Konec první světové války nejenže překreslil dosavadní hranice Evropy, ale vedl i k pádu německého císaře Viléma II. Budoucnost Německa byla náhle otevřená, ale nebylo jasné, zda půjde o revoluci shora či zdola, umírněnou nebo radikální. Stěžejní zápas mezi sebou svedly paradoxně dva sociálně demokratické proudy.
Na podzim roku 1918 se první světová válka – ona prapůvodní katastrofa 20. století (Urkatastrophe, jak ji trefně označují němečtí historikové) – chýlila ke svému neodvratnému konci. Málokdo z řad příslušníků elit i řadových Evropanů si v létě roku 1914 dokázal představit, co bude znamenat prohra a co vítězství a kdy nastanou. Současníky zachvacoval entuziasmus. Vždyť chlapci měli být z fronty do Vánoc zase zpátky, až čepicemi ubijí chabé protivníky, jak se omílalo v propagandě obou válčících táborů. K zažitým obrazům srpna a září 1914 patří rozjásané davy vítající mobilizaci. Mnohé z klíčových aktérů však zachvacovala úzkost. Helmuth von Moltke, jeden z architektů německé ofenzívy, se dávno předtím obával, že „se civilizované národy Evropy vzájemně roztrhají na kusy“, a britský ministr zahraničí Edward Grey v čase prvních výstřelů mluvil o „lampách, které zhasínají po celé Evropě“, k čemuž vizionářsky dodával: „My už je v našem životě neuvidíme znovu rozsvícené.“
Horký podzim 1918
Nad tím, že „zhasínají lampy“, jásal naopak Lenin ve svém švýcarském exilu. Od války si sliboval vytvoření předpokladů pro celoevropskou socialistickou revoluci. Leninova příležitost v jeho domovině nastala až za dlouhé tři roky. Císařské Německo ještě bolševickému Rusku dokázalo nadiktovat v březnu 1918 „kartáginský“ mír v Brestu Litevském. To však byl také jeho poslední velký úspěch. Po vstupu USA do války v předchozím roce byla již převaha mocností Dohody tak obrovská, že bylo jen otázkou času, kdy Německu konečně dojdou síly. Ten okamžik nadešel na přelomu září a října 1918. Tehdy se armádnímu velení podařilo přimět císařský dvůr k tomu, že bude vhodné předat odpovědnost do rukou parlamentních stran.
Vyčerpané Německo muselo začít hledat cestu, jak z prohrané války vymanévrovat, a především, jak uhrát mírová jednání s co nejmenšími ztrátami a vyřešit vnitropolitické problémy válkou destabilizované společnosti. Dne 3. října byl jmenován novým kancléřem Max Bádenský a v jeho kabinetu nyní již měli většinu ministři z politických stran (křesťanské Centrum, sociální demokracie, pokrokářští liberálové), kteří požadovali uzavření míru a ústavní reformu znamenající plnou parlamentarizaci říše. Té se skutečně podařilo novelizací ústavy 28. října dosáhnout. „Revoluce shora“, spočívající v rozsáhlém posílení pravomocí říšského sněmu, byla takto završena a mohla v očích vládních stran skončit. Události však již měly svou vlastní dynamiku.
Byli zde totiž také další hráči. Na jedné straně nevypočitatelný císař a velení armády, jež nikdy nebylo spolehlivým partnerem nových vlád. Na druhé straně radikalizované masy, nacházející oporu v paralelních mocenských strukturách – radách dělníků a vojáků (takzvaných sovětech). A bez vlivu nebyly ani zahraniční vlády, zvláště USA. Prezident Woodrow Wilson opakovaně tlačil na abdikaci Viléma II., ten se k tomu neměl a zprvu ho nechtěli sesadit ani kancléř a vládní strany.
Císař ovšem brzy o korunu přišel. Kancléř s předáky sociální demokracie dospěli k názoru, že v dané chvíli může zabránit revoluci jedině abdikace. Tu bez císařova souhlasu vyhlásil Max Bádenský v tisku 9. listopadu. Tou dobou se totiž již týden rozlévala ze severního Německa „revoluce zdola“, která začala vzpourou wilhelmshavenských posádek proti rozkazu námořního velení vyplout na moře k rozhodující bitvě s anglickým loďstvem, jež by ovšem stěží mohla cokoli změnit. Byl to paradox: posádky se vzbouřily nikoli proti vládě, nýbrž proti vojenskému velení, které vládu nemínilo respektovat.
V návaznosti na to 3. října v Kielu propuklo otevřené povstání námořníků vedených jejich sovětem, kteří ve spolupráci s dělníky během dvou dnů ovládli město. Ze severu se začala rychle šířit rudá lavina. Vláda usoudila, že jedinou záchranou bude abdikace císaře. Jen pár hodin po jejím ohlášení druhý muž sociální demokracie Philipp Scheidemann vyhlásí z okna říšského sněmu „německou republiku“ a ve čtyři odpoledne předák sociálnědemokratické levice Karl Liebknecht oznámí z balkonu berlínského zámku vznik „svobodné socialistické republiky“.
