Bolavá myšlení románem

Porozhlédneme­-li se po prostoru současné české literatury, zjistíme, že se to v něm v poslední době jen hemží prozaickými tituly žen­-autorek. Josef Chuchma dokonce situa­ci na naší literární scéně v rozhlasové rozpravě o Petře Soukupové (Reflexe: Literatura!, 4. 1. 2018) nazval „úpadkem českého mužského prozaického psaní“. Nechci posuzovat, zda se v soudobém literárním diskursu jedná o úpadek psaní mužského a rozkvět psaní ženského; takto se snad ani ptát už z principu nelze. Ale pokusím se načrtnout rysy vybrané soudobé prozaické produkce, jejímiž původci jsou ženy. Jaké je toto psaní? Jak formuje naši představu o literatuře a formuje ji vůbec? A představují tyto knihy skutečně „to“, co chceme od literatury?

Zralé debutantky

V několika posledních letech se vynořila řa­­da autorek, které se svou prozaickou prvotinou přicházejí po třicítce. Mám na mysli Annu Bolavou (nar. 1981), Viktorii Hanišovou (nar. 1980), Ditu Táborskou (nar. 1981), Vladimíru Valovou (nar. 1978), Veroniku Ben­­dovou (nar. 1974), Zuzanu Kultánovou (nar. 1986), Zuzanu Dostálovou (1976), Lidmilu Kábrtovou; třicítky také zanedlouho dosáhne Lucie Faulerová (nar. 1989). Hana Kolaříková (nar. 1971) svůj debut (Tma před úsvitem, 2011) vydala ve čtyřiceti letech a Alena Mornštajnová (nar. 1963) svou první knihu (Slepá mapa, 2013) v padesáti.

Životní situace spisovatelek, jejichž jména se v posledních několika letech objevila na knihkupeckých pultech, vykazuje také jisté podobnosti. Mnohdy jde o matky malých dětí, na což se často upozorňuje i v některých rozhovorech nebo při propagaci knih. Například Viktorie Hanišová říká: „S kočárkem se demonstruje blbě. Proto jsem o romské adopci napsala knihu“ (Aktuálně.cz). Součástí autorského medailonu Hany Kolaříkové uvedeného na webu nakladatelství Host je informace, že „po nástupu na mateřskou dovolenou se začala zabývat psaním“. Také Anna Bolavá v jednom z rozhovorů uvedla, že píše tehdy, když její děti spí. Jejich mediální prezentace však není obecně nikterak výrazná, neopřádají vydání svých knih dalším příběhem nebo obrazem, který by těsně souvisel s jejich psaním nebo působil jako mediální vějička pro čtení jejich próz.

Jednou z mála prozaiček, které působí pod pseudonymem, a tvoří tak výjimku z popsaného pravidla ohledně mediální prezentace, je Anna Bolavá. Pseudonym jako by měl odrážet i obsahovat charakteristiky jejího psaní, autorské jméno se v jejím případě stává nedílnou součástí jejího literárního světa a literárního stylu. V tomto duchu pak mohou recenzenti psát o „bolavém psaní Anny Bolavé“. Vzhledem k tomu, že její styl je velmi synestetický a mnohdy vyvolává až tělesné vjemy (její slovo s sebou nese vůně, pachy; v prvním románu je letní horko a dusno, ve druhém je nepříjemné podzimní vlhko a mlhavo), je zvolené jméno velmi výstižné. Pseudonymní tvůrkyní je i Jakuba Katalpa (1979), která své umělecké jméno původně založila na hře s genderovými stereotypy a navázala na svět svých prvních próz (Je hlína k snědku?, 2006; Hořké moře, 2008). V souvislosti s romány Němci (2012) nebo Doupě (2017) je však již tato hra v pozadí a jde spíše o uzuální použití vytvořeného jména, než že by se odkazovalo na výraznou spojitost mezi fikčním světem románu a podobou spisovatelčiny prezentace.

