Pod lávkou číhá troll

Žena s plápolavě rudými vlasy navíjí klubko vlny. Podal jí ho stín tajemné postavy, jejíž hrudník je bránou do jakéhosi neznámého labyrintu, v němž navíjené vlákno mizí. Obrazy španělské surrealistky Remedios Varo, jejíž kariéra vrcholila po druhé světové válce, mají snově spirituální, až okultní atmosféru, která se nicméně nevylučuje s futurismem – zřejmě proto si bristolský elektronický producent Sebastian Gainsborough, který už sedm vystupuje pod jménem Vessel, vybral na obal svého alba Queen of the Golden Dogs malbu Mrtvé listy. Také on zve posluchače do bludiš­tě a působí na ně sugestivní silou, když ve své nahrávce cituje ze středověké pastorální hudby a znějí tu chorály, načež se skladba zlomí do tanečního transu a recykluje prvky klubové hudby. Album, které sklízí nadšené reakce, je rozpolcené mezi tradicí a modernitou, historií a chaotickou současností, komorní hudbou a internetovým uměním, rurálním a urbánním, realitou před zrcadlem a nekonečnou imaginací za ním. „Snažím se ukázat, jaké to je, žít život v nejistotě, zvědavosti a neustálé změně,“ říká Gainsborough.

Podobné pocity sdílejí i další britští hudebníci v dnešní Británii – v jejich tvorbě se odráží eskapismus a otázky po historii i národní identitě. V době, kdy zákony logiky jako by v politických diskusích neplatily, se mnozí tvůrci obracejí k magii a objevují staré i doposud nepoznané světy. Tento trend vystihuje i další výjimečná deska Mogic od severo­­anglického kvartetu Hen Ogledd. Album, jehož název vznikl zkřížením slov magie a logika, je pestrobarevným synthpopovým pastišem, vystihujícím společenské zmatení v zemi, do níž nás uvádí skladba nazvaná příznačně: „Vítejte v pekle“. Veřejný prostor plní jednání o odchodu země z Evropské unie a z toho plynoucí obavy lidí o životní jistoty, ovšem britská nezávislá hudební scéna, jak se zdá, z této atmosféry těží. Už dlouho nebyla tak zajímavá.

Nevím, kolik mám duší

Ve Vesselově hudební personě je zakódovaná konstantní změna. Dostatečně o tom svědčí jeho sedmiletá kariéra, během níž ­stihl vydat několik EP, tři dlouhohrající desky a zapsat se s nimi do historie elektronického undergroundu. Zatímco na předchozím albu Punish and Honey (2014) používal podomácku vyrobené nástroje a navazoval spíš na domácí tradici noisu a industrialu, na Queen of the Golden Dogs zvolil zcela jiný výraz, při jehož hledání se na osmnáct měsíců odstěhoval z města na venkov. A hudebně se prokutal opravdu hluboko. Dobře to ilustruje třeba skladba Arcanum, v níž zní barokní cembalo, doprovázené elastickými MIDI zvuky a nenápadnými smyčci.

Každý z devíti titulů desky je věnován konkrétní osobě, která Vessela inspirovala – od blízkých spolupracovníků přes filosofku Hannah Arendtovou až po zmiňovanou malířku Remedios Varo. V jí věnované mnohovrstevnaté skladbě Torno­-me eles e nao eu zní báseň portugalského spisovatele Fernanda Pessoy. Toto spojení není náhodné – oba umělci sdíleli zálibu v okultismu: Varo byla hluboce fascinována čarodějnickými rituály a Pessoa si dopisoval s mystikem Aleisterem Crowleym, který ovlivnil mnohé hudební volnomyšlenkáře včetně Beatles a Can. Název Pessoovy básně v překladu znamená „Nevím, kolik mám duší“ a Chal Ravens v nadšené a zevrubné recenzi na serveru Pitchfork upozorňuje, že tuto multiplicitu podtrhují neustále se měnící hlasové harmonie hostující zpěvačky Olivie Chaney: „Brání se jakémukoli sjednocení, a jak skladba graduje, jsou záměrně narušovány.“

Na smetišti dějin

Vessel není jediným producentem, který se v uplynulém roce přehraboval v hudebních archivech a propojoval archaickou hudbu se současnými elektronickými experimenty. Američan Daniel Lopatin, známý jako Oneoh­trix Point Never, si na posledním albu Age Of (2018) nasadil barokní paruku: ­předvedl, jak by to asi vypadalo, kdyby apokalypsu přežila umělá inteligence, která by se na smetišti dějin libovolně „proklikávala“ lidskou historií. Lopatin pro svou dystopii čerpá inspiraci z velkých sci­-fi příběhů, kdežto Vessel – soudě podle okultistických indicií – sahá po jednom z nejděsivějších příběhů anglické literatury.

