Nezavršená hra vyprávění

„Nechávám text jako rozkopanou ulici a je na čtenáři, aby přes příkopy proudících a rozházených vět a slov, kdekoli se mu zlíbí, položil fošnu nebo narychlo sbitou lávku, po které by přešel na druhou stranu,“ píše Hrabal v předmluvě k Něžnému barbarovi (1973). Jinde zase doporučuje čtenáři techniku „diagonálního čtení“, při které si sám může zvolit, čemu bude věnovat pozornost, nebo vyzývá přátele, aby jeho dílo rozstříhali a znovu vytvořili. Otázce nedourčenosti Hrabalových próz se věnuje i Jakub Češka ve své poslední monografii s příznačným názvem Bohumil Hrabal – autor v množném čísle. Zkoumá jejich „variantnost“, která podle něj „nebyla pouze vynucena dobovými okolnostmi dozorované literatury, ale představuje svébytný princip jeho tvorby“.

Autorsky záměrnou variantnost lze nejsnáze sledovat v Příliš hlučné samotě, kterou Hrabal v roce 1976 předložil ve třech verzích. Ani jednu z nich přitom neprohlásil za konečné znění a doporučil je vydat všechny tři (jeho záměr dodržuje pouze vydání Pražské imaginace z roku 1994). Češka ve svém uvažování navazuje na práci Susanny Rothové Hlučná samota a hořké štěstí Bohumila Hrabala (1993), zaměřuje se však spíše na dílčí odlišnosti a opomíjenou druhou podobu novely. V analýze dvojí verze Jarmilky (z roku 1952 a 1964) ovšem připomíná také vynucenou formu variantnosti. Přepracování prvopisu podle něj nevede k devalvaci umělecké hodnoty díla, ale naopak k „větší spisovatelské rafinovanosti, výraznější literární stylizovanosti a k sotva postřehnutelné ironii“. Podobný názor má i na Hrabalovy oficiálně vydané texty z druhé poloviny sedmdesátých let, jejichž lektorské řízení odtajňuje v poslední kapitole knihy.

Kartinky a dokumenty

Při zkoumání variant Hrabalových děl jasně vyniká jejich literárnost. Jádro Češkových studií tvoří právě analýza a interpretace prostředků, jimiž Hrabal této zvýrazněné literárnosti dosahuje. Zaměřuje se na typické rysy jeho poetiky (například techniku inverze, zrcadlení nebo synekdochické figury), ale sleduje také různé aspekty a techniky vyprávění. Speciální pozornost je věnována vypravěčské perspektivě (fokalizaci), která bývá indicií ke stanovení žánru. Hrabal sice některým ze svých textů sám přidělil žánrové podtituly, ale ty jsou většinou nekonvenční nebo ironizující: první variantu novely Jarmilka například označil za „dokument“, román Svatby v domě (1987) zase jako „dívčí románek“ a Vita nuova (1986) jako „kartinky“. Češka se zejména v první studii zabývá Hrabalovou „žánrovou hrou“ a na příkladu románu Obsluhoval jsem anglického krále (1971, poprvé vydáno 1980) ukazuje, že se u jeho próz dá spíše mluvit o žánrových tendencích – text označuje jako pikareskní román s kazy, parodii sociál­­ně kritického románu nebo meditativní prózu.

I přes důraz na literárnost sdělení se Hrabalovy texty (a jejich hrdinové) nepřestávají vztahovat k historickým událostem, zejména k druhé světové válce. Každý z nich tak přitom činí různým způsobem: zatímco v Ostře sledovaných vlacích je válka podle Češky navzdory zdání odsouvána na periferii, v Hlučné samotě získává skrze Haňťovy vzpomínky na deportovanou cikánku centrální postavení. V Anglickém králi je vztah k válce víceznačný. (…) Na mýtu „zázračného kufříku“ s poštovními známkami Češka dokládá, že v tomto románu „dochází ke dvojímu pohybu: mytizaci pomocí literárních prostředků a demytizaci naznačením historického kontextu“. Za jeden z typických rysů Hrabalovy tvorby pak Češka považuje příklon k neideologičnosti – Ostře sledované vlaky podle něj představují protipól mobilizační promluvy a Hlučná samota karikaturu legitimizačního vyprávění.

Otevřená interpretace

Češkova interpretace se nedrží striktně v me­zích Hrabalových děl, zajímá se také o interferenci života a literatury. A protože zde nenalézá oporu v klasické naratologii, odvolává se na studii Jana Mukařovského Genetika smyslu v Máchově poezii (1938). Jedná se o „analýzu sémantického horizontu Máchova díla, která si klade otázku vztahu literatury a zážitku, přičemž odmítá statické pojetí, neboť zážitek bude předběžně literárně koncipován“. Češka vybízí čtenáře, aby nahlédl také do Hrabalovy biografie. Možnou souvislost vidí například mezi scénou odvážení královské pruské knihovny z Příliš hlučné samoty a Hrabalovou vlastní zkušeností s ničením jeho knih nebo mezi verzemi Jarmilky a (pravděpodobně) vynucenou brigádou na Kladně.

Češkův text klade na čtenáře vysoké nároky – pracuje totiž s mnoha literárněteoretickými koncepty a pojmy, kterých se někdy jen stručně dotýká, jindy je nechává úplně nevysvětlené (například autorské/literární gesto, inscenace, proliferace smyslu). Připojení slovníku literárních pojmů nebo jejich osvětlení v rámci výkladu by četbu usnadnilo a kniha by se stala přístupnější i pro čtenáře, kteří s nimi nejsou obeznámeni. Teprve když si osvojíme Češkovu terminologii, můžeme si začít naplno užívat originální hru jeho interpretace, která je zdařilým pokusem o nové čtení Hrabalových nejznámějších děl. Doufám, že Jakub Češka ve svém zájmu o ně setrvá, protože „je zjevné, že hra interpretace není uzavřená, podobně jako není završena hra vyprávění“.

Autorka je komparatistka.