Zrádný vypravěč

Skotská literatura, to nejsou jen deštěm nasáklá vřesoviště, na kost promrzlé dámy v nesnázích a kamenné hrady, v nichž straší. Román Nejlepší léta slečny Jean Brodieo­­vé (The Prime of Miss Jean Brodie, 1961) od Muriel Sparkové sice onu romantickou tradici evokuje, zároveň ji však rafinovaně podrývá. Zabývá se motivem učitele a žáků, ale i evropskými společenskými poměry ve třicátých letech minulého století, přičemž obojí nahlíží s ironií, jež v důsledku přechází v sarkasmus.

Kniha, která původně vycházela v časopise The New Yorker, vynesla Sparkové okamžitě obdiv a jde o její nejuznávanější dílo. Je proto s podivem, jak nenápadně působí. Na první pohled bychom mohli příběh označit za varian­tu univerzitního románu, jehož nejvýraznějšími příklady jsou Šťastný Jim (1954, česky 1959) od Kingsleyho Amise nebo Hostující profesoři (1975, česky 1980) Davida Lodge. Oba tyto tituly zachycují typické prostředí britských vysokých škol a vzdělávání popisují s humorem, leč skepticky jakožto úmorný proces, jehož cílem je vyšší společenský status a v případě Lodgeova románu pak ještě flirtování na konferenci. Ústředním motivem Nejlepších let slečny Jean Brodieové je ovšem to, co v těchto románech chybí – tedy úcta žáků k učitelům, a naopak snaha profesorů probudit ve studentech zájem o svět.

Oběti sebeklamu

Pokroková stará panna Brodieová si na průměrné edinburské škole na počátku třicátých let minulého století vybuduje skupinku oddaných děvčat a rozhodne se, že z nich udělá „crème de la crème“. Bez ohledu na rigidní osnovy je informuje o renesančním malířství, Mussoliniho úspěšném sociálním programu i o svém bohatém milostném životě. Čtenář ovšem brzy zjišťuje, že velká část toho, co se z vyprávění dozvíme, neříká o postavách nic skutečně signifikantního. Jak tvrdí kritik a spisovatel James Wood, jsme odsouzeni k tomu stát se jednou z „vyvolených“ Jean Brodieové a naslouchat jejím lekcím, nikdy se ale nedostaneme k ní domů a nepoznáme ji blíže. Učitelkou vyzdvihované moderní pedagogické metody jsou redukovány do pár vznosných frází a její platonické avantýry mají každý rok totožné schéma. Stejně tak každá z pětice dívek tvořících „slečninu skupinku“ je hned v úvodu knihy charakterizovaná jedním či dvěma výraznými rysy, a těchto nálepek se zbaví až v okamžiku, kdy nám vypravěč oznámí, čím se tyto ženy staly poté, co školu opustily. O tom, jaký dopad na ně měla jejich učitelka, proč se k ní některé otočily zády nebo na ni prostě zapomněly, kdežto jiné ji navštěvovaly až do její smrti, se nedozvíme nic. Samotná Brodieová je pak vykreslena jako oběť sebeklamu. Představa, jakou má sama o sobě, je stejně nerea­listická jako nedokončený milostný román Horské hnízdo, který o jejím milenci sepsaly dvě z jejích následovnic: „Počítala s tím, že se v životním rozkvětu udrží až do šedesáti. Ale teď, rok po válce, jí bylo šestapadesát a byl to její poslední rok. Vypadala starší, trpěla nádorovým onemocněním.“

Podobně omylná byla stará panna v otázkách politických. Její nadšení pro fašistického vůdce Mussoliniho bylo založeno na romantické vizi antického řádu a její líčení italského ideálu je v knize postaveno do kontrastu s procházkou starým městem, kterou děvčata s kantorkou podniknou jednoho nevlídného zimního dne. Zatímco duceho fascisti pochodují v hrdém špalíru Římem, skotští nezaměstnaní stojí ve frontě na dávky a v děvčatech vzbuzují děs i úžas. V podobných krátkých scénách dokáže Sparková vystihnout mnohé dobové pohnutky. Vypravěčský hlas ale neaspiruje na obecnou historickou platnost. Zaměřuje se na ženy typu slečny Brodieové: vzdělané, válkou připravené o manžely a snoubence, které se automaticky dostaly do kategorie starých panen. Snahy slečny Brodieové jsou zároveň obdivuhodné, směšné i zneklidňující – což ale platí i o době, v níž se příběh odehrává.

Čtenářská frustrace

Neproniknutelnost motivací postav se zrcadlí v počínání vypravěče. Sparková konstruuje příběh s obdivuhodnou svévolí. V jediné větě dokáže spojit minulost i budoucnost postavy, lehce přeskočí třicet let a zcela tak boří význam napětí. Od samého počátku víme, co se s dívkami stane, nicméně jejich životy slouží vypravěči k tomu, aby ukázal, co všechno zůstane utajeno. Tím, že se v knize některé scény mnohokrát opakují, se jen zdůrazní momenty, jež vyřčeny nejsou. Vypravěč se tak sice tváří jakožto vševědoucí, ale rozhodně není „všeříkající“. Svou pozici a dojem o vlastní informovanosti posiluje obraty typu „teď je načase promluvit“, avšak mnohdy takovéto uvedení dané pasáže není nijak opodstatněné. Čtenář je tak neustále nucen přemýšlet a vracet se k již vylíčeným událostem, aby zjistil, proč jsou ukázány znovu, co se v nich změnilo a nakolik tato variace mění interpretaci. Ovšem také musí přijmout fakt, že jeho otázky zůstanou nezodpovězeny, a smířit se se svou frustrací stejně jako slečna Brodieová, jež se nikdy nedozví, která z dívek zradila její přízeň a proč. Muriel Sparková v tomto románu vytvořila vypravěče, který dávno před nástupem postmoderny fascinuje svou nezávislostí na čtenáři a jeho předpokladech. Provokuje jeho očekávání, zkouší jeho pozornost a mnohdy působí až úskočně. Jak ale řekne jedna z bývalých žaček, jež hodila slečnu Brodieovou přes palubu: „Zradit se dá jen tam, kde je člověk vázán věrností.“

Autorka je anglistka.