O marxistické myslitelce a političce Rose Luxemburg je stále co zjišťovat, řada jejích textů totiž zatím nebyla publikována. I proto jsme o úvodní článek tematického bloku požádali jednoho z nejpovolanějších – editora jejího kompletního díla, které si v nakladatelství Verso Books vyžádá sedmnáct svazků.
Když byla Rosa Luxemburg v roce 1915 vězněna za vyjádření odporu proti první světové válce, uzavřela svou studii příčin vedoucích k jedné z největších katastrof v evropských dějinách tím, že za hlavní otázku, s níž se lidstvo potýká, označila dilema „socialismus, nebo barbarství?“. Vzhledem k tomu, jak kapitalismus neúnavně pokračuje v komodifikaci lidských vztahů či destrukci životního prostředí, a vzhledem k oživení nacionalismu, rasismu a misogynie je dnes těžké vyhnout se pocitu, že upadáme do barbarství. Mnohem těžší je ovšem zahlédnout k tomuto barbarství socialistickou alternativu.
Je tomu tak zejména kvůli nedostatkům dřívějších pokusů vyvinout antikapitalistickou alternativu. Sociální demokracie v tomto ohledu selhala; to, jak kapitulovala před neoliberalismem, ji učinilo nevěrohodnou a pole, které opustila, se otevřelo vzkříšenému xenofobnímu nacionalismu a rasismu. Podobným selháním byly proklamovaně socialistické či komunistické režimy; nahrazení tržní anarchie autoritářskými státy vedlo k represivním režimům, které nedokázaly překročit kapitalistický zákon hodnoty.
Bez iluzí
Jen proto, že se vyjeví meze předchozích pokusů překonat kapitalismus, dějiny pochopitelně neskončí. Objevila se nová generace aktivistů a myslitelů, která hledá vizi nové společnosti, jež překročí limity jak existujícího kapitalismu, tak takzvaně socialistických režimů minulosti. Přestože řešení může těžko poskytnout jediný myslitel, práce Rosy Luxemburg nabízí nedocenitelné zdroje, jak se k problému postavit.
Byla zapálenou nezávislou kritičkou reformistů, kteří předpokládali, že socialismus by mohl být vytvořen nerevolučními, parlamentními prostředky. Ačkoli byla přesvědčenou obhájkyní demokracie a zastávala (tak jako většina marxistů) názor, že demokratická republika je formou nejpříhodnější pro uskutečnění třídního boje, neměla iluze o tom, že by kapitalismus přirozeně dospěl do socialismu prostým převzetím politické moci. Ve spise Sozialreform und Revolution (Sociální reforma a revoluce, 1905) napsala: „Demokracie je bezpochyby nepostradatelným předpokladem zralosti proletariátu pro sociální revoluci a získání politické moci. Této revoluci však nesmí bránit; nemůže zaručit skutečnou emancipaci dělnické třídy z okovů mzdového otroctví.“
Byla také zarputilou kritičkou revolucionářů, kteří považovali demokracii za pouhý nástroj, jehož bude třeba se zbavit po převzetí moci, jak je zřetelné z položení otázky, co se stane po revoluci, v její kritice potlačení demokracie v porevolučním Rusku Leninem a Trockým. Třebaže podporovala revoluci a ve svém úsilí rozšířit revoluci do Německa přijala za vlastní heslo „všechnu moc sovětům“, v Die russische Revolution (Ruská revoluce, 1922) tvrdila, že svoboda je vždy výhradně svobodou těch „kteří uvažují odlišně“. Což bylo od té doby správně považováno za vyjádření promlouvající k těm, kteří zpochybňovali státy jedné strany, ať už levicové nebo pravicové.
