Rok 2019 má být rokem radikální, možná revoluční změny. Leccos už fakticky začalo v roce předchozím, ale věci nemusí být tak horké, neboť vnější divokost je často jen projevem vnitřní krotkosti, nejistoty a tápání.
To, co se už několik týdnů děje v ulicích francouzských měst, je přinejmenším nečekaně dlouhý fyzický odpor proti systému, kterému francouzský spisovatel Michel Houellebecq, enfant terrible evropského psaní, říká „sociálnědemokratický“. Je to systém, který se však drolí či rozpadá už od konce osmdesátých let minulého století (Jürgen Habermas), kdy se snaha o dohodu mezi kapitalistickou logikou a sociálním smírem začala míjet účinkem a roli vůdčí emancipační strategie převzalo utváření sebe jako specifického kapitálu či zboží, člověka jako sebepodnikatele (Maurizio Lazzarato).
Dnešní násilné protesty v ulicích jsou ze všeho nejvíc projevem frustrovaných nucených sebepodnikatelů, kteří žádají návrat sociální pevnosti. Hnutí žlutých vest v tomto smyslu není pohybem k budoucnosti, nýbrž restauračním pohybem hnaným nostalgií po tom, co už se nikdy nevrátí a nad čím lze nanejvýš plakat, podobně jako to ve své poslední, záměrně sentimentální knize o současné společnosti, nazvané Serotonin, s ironií sobě vlastní dělá již zmíněný Houellebecq.
Žluté vesty volají po návratu staré sociální dohody mezi prací a kapitálem, která vznikala na základě relativně otevřené, demokratické debaty v prostředí specificky budovaného politického rozumu, kde rozhodující roli hrál střet zafixovaných ideologií a relativně věcná argumentace, přesvědčování informovaného voliče. Jistým paradoxem je, že žluté vesty (ať už je to kdokoli, symbol někoho, kdo v bezpečnostním reflexním oděvu opravuje rozbitou komunikaci, zůstává) takový proces politiky de facto odmítají, chtějí jen výsledek bez procesu. Mají tak v posledku stejný identitární náboj jako lepenisté, kteří se z krajní pozice dávno přesunuli do středu a v mnohém se opírají o sociální demokratismus, jakkoli druhou část této vracející se pojmové utopie chtějí smazat vůdcovstvím své stranické a národní femme fatale. Síly minulosti sahají po vládě nad současností, takže není divu, že veřejný prostor je k prasknutí přeplněný resentimenty, včetně strachů z Ruska, Velkého bratra, manipulujících bohatých elit a všech tradičních bubáků jinakosti, jejichž defilé předsedá Pan Homosexuál.
V Česku už taková sociální utopie bez složitého demokratického procesu implicitně funguje. Vládě miliardáře Babiše se nebývale daří nekazit ekonomický růst; sociální blaho v podobě vyšších mezd kabinet distribuuje i do veřejné sféry a díky tomuto sociálnímu úplatku pak většina voličů dál přehlíží premiérovy aféry i jiné zneužívání moci k ekonomickému a politickému boji. Zatímco ve filmu Paola Sorrentina Oni a Silvio (2018) se hlavní performer Silvio Berlusconi poměrně drsně zarazí o námitku, že herní či zábavní rozměr vládnutí k politické nesmrtelnosti nestačí – „A dál?“ ptá se za všechny mladá společnice –, v Česku něco takového nehrozí, protože většina si s jednorozměrnou politikou à la Berlusconi vystačí.
„Revoluční“ rok 2019 bude možná ze všeho nejvíc rokem návratů, nostalgie a resentimentů; a nebude to zdaleka jen u nás, kde vládne hřejivá biedermeierská idyla v náladě Babičky Boženy Němcové, v níž osvícená vrchnost myslí na poddané a tak nějak lidsky se dělí o radost ze života. Otřes konzervativní, starou minulostí očekává celá Evropa ve volbách do Evropského parlamentu, speciálně pak Německo, kde budou hned trojí volby na východě země, v bývalých východoněmeckých zemích, v nichž zřejmě výrazně uspěje populistická, identitární Alternativa pro Německo. Hroutící se německý sociální demokratismus tak narazí na nálady nepřežitého, nezpracovaného socialismu Honeckerovy doby, nostalgie Západu narazí na ostalgii Východu, což je setkání hodnotně velmi nepředvídatelné.
Souboj těchto zcela odlišných rozprav o znovuvybudování sociálního demokratismu nebude jen letošním šlágrem německé politické ligy. Tenhle zápas budou netrpělivě sledovat i tradiční politické týmy celé Evropy, které jsou paralyzované tím, že místo politického rozumu vládnou emoce a osobní naladění voličů. Podlehnou diktátu emocí davu, jenž v ulicích vytváří dojem, že jedině on je oním bájným suverénem, tedy LIDEM; anebo konečně už využijí příležitosti a místo do minula zamíří do budoucna, přičemž v přicházejícím světě bude třeba řešit jedinou otázku: Jak vládnout bez arogance demokracie, přesněji bez jeho neosobních institucí?
Žijeme v době „bezprecedentně dlouhého ekonomického růstu“, říkají populární ekonomové, kteří se chlubí tím, že jim všichni dobře rozumějí. Už se ale neptají, k čemu tento růst využijeme, k čemu nám bude dobrý. Sníme, co můžeme, nakoupíme, co půjde, ale – co dál…?
Rok 2019 by nemusel být přelomový jen v populistickém přepisování politické mapy Evropy; mohl by dát také jasný impuls k úvahám, které od HDP a průměrných či mediánových mezd obrátí pozornost k podstatnějším věcem, jimiž společnosti žijí. Jak říká Ortega y Gasset v úvodu své slavné práce Vzpoura davů (1929, česky 1933), která i devadesát let od vydání působí jako aktuální dílo, společnost nejlépe poznáte podle její tvářnosti, nikoli ze statistik; tedy z jejího výrazu chování, oblékání, mluvení, vztahů. Jinak řečeno, ve společnosti a jejích položkách jde vždy a především o ono „a dál…?“.
Pokud dojde pod vlivem vnějších i vnitřních okolností během 365 dní k posunu v přemýšlení směrem od ledničky k meziprostorům, v nichž se společnost tmelí či propojuje, pak rok 2019 bude zcela jistě oním rokem přelomovým, ne-li – dovolme si drze a blasfemicky to slovo – rokem revolučním.
Novoroční předsevzetí každého současného politika by tedy mělo znít: myslet vždy na prvním místě na to „a dál“. My obyčejní občané, marně čekající na naplnění utopické představy sociální rovnosti, se můžeme více či méně (ne)směle přidat… Dál už příště!
Autor je nezaměstnaný.