Tři scénáře
Pád císařství znamenal bod nula. Vyprofilovaly se tři scénáře budování nových pořádků. Rozhodující v danou chvíli bylo, že se sociální demokracie uchýlila ke státotvorné politice a nabídla scénář „umírněné revoluce“ ve spolupráci s Centrem a liberály. A jak ukázaly volby do ústavodárného shromáždění v lednu 1919, měla v tom nepochybnou podporu obyvatelstva, když získala 37,9 procenta voličů. Vytvoření Výmarské republiky bylo především jejím dílem. Roky 1919–1920 byly naplněny úsilím o udržení pořádku proti radikální levici i pravici, zatímco pro slibované socializační reformy chyběla nejen energie, ale i shoda s ostatními koaličními partnery. A voliči to sociální demokracii spočetli v příštích volbách v červnu 1920, kdy ztratila dvě pětiny mandátů.
Druhou cestu nabízela „nacionální revoluce“, představovaná v dané chvíli ještě velmi různorodým a vnitřně diferencovaným proudem konzervativců a pravicových populistů. Ti vyhroceným nacionalismem a legendou o ráně „dýkou do zad“, kterou vládní strany zasadily armádnímu velení, mobilizovali obyvatelstvo proti republice. V polovině března 1920 jako zázrakem vláda za pomoci generální stávky přežila takzvaný Kappův puč, kdy se konzervativci se silnými pozicemi v armádě vzbouřili. Republika přežije i takzvaný pivní puč v roce 1923, tentokrát v režii Adolfa Hitlera. Koalice konzervativců a nacionálních socialistů, kterou v lednu 1933 upekli Franz von Papen s Hitlerem, se ale již republice stala osudnou.
Třetí scénář nabízela „radikální revoluce“ socialistického střihu, nikoli však v této chvíli nutně leninského charakteru. Její vůdci Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg, a ta zvláště, měli dostatek výhrad k bolševickým metodám a nemínili je v Německu opakovat. Luxemburg vytýkala bolševikům koncepci stranické avantgardy vládnoucí jménem proletariátu, potlačování demokracie a snahy socialismus nadekretovat. Podle ní musel být socialismus naopak uskutečňován krok za krokem skrze aktivizaci dělnických mas.
„Karle, takový je náš program?“
Během listopadu 1918 se v Německu postupně začalo utvářet dvojvládí, nikoli nepodobné tomu, jaké vzniklo v Rusku po únorové revoluci 1917. Vedle vlády a jejích exekutivních orgánů živelně vznikaly dělnicko-vojenské rady. Vůdci sociální demokracie Friedrichu Ebertovi, který se postavil po kancléřově demisi do čela nové vlády, takzvané Rady lidových pověřenců, opírající se o původní koalici rozšířenou dočasně o zástupce Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD), se podařil mocenský majstrštyk, když ovládl shromáždění Centrálního berlínského sovětu ve dnech 10.–11. listopadu a z jeho jednání vzešel „jen“ kontrolní orgán složený paritně z obou existujících sociálnědemokratických stran, umírněné SPD a radikálnější USPD. Ebert byl nucen hrát stále riskantnější taktickou hru: držet si na své straně armádu a působit jako muž pořádku, a zároveň se tvářit dostatečně radikálně, aby neztratil důvěru dělníků a řadových vojáků. To pochopitelně vedlo k polarizaci uvnitř sociálnědemokratického tábora.
Radikálové snadno Ebertovu taktiku prokoukli. Zároveň však nebyli schopni získat většinovou podporu. To je postupně vedlo k odtržení a zformování Komunistické strany Německa (KPD) na přelomu let 1918 a 1919. Tím se podle Rosy Luxemburg uzavírala první fáze revoluce. Druhá vypukla 5. ledna v Berlíně novými pouličními nepokoji a obsazováním redakcí novin a veřejných budov v režii levých radikálů různého ražení sdružených v Revolučním výboru. Luxemburg to považovala za ukvapenou a hloupou akci, do níž se Liebknecht s dalšími pustili na vlastní pěst. Její taktice „krok za krokem“ by spíše odpovídalo kandidovat ve volbách do ústavodárného shromáždění, ale ocitla se v menšině.
V takzvaném spartakovském týdnu (5. ledna – 12. ledna 1919) se rozhodlo o osudu německé revoluce. Ebertova vláda povstání během jeho závěrečných tří dnů doslova rozstřílela. A v dalších dnech jednotky Freikorps vyhledávaly podezřelé aktéry. Rosa Luxemburg, ač měnila místa pobytu, po celou dobu nepokojů aktivně psala, vystupovala a řečnila. Nabízenou osobní stráž odmítla. Zatčena byla společně s Liebknechtem navečer 14. ledna. Další den byli oba zavražděni. Závěrečná slova jejího posledního článku, který v den zatčení dopsala, zněla: „Vy tupí biřicové! Váš pořádek stojí na hliněných nohou. Revoluce se již zítra s řinčením pozvedne k výšinám a k vašemu úděsu hlásné trouby rozšíří zvěst: ‚Byla jsem a budu!‘.“
Autor je historik a právník.