Asociální hrdinky

Několika prózami prostupuje obdobný typ postavy: asociální podivínka. Pro Annu Bartákovou, ústřední hrdinku prozaické prvotiny Anny Bolavé Do tmy (2015), se stává vášní i životním úkolem sběr bylin, pro Sáru, protagonistku Houbařky (2018) Viktorie Hanišové, je životní trajektorie určována sběrem hub. Anna Bartáková dokonce tvrdí, že „sběr bylin není pro každého“, a potvrzuje tím nejen svou výlučnost, ale i postupující sociální vyloučenost. Houbařka se nápadně podobá debutu Anny Bolavé, a to nejen svou hlavní postavou, již sužuje a stravuje skrytý vnitřní problém, ale jsou patrné i spojitosti motivické a kompoziční (sběr rytmizuje čas vyprávění, předěly jsou odevzdávání bylin, resp. hub). Zatímco však Hanišová retrospektivně trauma hrdinky osvětlí, u Bolavé je kompozice důmyslnější a je třeba dopít „kalich nespolehlivého vyprávění“ až do dna. V pozadí obou románů je obsese přírodním živlem a snad i touhou unikat z civilizace k původnímu, přírodnímu. Bolavá ovládla svět bylin, čas jejich květu, který se nesmí promarnit, Hanišová je literárním Smotlachou, píše detailní studii o houbách – o tom, kdy rostou, co způsobují a pro jaké účely se hodí.

S postupně se rozpadající postavou se lze setkat i v druhé knize Dity Táborské Běsa (zkratka jmen Běla a Sabina, 2018); jedné z dvojčat se kvůli drogové závislosti zcela rozkládá osobnost, ocitá se na okraji a návrat zpět již není možný. Květa z románu Doupě (2017) Jakuby Katalpy je stravována nutkáním někoho za(u)jmout a vyprávět mu svůj životní příběh, a nepůsobí tedy právě jako vyrovnaná stárnoucí dáma.

Psychicky nevyrovnaná bytost a zároveň nedůvěryhodná vypravěčka vládne i debutu Lucie Faulerové Lapači prachu (2017). Tato perspektiva evokuje rozpadání, podivnost, trauma. Stane se po těchto prózách nespolehlivé vyprávění narativní strategií, která se usadí hlouběji v pórech soudobé české prózy? Takový přístup podtrhuje subjektivitu vyprávějícího, paradoxně ale působí velice objektivně, protože její subjektivnost není na první pohled patrná, je odhalována těžko a postupně.

Tematické rezonance

Ve spektru uvedených próz je rovněž možné vysledovat několik společných témat, která v nich rezonují. Jedním z nich je mateřství a s ním související procesy. Problematiku adopce romského děvčátka zpracovala ve svém debutu Anežka (2015) Viktorie Hanišová. Současně je tato kniha studií jednoho typu současné ženy – ženy snažící se mít vše ve svém životě naplánováno a pod kontrolou a dávající jen minimální prostor citu, jenž ji nakonec zaskočí. O otázkách adopce, ambivalentním vztahu k adoptivním rodičům a o hledání původu píše v Malince (2017) Dita Táborská. Hanišová volí v první řadě pozici rodiče, který dítě adoptuje, Táborská věc nahlíží především z perspektivy osvojené dcery, která hledá své kořeny. Dita Táborská po Malince publikovala román Běsa (2018), který má být doplňkem její první knihy a přináší mimo jiné vysvětlení původu hrdinky Malky. Hnacím motorem psaní Táborské i Hanišové je téma, nikoli specifické nakládání s jazykovou materií. V okamžiku, kdy Táborská použije nějakou kompoziční nebo lexikální zvláštnost (například Bůh je zpravidla ženského rodu, smrt naopak rodu mužského, 2. osoba singuláru je používána tak, že nemá opodstatnění a že není zcela patrná její funkce ve vyprávění), je zřejmé, že práce s jazykem není doménou těchto textů. Téma je tu zásadní i pro recepci – čtenář „jde“ po příběhové linii, ale přitom získává pocit, že čte prózu vyjadřující se k důležitým otázkám dneška.

