Poprvé od pádu frankistického režimu se ve Španělsku do vlády, i když zatím jen regionální, dostala strana, která svým zaměřením, ale i neskrývanou nostalgií po bývalé diktatuře připomíná autoritářskou minulost Španělska. Může se regionální volební výkyv časem stát celostátním trendem?
Pravicoví politici přizvali k jednání o nové regionální vládě v Andalusii i krajně pravicovou stranu Vox, která obdržela v prosincových volbách přes deset procent hlasů, a stala se tak nekorunovaným vítězem klání. Lidová strana (Partido Popular, PP) a středoví Ciudadanos se nenechali odradit nevábnou pověstí extremistické strany a nabídli jí krátce po volbách jednání o sestavení vládní koalice. Dle dohody podepsané ve středu 9. ledna Vox sice nevyšle své zástupce do krajské rady, do programu však prosadila několik bodů. Oslabení legislativy proti sexuálnímu a domácímu násilí, transformace zákonů vyrovnávajících se s frankistickou minulostí, zavedení Rady pro rodinu a porodnost, potírání nelegální migrace, zeštíhlení veřejnoprávních médií, oslabení veřejného školství ve prospěch privátního (rozuměj církevního) či zákon na podporu býčích zápasů jsou stěžejními body dohody. PP a Ciudadanos umírnili některé z nejspornějších bodů, další pak odmítli úplně. Vox chtěla například vyhlásit 2. leden za památný den – v roce 1492 totiž došlo ke kapitulaci sultána Granady před katolickými vojsky.
Antifeminismus a neoliberalismus
Úspěch Vox se stal velkým překvapením na španělské politické scéně. Strana, kterou vede Santiago Abascal, jenž se v rodném Baskicku proslavil jako zarputilý zastánce státního centralismu, od svého založení v roce 2014 sází na mix společenského konzervatismu a neoliberálního přístupu v ekonomice. Chce plošně snížit daně, „rozvázat ruce“ podnikům, ale také rozjet další kolo realitní spekulace automatickou transformací všech pozemků na stavební parcely. Mezi jejími recepty nechybí ani snížení výdajů na fungování politických orgánů, což je ovšem evergreen všech nových stran, levicové Podemos nevyjímaje. Strana se vyhlašuje jako antifeministická a brojí proti všem progresivním opatřením v oblasti ženských a LGBTQ práv. Program nezarmoutí ani katolickou církev, protože se zasazuje za zavedení vzdělávacích voucherů placených státem a zrušení spádových oblastí tak, aby „rodiče měli opravdovou volnost v rozhodování, kam poslat své děti do školy“. Vzhledem k tomu, že pravicoví voliči dlouhodobě podezírají veřejné školství ze skryté indoktrinace dětí, vzdělávací vouchery by zřejmě naplnily kasy církevních škol.
V Andalusii zkrátka zafungoval mix místních a celostátních faktorů. Socialisté z PSOE vládli regionu dlouhých 26 let a již byli viditelně „opotřebovaní mocí“. Průvodním jevem vlády Susany Díazové, sokyně premiéra Sáncheze v celostátní politice, byl klientelismus s nádechem korupce. Alternativu vládě PSOE nevytvořili ani levicoví Unidos Podemos, kteří naopak ztratili zhruba tři sta tisíc hlasů a ve volební kampani působili jako laciný přívěšek PSOE. Vedle evergreenů migrace a otázky paměti vsadila Vox na státní centralismus a záruku „stejných práv a povinností“ pro španělské občany. Nejedná se jen o huránacionalismus v opozici vůči snahám Katalánska a Baskicka o větší autonomii či nezávislost. Andalusie patří k nejchudším krajům ve Španělsku a snahy bohatších oblastí chápe jako útok na územní solidaritu mezi regiony. To je jeden z aspektů, na nějž by levicové strany měly mít odpověď, ale zatím ji nemají: socialisté strkají hlavu do písku, Unidos Podemos mluví o poněkud vágním mnohonárodnostním státě. Krajní pravice ale nejvíce hlasů čerpá z krize Lidové strany: pro mnohé voliče PP je současný generální tajemník Pablo Casado nevýraznou osobností, a tak zřejmě hledají vzrušení u autoritářštějšího ega. Úbytek hlasů PP nezastavil ani výrazný posun doprava.
Anomálie, nebo celostátní trend?
Zatím bez odpovědi zůstává otázka, zda je úspěch Vox v Andalusii regionální anomálií, či celostátním trendem. Odpověď zřejmě přijde ve volbách do Evropského parlamentu; již před pěti lety strana dostala téměř tři sta tisíc hlasů a křeslo ve Štrasburku jí uniklo jen o fous. Je tudíž pravděpodobné, že letos nějaké mandáty získá. Charakter voleb vede voliče k většímu experimentování, jak koneckonců ukázali i Podemos, kteří poprvé výrazně uspěli právě v eurovolbách před pěti lety. Přestupy od lidovců ke krajním konzervativcům lze navíc očekávat i v dalších částech Španělska. Vox totiž přeje i celkovému naladění pravicového elektorátu, který neskousl sesazení lidoveckého premiéra Mariana Rajoye a nástup vlády socialistů. Touto částí voličstva se šíří zvěsti o nelegitimnosti vlády, které jsou ještě posíleny rozpočtovým paktem s Unidos Podemos a snahami o jednání s katalánskou samosprávou.
Vláda premiéra Sáncheze odmítá zásah pomocí ústavního článku 155 proti katalánské samosprávě, který žádají lidovci i Ciudadanos, a balancuje v parlamentu na hranici přežití. Na konci ledna se bude hlasovat o rozpočtu na letošní rok a v případě neúspěchu Španělsko zamíří k předčasným volbám. Vzestup ultrapravicové strany Vox je novou kapitolou obnoveného konfliktu mezi levicí a pravicí, která se – v případě, že tahá za kratší konec provazu – nezdráhá vyvolávat nejhorší démony minulosti.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.