Ve spárech umělé inteligence

Vídeňské bienále již tradičně ­tematizuje tři vzájemně se prolínající sféry – umění, design a architekturu. „Je to poměrně specifická kombinace, většinou se bienále věnují pouze jedné oblasti. Podle nás je ale zajímavé rozklíčovat, jak se k současným a budoucím výzvám stavějí různé disciplíny,“ vysvětluje Marlies Wirth, jedna z hlavních kurátorek přehlídky. „Magickým trojúhelníkem budoucích výzev“, jak to nazval ředitel projektu Christoph Thun­-Hohenstein, mají být digitalizace, udržitelný rozvoj a klimatická změna. Toto vcelku velké oborové a tematické rozpětí vyústilo v několik výstavních projektů, přičemž většina z nich se koncentruje v prostorách Muzea užitého umění. Menší expozice vznikly v prostorách Univerzity užitého umění a ve výstavní síni Kunsthalle Wien.

„Myslím, že co se týče obsahu, je vždy zajímavé, když na projektu spolupracuje několik institucí. Všechny výstavy přitom spojuje jedno velké téma, a sice s jakými postoji a hodnotami chceme vstoupit do nového digitálního věku,“ objasňuje celkový koncept kurátorka. Možná právě kvůli očividnému zaměření na budoucí vývoj se za oficiálním názvem akce Vienna Biennale poprvé objevilo upřesnění „for Change“. Muzeum si očividně uvědomuje, že momentální obrovské celospolečenské změny jsou pro jednotlivce snesitelnější, když na nich mohou nějakým způsobem participovat. Cílem bienále přitom rozhodně není prosazení „správných“ hodnot, ale spíše otevření všeobecné diskuse o dané problematice. „Rozhodně ve výstavách nechceme propagovat své postoje. Naopak. Vůbec se necítím povolána k tomu, abych někomu říkala, jaké hodnoty jsou podstatné,“ ohrazuje se vůči potenciální kritice kurátorka.

Podivné hodnoty

Toto vyjádření souzní s povahou hlavní vý­­stavy bienále Uncanny Values: Künstliche Intelligenz & du (Podivné hodnoty. Umělá inteligence & ty). Jasných odpovědí se zde opravdu nedočkáme. Z textů na panelech se na nás přitom hrne přehršel nepříjemných otázek. Například: „Je umělá inteligence demokratická?“ nebo „Může být umělá inteligence spravedlivějším vládcem než současní politici?“ Za absenci nezpochybnitelného narativu, respektive jasných odpovědí si kurátoři v rakouském tisku vysloužili četnou kritiku. Jako by si recenzenti neuvědomovali, že cílem instalace věnující se současné, rychle se měnící problematice není autoritativní předkládání odpovědí. Jde naopak o prezentaci dostatečného množství faktů a jejich uměleckou interpretaci – a na tomto základě by měl k odpovědím dospět každý sám. „Snažili jsme se ukázat, že se jedná o živé téma. Kdybychom na otázky odpověděli, mohli by mít návštěvníci pocit, že už je to uzavřená problematika. My ale chceme, aby domů odešli s novými, vlastními otázkami,“ říká k tomu Marlies Wirth. Na umělou inteligenci se podle ní nedá pohlížet černobílou optikou, rozlišující pouze mezi dobrem a zlem: „Je důležité si uvědomit, že za každým praktickým využitím technologie číhá nebezpečí jejího zneužití. Každý produkujeme obrovské množství dat, ze kterých pak profitují různé koncerny.“

Do komplexního diskursu návštěvníky chy­tře vtahuje už podtitul výstavy, který jasně říká, že umělá inteligence ovlivňuje život každého z nás, a je tedy v našem vlastním zájmu se o ní dostatečně informovat. Důmysl­ná je v tomto ohledu také vstupní instalace od americké informační umělkyně Heather Dewey­-Hagborg, nazvaná Probably Chelsea (Pravděpodobně Chelsea), esteticky asi nejsofistikovanější dílo celé jinak spíše technofilně zaměřené výstavy. Na příchozí bez jakýchkoli emocí ponuře zírá třicítka tváří různého pohlaví, vzhledu i původu, zavěšených ze stropu. Dílo reflektuje vztah DNA a jedinečnosti lidského jedince. Dewey­-Hagborg za pomoci algoritmické analýzy identické informace DNA nechala vytvořit tři desítky portrétů americké whistleblowerky Chelsea E. Manning. Její reálné podobě ovšem neodpovídá ani jeden.

Eliza, pramatka chatbotů

Zaujmou ale i další z celkových osmnácti objektů. Satirický nádech má The Chair Project (Židlový projekt), v jehož rámci rakouští designéři realizovali návrhy židlí vytvořené umělou inteligencí. Z pohledu člověka přitom nejspíš ani atraktivní tvary nenahradí absenci sedací plochy. Ale umělá inteligence zkrátka sedět nemusí.