Zmíněné romány by bylo možné číst i jako sondu do současného mateřství. Jaká je dnešní matka a jaká by měla být? Možnou odpověď na tuto otázku nabízí prostřednictvím své poslední knihy Nejlepší pro všechny (2017) i Petra Soukupová (nar. 1982). Protagonistka Hana řeší dilema současných matek – ráda by se věnovala herecké kariéře, a i proto péči o svého syna Viktora přenechá své ovdovělé matce. Je tedy sama nezodpovědnou matkou? Mezigenerační střety nejsou jen tématem prózy, ale mohou se stát jablkem sváru mezi čtenářkami různých generací. Generační souputnice Haně snad rozumějí, ženy ve věku její matky už hůře. Soukupové se podařilo empaticky vypozorovat postupné stárnutí matky a také spory dětí o to, kdo se v této chvíli o matku postará; nejde tedy jen o zodpovědnost rodičovskou, ale i o zodpovědnost dětí vůči rodičům.

Svět, v němž absentují muži

Poměrně problematickou roli zastávají ve fikčním světě sledovaných románů muži. Buď zcela absentují, odcházejí ze života hrdinek, anebo jsou příliš slabí. Nehledejme ale problém jen na straně mužů, faktem je, že ústřední ženská postava často sama není schopna trvalejšího vztahu. Platí to pro Táborskou (otec, na nějž se manželka ani dcery nemohou spolehnout v Běse, přelétavá Malka v Malince), Hanišovou (Julii v Anežce opustí partner poté, co jej kvůli možnému ideálnímu termínu ovulace znásilní) i Bolavou (Anna Bartáková žije sama, prazvláštní je její vztah k tchánovi, manžel se vynořuje z mlhoviny vzpomínek). Ve štafetově psané próze Johana (2018) Zuzany Dostálové, Pavly Horákové, Aleny Scheinostové je nevydařený vztah dokonce zdůvodněn jakoby geneticky: dcera pokračuje ve šlépějích nepovedeného manželství své matky. Rovněž Hana Petry Soukupové prožívá nekonečný řetězec ne­­úspěšných vztahů s muži.

Oslabenou pozici muže, v rozličných variacích a nahlíženou různým způsobem, bychom našli skoro v každé ze zmíněných próz. V románu Jakuby Katalpy Doupě dcera ústřední postavy, Květy, muže ke svému životu ani nepotřebuje – žije se ženou. Jako by se životním mottem těchto hrdinek stalo, že se musejí spolehnout samy na sebe a že tu není nikdo, s kým by mohly sdílet a kým by mohly být sdíleny; zádrhel často spočívá v tom, že samotu lze těžko unést.

Mezi městem a venkovem

V některých textech je vytvářen kontrast mezi životem ve městě (povětšinou v Praze) a na maloměstě nebo na vesnici, patrné je to například u Bolavé (Anna z románu Do tmy jezdí z jižních Čech s překlady do Prahy, ale není to prostor, v němž se cítí jistě), v Houbařce Hanišové (Sára raději obývá starou polorozpadlou chatku, k rodinné vile v Plzni má ambivalentní vztah) nebo v poslední knize Petry Soukupové („nejlepší pro všechny“ je poslat syna z pražského prostředí na vesnici k babičce, kde má být „uklidněn“). Anna Bolavá svou druhotinu zasazuje do prostředí jihočeského (malo)města a prostřednictvím vyprávění vševědoucího vypravěče a mnohostí různorodých postav se snaží i o sociologickou sondu do života jeho obyvatel. Alena Mornštajnová chce postihnout „velké dějiny“ v kulisách Valašského Meziříčí (Hana, 2017).

V této souvislosti je možné zaznamenat tendenci k „návratu domů“. Petra Dvořáková (nar. 1977) napsala Dědinu (2018), mozaikovitý román z prostředí vesnice na Vysočině; populární reprezentantka pop literatury Radka Třeštíková (nar. 1981) přichází s Veselím (2018), v němž se vypravěčka vrací z Prahy na rodnou jižní Moravu. V obou románech má své místo i dialekt dané oblasti. Naznačuje tendence k návratu bilanci současné životní pozice? Hledání kořenů? Snahu redefinovat, co je to skutečné vědomí domova?