Zvuky cembala jako by posluchače přenášely do temných ulic barokního Londýna, do doby, kdy se architekt Nicholas ­Hawksmoore pokoušel zajistit věčnou slávu a nesmrtelnost svým stavbám ďábelským paktem, jehož součástí byly i rituální vraždy – jak to vykreslil Alan Moore v komiksu Z pekla (1999, česky 2015). Queen of Golden Dogs je ovšem deska těkavá, rozkročená – mimo jiné – mezi městem a venkovem. Nebezpečí proto nečíhá jenom za každým rohem v labyrintu londýnských ulic. Skrývá se také ve volné přírodě – v krajině plné vřesovišť a hlubokých lesů, krásné a děsivé zároveň, jejíž mytologie se do nálady alba rovněž vepsala.

Nechci být součástí problému

„Mogic je popová modlitba za umělou inteligenci, čarodějnice, nanotechnologie, starověkou historii, roboty, romanci, počítačové hry a vodopády,“ píšou Hen Ogledd v průvodním textu k nové desce. Kapela vzešlá z experimentálních kruhů a scény označované jako „new weird Britain“ jako by nasedla do stroje času a cestovala skrz různé epochy, přitom ale neopouštěla region na pomezí severní Anglie a jižního Skotska, k němuž odkazuje velšský název skupiny (v překladu „Starý sever“). Pro projekt harfisty Rhodriho Daviese, který se spojil s folkovým zpěvákem a svým dlouholetým spolupracovníkem Richardem Dawsonem (viz A2 č. 20/2017) a s hudebnicemi Dawn Bothwell a Sally Pilkington, znamená aktuální deska předěl – posun od improvizace a avantgardních žánrů k mnohem přístupnější poloze popu pro náročné, provázené ovšem velkou dávkou ironie. Ono cestování časem se projevuje hned v druhé skladbě, romantické Sky Burial: píseň začíná jako antický chvalozpěv a končí u online seznamek. „Čekala jsem na tebe v černé díře, až na kraji lásky,“ zpívá tu líbezným hlasem s vokodérovým efektem Sally Pilkington – ale o kousek dál, v písni First Date, už zní jako PJ Harvey. „Nechci být součástí problému, ale chci si trochu užít,“ oznamuje falzetem Richard Dawson v hitovém singlu Problem Child, kde se nová sestava s harfou, syntezátory Korg a elektrickou kytarou na chvíli mění téměř ve stadionovou kapelu.

Dawson současné obrábění folklorních motivů komentuje sebekriticky. Mimo kruhy experimentální hudby prorazil s albem Peasant (2017), při jehož přípravě se zavřel do historického oddělení knihovny v Newcastlu, a vzešla z toho neobyčejná nahrávka s kořeny v anglické lidové hudbě. S Hen Ogledd je ale všechno jinak. Rigorózní přístup je pryč a na desce Mogic si kapela půjčuje, kde se jí zlíbí – čerpá z folkových popěvků, synth popu, elektroakustických experimentů evokujících sci­-fi seriál Doctor Who a nebojí se ani coververze britských metalistů Venom.

„Mogic zprostředkovává tenzi mezi dvěma vlněními: poetické a mystické se sráží s technologickým a vědeckým. Jde o triumf plný nápadů, energie, míst, bytostí, konstruktů a monster: kaleidoskopický lektvar hudby a sociální kritiky,“ napsal Barnaby Smith v pochvalné recenzi pro The Quietus. Na obranu „staré Anglie“ proti konzervativní politice přicházejí imaginace a bezmezná fantazie. Hen Ogledd, Vessel i další současní experimentátoři rekontextualizují britské národní symboly a tradici, na niž se odvolávají stoupenci brexitu. „Žiju ve venkovské idyle,“ opakuje například producentka Gazelle Twin na desce Pastoral (2018; viz A2 č. 1/2019), kde vykresluje Albion jako pusté a temné místo, jakýsi opuštěný ráj, kde pod lávkou číhá troll (brexit). Zdá se, že po thatcherovských osmdesátých letech nyní v Británii nastává další etapa vnitřního exilu. To je ovšem svým způsobem i dobrá zpráva: vždyť britské postpunkové experimenty jsou i po desetiletích stále podnětné. Nevstupuje dnes britský hudební underground do podobného období?

Autor je hudební publicista.