Současný trh s uměním ve své práci reflektuje britská tvůrkyně Rachel Ara. Na neonové tabuli se v krátkém časovém sledu střídají různá čísla – momentální tržní hodnota umělkyně, kterou v reálném čase počítají algoritmy na základě jejího pohlaví, původu, pozice na sociálních sítích, dat aukčních síní a analýzy finančního trhu. Stačí jediný tweet před její instalací a hodnota umělkyně skokově stoupá. Kromě kritiky kapitalistického trhu se nabízí rovněž interpretace akcentující redukci člověka na binární hodnoty namísto zaměření se na osobnost v její komplexnosti.

Působivé architektonické řešení výstavy, tvořené především poloprůhlednými stěnami, obsahuje spoustu obrazovek, technologických vymožeností a přístrojů. „Na první pohled nepoznáte, co je za stěnami vystaveno. Podobně nás v životě obklopuje umělá inteligence, aniž bychom věděli, co se za tímto konceptem vlastně skrývá,“ komentuje toto instalační řešení kurátorka. Jedním z vystavených objektů je Eliza, pramatka všech chatbotů, vyvinutá v šedesátých letech 20. století pro komunikaci s pacienty. Vynálezce tehdy udivilo, jak nemocní bezelstně se strojem komunikují. Ani po více než padesáti letech se přitom naše chování příliš nezměnilo – při komunikaci se strojem často až příliš snadno ztrácíme zábrany a hovoříme i o velmi intimních a citlivých detailech svých životů.

Nejmodernější techniku však nečekejte. Podle kurátorky se nejedná o technologickou, nýbrž kulturní výstavu: „Představujeme projekty, které se technologií zabývají buď z uměleckého, anebo vývojového hlediska.“ Společenský kontext přitom zprostředkovává možná až nadměrné množství informačních tabulí, které přibližují roli umělé inteligence například ve zdravotnictví, vzdělávacím systému nebo při válečných konfliktech. Z finančních důvodů ovšem nemohly být texty rozmístěny přímo ve výstavním prostoru a namísto toho jsou na vnitřních stěnách haly. Návštěvníci jim tak bohužel nevěnují dostatečnou pozornost a přicházejí o důležité souvislosti. Ozvláštněním je analýza pozitivity či negativity těchto textů umělou inteligencí, jejíž výsledky ovšem svědčí o tom, že subjektivní vnímání se (zatím) naprogramovat nepodařilo.

Tísnivá atmosféra hlavní výstavy pokračuje i v prostorách Univerzity užitého umění. Kolektiv umělců zde pod názvem Time’s Up (Čas uběhl) prezentuje dystopickou představu o městě v roce 2047 – vylidněném a zasaženém klimatickou změnou. Jsou zde sice úsměvné nápady jako restaurační menu s burgerem z řas, ale předkládaná teze, že by klimatická změna měla přinést vyrovnání sociálních rozdílů ve společnosti, není přesvědčivá.

Energie z moči i bioodpadu

Namísto rýsování dalších katastrofických scénářů se naštěstí ostatní výstavy v Muzeu užitého umění spíše zamýšlejí nad tím, jak novým klimatickým i společenským podmínkám čelit. Východisko ze slepé uličky ukazuje na komorní výstavě Klimawandel! (Klimatická změna!) vídeňské studio EOOS, představující šest svých prototypů. Tím nejzajímavějším je Lunar Lander (Měsíční sonda), designem připomínající vesmírnou stanici. Jedná se však o extrémně ekologickou a udržitelnou toaletu, která moč posílá do palivových článků na boku konstrukce, v nichž je za pomoci keramického cylindru, anody a katody s karbonovým průtokem a mikrobů vyráběna elektřina – z 85 litrů močoviny tak vznikne kilowatthodina energie.

Za zmínku stojí také zařízení Kitchen­-Cow (Kuchyňská kráva), jež fermentací kuchyňského bioodpadu produkuje metan. Ten může být následně využit při ohřívání jídel – dva kilogramy organických zbytků mohou stačit až na tři hodiny vaření. Ani jeden z prototypů nejspíš nemá ambici v nejbližší době proniknout do obyčejných domácností. Lunar Lander by však mohl být zajímavou ekologickou alternativou například na festivalech, Kitchen­-Cow třeba ve školních jídelnách (nedávno se v médiích objevila informace, že české jídelny každý den vyhodí až 150 tun jídla).

Továrna budoucnosti

Konkrétní nápady přináší i výstava ­Future Factory (Továrna budoucnosti). Zajímavý obsah bohužel znehodnocuje nepříliš povedená instalace, jíž dominují především monitory a infopanely. Leitmotivem je současná produkce, která – alespoň podle kurátora Erwina Bauera – se po několika desetiletích opět začíná vracet na místa určená především k bydlení. V centru Rotterdamu se například bývalý bazénový komplex Blue City proměnil v sídlo podnikatelů operujících dle cirkulární ekonomiky. To v praxi znamená například to, že kávový lógr z jedné z restaurací vy­­­užívá jiná firma k tomu, aby na něm pěstovala hlívu ústřičnou, a z podhoubí se pak vyrábí balicí materiál. A aby se kruh uzavřel, jsou vypěstované houby nakonec nabízeny ve zmíněné restauraci.