Dobová zakotvení

Vědomí času je možné ve sledovaných prózách vidět ve dvou proudech: prvním jsou příběhy zakotvené v dnešní době (Soukupová, Bolavá, Hanišová, Táborská, Scheinostová s Horákovou a Dostálovou). Druhý proud reprezentují romány, jež přicházejí s tématem historické paměti – jednou z viditelných tendencí je potřeba utkat se s velkou historií prostřednictvím konkrétního lidského příběhu a napsat příběh plný emocí a emoce vzbuzující. Takové romány, v nichž je osud ženy vsazen do „velkých dějin“ a také do koloběhu generačního, píše Alena Mornštajnová nebo Hana Kolaříková. Čtenář má na historickém pozadí pocítit vědomí cyklu, ale zejména prožít emočně dějinné události na příběhu konkrétních lidí. V roce 2017 obě zmíněné autorky vydaly v nakladatelství Host svou třetí knihu, Mornštajnová román Hana, Kolaříková román Pravý leopardí kožich. Obě díla zvýznamňují ženské vnímání v rámci velkých dějin a snaží se odkrývat dějinnou paměť a ptát se, kdo vlastně jsme. Kolaříková otázku ještě modifikuje: A jsme vůbec těmi, za něž se považujeme? Jiří Trávníček v recenzi Hany (Host č. 8/2017) píše o tom, že „moderní próza má hodně pseudofilozofů, tedy těch, kdo myslí v románu, ale nepříliš těch, kdo myslí románem“. Myslet románem ale nemůže znamenat jen, že autorka tematizuje cyklus a že zvládla vyřešit kompoziční stránku románu.To se od spisovatelky má očekávat jaksi automaticky, ale není to nic, za co bychom ji měli obzvláště velebit.

Kolaříková podle mého soudu nesamozřejmost identity zpracovává důmyslněji, mnohem více využívá možností, které vyprávění nabízí. Zdá se, že v ohlasech čtenářů i v mediální reflexi zůstal Pravý leopardí kožich bohužel ve stínu Hany. Není to podobné situaci, kdy Petr Stančík vydal Mlýn na mumie (2014) a Jakub Dotlačil s debutem Jiné životy Hynka Harra (2014), reflektujícím stejné období druhé půle 19. století, zůstal v pozadí?

Literatura žen pro ženy?

Tvorba spisovatelek, o kterých zde píšu, vychází především z tématu, nikoli výrazného jazykového gesta. Hlavní motivací těchto próz je vyprávět, přesněji řečeno sdělit určitý konkrétní příběh. S touto úvahou je zcela pochopitelně spjata otázka, v čem tedy spočívá čtenářský zážitek. Je to velká emoce na základě jímavého lidského osudu, nesená poutavým příběhem, nebo schopnost postavit naši běžnou jazykovou zkušenost do jiného světla? Pokud lze některou z dotyčných autorek charakterizovat nezaměnitelným stylem, pak je to Anna Bolavá; o Lucii Faulerové je na základě debutu ještě těžké vyřknout prognózu.

Nemalá část zmiňovaných knih byla vydána v nakladatelství Host, vzniká tak jakási „hostovská škola“, kterou charakterizuje výrazný příběh a/nebo zajímavé téma, případně velké téma zprostředkované spletitými cestami příběhu, a poměrně střídmý sdělovací jazyk. Texty představují tok „rozumného mainstreamu“. Díky nakladatelství Host na současné české literární scéně nechybí psaní žen (primárně) pro ženy, aniž by šlo o takzvanou červenou knihovnu. Nekonstruují automaticky obrazy žen, s nimiž by se čtenářky chtěly nebo musely beze zbytku identifikovat – spíše hrdinky sledují, mohou si od nich udržovat odstup a identifikace může probíhat jen skrze vybrané momenty, například ty, jež mají obecnější platnost. Ačkoli pravděpodobně nejde o knihy, které zanechají nesmazatelný otisk v dějinách české literatury, v kontextu literatury současné společně tvoří rozpoznatelný proud, který si bezpochyby zaslouží pozornost.

Autorka je bohemistka.