V polovině ledna si připomínáme sté výročí úmrtí Rosy Luxemburg, význačné političky a myslitelky, která je v českém prostředí spíše ignorována. Její život jako by naplno odhaloval rozpory a dramata nastupujícího 20. století. „Rudá“ Rosa není jen revolucionářka s ikonickým osudem mučednice socialistického hnutí, ale také nejvýznamnější teoretička marxismu své doby. Pro její dílo je příznačný antimilitarismus i odpor vůči institucionalizovanému násilí. Profesor filosofie a editor spisů Rosy Luxemburg Peter Hudis se ve svém článku pozastavuje nad otázkou, kterou pronesla v souvislosti s první světovou válkou: „Socialismus, nebo barbarství?“ A konstatuje, že v současném plošném selhání sociálnědemokratického systému, jehož místo nahradil vzkříšený xenofobní nacionalismus a rasismus, je tato otázka aktuální stejně jako před sto lety. V dnešní době mohou východiska Rosy Luxemburg inspirovat k vytvoření vize „nové společnosti, jež překročí limity jak existujícího kapitalismu, tak takzvaně socialistických režimů minulosti“. A osvěžující je i připomínka jejího protiimperialistického postoje a pohled na komunální formy domorodých národů, které jsou v organizaci a demokracii mnohem dál než odcizená společenská uspořádání evropské modernity. Na závěr ocitujme slova z posledního článku této velké ženy: „Vy tupí biřicové! Váš pořádek stojí na hliněných nohou. Revoluce se již zítra s řinčením pozvedne k výšinám a k vašemu úděsu hlásné trouby rozšíří zvěst: ‚Byla jsem a budu!‘.“