ (jak téhle čtvrti říkají policajti). Už letos v červenci byl ostatně z vězení propuštěn bývalý policista Epaminondas Korkoneas, který před jedenácti lety zastřelil patnáctiletého anarchistu Grigoropulose a jemuž soud původní doživotí změnil na třináct let a nakonec ho předčasně propustil. V pondělí 26. srpna pak byla zahájena v úvodu zmiňovaná policejní razie: helikoptéry a drony ve vzduchu, těžkooděnci, protiteroristická komanda a tajní na každém rohu. Nejde přitom jen o levičácké a anarchistické centrum, ale o výstrahu všem, kteří stojí otevřeně proti neoliberalismu a kupčení s lidskými životy, jemuž se říká politické řešení uprchlické krize.
Odpovědí na státní násilí v Exarchii jsou kameny a molotovy, místní lidé se mobilizují pod heslem „No pasaran“. Bude to horký podzim. Jak napsal před pár lety řecký novinář Janis Babulias, tato čtvrť „je jeviště, kde všechny neduhy a požehnání moderního Řecka vyvstávají bolestně zřetelně. V tomto smyslu se Exarchia stane buď příkladem odporu a obrození pomocí solidarity a soudržnosti, nebo symbolem hněvu, násilí a rozkladu společenského uspořádání krizí postiženého Řecka.“
Autorka je překladatelka a redaktorka.