Doma na celém světě
Rosa Luxemburg také patřila mezi nejbystřejší komentátory Marxovy kritiky politické ekonomie. Tvrdila, že jeho teorie hodnoty umožňuje pochopit vnitřní dynamiku, která pohání kapitalismus a zároveň dokazuje, že je přechodným historickým jevem. Současně neoddělila „abstraktní“ teorii hodnoty od dělnických bojů, jejichž smyslem je vymanit se ze zákona hodnoty. Revoluční teorie je nezbytná pro průnik pod fenomenální úroveň a pochopení základní logiky kapitálu. To je podle ní ovšem úkol, jejž jsou pracující plně schopni zvládnout. V jejím díle není ani náznak leninského pojetí, že socialistické vědomí musí být přineseno dělníkům zvnějšku jejich bojů, ani zmínka o tvrzení některých současných teoretiků, že dělnické boje jsou zcela zahrnuty a absorbovány do logiky kapitálu.
Luxemburg byla také jedním z nejdůslednějších odpůrců imperialismu v marxistické tradici. Jako jedna z prvních odsoudila genocidu Hererů a Namů na území dnešní Namibie (její strůjce, generál von Trotha, se později stal vzorem mladého Adolfa Hitlera) nebo drancování domorodých amazonských kmenů kaučukovými barony z Evropy. Hájila rovněž původní obyvatele Malawi, Konga a Jihoafrické republiky proti snahám Holanďanů, Britů a Belgičanů okrást je o jejich půdu a důrazně napadla zneužívání domorodých Američanů, Jihoasiatů a Číňanů imperialistickými silami.
Ale nejenže se postavila proti imperialismu, tvrdila také, že komunální formy, které charakterizují předkapitalistické společnosti, jsou nadřazené odcizeným společenským formám evropské modernity. Tuto myšlenku zvláště rozvinula v díle Einführung in die politische Ökonomie (Úvod do politické ekonomie, 1925), které obsahuje nejpodrobnější a nejempatičtější popis domorodých národů a jejich odporu vůči komodifikaci, jaký se kdy v marxistické tradici objevil. Přestože odmítala boje za národní sebeurčení (podle mého názoru stanovisko zásadně pomýlené), opakovaně upozorňovala na pozici obyvatel rozvojového světa. Jak napsala v dopise Mathildě Wurm z vězení 16. února 1917: „Jsem znepokojena chudými oběťmi na kaučukových plantážích v Putumayo i mrtvolami afrických černochů, jež si Evropané přehazují jako horký brambor… Cítím se být doma na celém světě, kdekoli jen jsou mraky a ptáci a lidské slzy.“
Feministkou navzdory
To vše souvisí s její teorií rozšířené reprodukce vyvinuté v textu Die Akkumulation des Kapitals (Akumulace kapitálu, 1913) a jeho pokračování – Antikritik (Antikritika, 1915). Opírala se o argument, který byl diskutabilní tehdy a je i dnes, totiž že akumulace kapitálu závisí na zpeněžení nadhodnoty prostřednictvím osobní spotřeby. Poněvadž kapitalismus usiluje o získání většího množství hodnoty od pracujících, než je jim vypláceno ve mzdách, a spotřeba luxusního zboží kapitalisty nemůže dorovnat tento rozdíl, nadhodnoty je dosahováno prostřednictvím „třetí skupiny“ sestávající z nekapitalistických vrstev v rozvojovém světě. Imperialismus proto není arbitrárním souborem politik, které jsou realizovány zosobněními kapitálu: je logickým imperativem přežití a pokračování kapitalismu.
A konečně zbývá jeden rozměr, dnes zvláště aktuální: vztah k boji za emancipaci žen. Ačkoli je Rosa Luxemburg všeobecně uznávána jako největší teoretička marxistické tradice, mnoho let se předpokládalo, že se o ženské hnutí své doby nezajímala. Nyní ale víme, že tomu tak nebylo. Přestože se bránila názorům, že by se měla věnovat pouze „ženské otázce“, účastnila se mnoha klíčových událostí německého ženského hnutí a v dopisech otevřeně mluvila o sexismu, jemuž čelila v socialistickém hnutí. Jak nedávno napsala Jacqueline Rose v knize Women in Dark Times (Ženy v temných dobách, 2014): „Dalo by se říct, že Luxemburg byla sobě navzdory feministkou… Ve skutečnosti psaní o ženské otázce prolíná většinou jejího aktivního politického života od roku 1902 do roku 1914.“
Autor je profesor filosofie a humanitních věd na Oakton Community College.
Z angličtiny přeložila Marta Martinová.