Z Nizozemska pochází i start­-up Fruit Leather (Ovocná kůže). Nápad vychází ze skutečnosti, že zemědělci kvůli estetickým požadavkům zákazníků vůbec nesklidí až 40 procent své úrody. Nepotřebné ovoce přitom chce firma využívat k produkci rezistentního materiálu. Z plodin udělá kaši, kterou následně uvaří a usuší – a konečný produkt má srovnatelné vlastnosti se zvířecí kůží. Momentálně prý společnost intenzivně pracuje na výrobě prototypů obuvi a kabelek.

Poutavé a mimořádně aktuální je i téma architektury v době digitalizace a klimatické změny. Ani to se však kurátorům nepodařilo zabalit do atraktivního designu. Většina z 23 prezentovaných projektů je představena pouze fotografiemi, jakákoli interakce chybí. Výstavě navíc škodí stísněný prostor, v němž se projekty utápějí vedle četných textových tabulí. Nejvíce tak zaujme „živá socha“ H.O.R.T.U.S. XL Astaxanthin.g uprostřed místnosti. V jejích otvorech jsou rostlinné bakterie schopné fotosyntézy, které se dokážou samy rozmnožovat, a přispívají tak ke zlepšení klimatu.

Hysterická těžba

Nejmenší prostor v Muzeu užitého umění dostali studenti a čerství absolventi Univerzity užitého umění. „Spolupracujeme velmi často. Kooperace s vědeckým pracovištěm je smysluplná, vyrůstá tam nová generace a univerzita navíc otevřela mezidisciplinární studia, kde vedle umělců učí například i mikrobiologové, robotikové, filosofové či sociologové,“ uvádí Marlies Wirth.

Studenti s přiděleným prostorem naložili lépe než kurátoři zmíněných dvou výstav – představují pouze pět prací, které tak mají dost místa a mohou vyniknout. Svou nápaditostí a štiplavou satiričností oslovuje dílo Catalin Betz Ceci n’est pas un jeu (Toto není hra), které odkazuje na všudypřítomnou sebekontrolu a sebeoptimalizaci. Instalace citující známou Magrittovu malbu začíná jako hra – každý návštěvník může roztočit kolo štěstí, na kterém jsou políčka s nápisy jako „Dnes jsem udělal 10 000 kroků“ nebo „Alespoň dvakrát v životě jsem meditoval“. Pokud odpovíte kladně, můžete točit znovu – čímž se zvyšuje šance na výhru v podobě možnosti vstoupit do VIP prostoru. Tam vás na imaginární sociální síti zahrnou oslavné výkřiky. Před obrazovkou však stojíte úplně sami… Umělkyně svou prací dává jasně najevo, že život nelze brát jako hru, v níž postupujeme vpřed po jednotlivých políčkách. Cestu k uspokojení svých potřeb má člověk hledat především sám v sobě.

Zaujmou rovněž interaktivní instalace Gabriely Urrutiy Reyes, která se zabývá způsobem šíření dezinformací na sociálních sítích, anebo Magdaleny Marie Friedl, již zajímá komplikovaný vztah mezi lidským a umělým dotykem.

Mladí umělci kvalitou svých děl překvapivě překonali úroveň expozice v Kunsthalle, kde se kurátorky zaměřily na ambivalentní vztah genderu a technologií, potenciál tohoto tématu ale výběrem prací ani zdaleka nedokázaly naplnit. Drtivá většina z 25 děl je přinejlepším průměrná, a výstava tak zaujme především svým kontroverzním názvem Hysterical Mining (Hysterická těžba). Nad průměr nicméně vyčnívají dvě originální práce: Delphine Reist se svým Étagèrem obstarává zvuk výstavy. V regálu jsou vystaveny brusky, vrtačky a pily, které jako by se po přiblížení návštěvníka samy od sebe rozezvučely. Diváci před řinčivým zvukem s hrůzou ustupují – a mohou sami sobě položit otázku, jaké genderové role ve společnosti v souvislosti s elektrickým nářadím nadále přetrvávají. Z konceptuálního hlediska je zajímavá i série maleb Blind Spot (Slepé místo) od Miao Ying. Šanghajská umělkyně po několikaměsíční rešerši objevila na dva tisíce pojmů, které čínská vláda nechala cenzurovat v prohlížeči Google: láska, politika, národ… Na plátno natiskla pouze slovníkové definice těchto výrazů, bez samotného pojmu. Cenzurovaným objektům tak znovu poskytla místo ve veřejném prostoru – a návštěvníkům místo pro reflexi problému.

Autorka studuje dějiny umění.