Psychotický masakr Cagem

Mandy patří mezi nejvýraznější žánrové filmy loňského roku. Z mixu literárních, filmových a hudebních vlivů se v režii Panose Cosmatose zrodil zbrusu nový druh: metalový revenge horor, v němž je zvuk pevnou součástí vyprávění, křížený s pulpovým románem převedeným na filmové plátno. A také snímek, který vzbuzuje otázku, zda jde o náhodné seskupení zbytků hereckého talentu Nicolase Cage, nebo o Cosmatosovu uměleckou instalaci.

Dítě osmdesátek

Panos Cosmatos natočil před Mandy pouze mysteriózní horor Za černou duhou (Beyond the Black Rainbow, 2010), zasazený do tajemného institutu Arboria, v němž se odehrávají psychiatrické experimenty. Pochází však z filmařského prostředí. Jeho otcem je George P. Cosmatos, režisér, který na přelomu osmdesátých a devadesátých let natáčel béčkové akční filmy. Sám Panos patří ke generaci, která v osmdesátkách vyrůstala, a tehdejší popkultura jej dodnes fascinuje, zároveň se ale s žánrovým odkazem vyrovnává autorsky. Experimentuje s možnostmi vyprávění a vizuálním stylem i za cenu určité rozvolněnosti tempa. Některé sekvence z obou jeho filmů přesahují hranice filmového média a blíží se spíš videoartu.

Například v porovnání se svým současníkem Craigem S. Zahlerem, který je známý filmy Kosti a skalp (Bone Tomahawk, 2015) nebo Blok 99 (Brawl in Cell Block 99, 2017) a rovněž se soustředí na průniky žánru a autorského vyjádření, je Cosmatos ještě výstřednější a jeho tvůrčí vize působí místy megalomansky. Ve svém druhém celovečerním filmu stopuje velké množství vlivů. Soustředí se ale na úplně jiný druh sebereflexivnosti a přes intenzivní a přiznanou práci s popkulturním kánonem je Mandy jako celek obtížné srovnávat s jakýmkoli dalším filmem. Není to jen uměle propojený konglomerát známých obrazů a postupů, v němž na sebe jednotlivé atributy mechanicky navazují, tvoří naopak nezvykle soudržný a organický, stále kamsi expandující tvar.

Cageovská instalace

S takovým režijním naturelem nepřekvapí, že se Cosmatos pustil do riskantní spolupráce s Nicolasem Cagem, jehož kariéra je v současnosti na mrtvém bodě. Herec, jenž od ambicióz­ních snímků Zběsilost v srdci (Wild at Heart, 1990) nebo oscarového Leaving Las Vegas (1995) přešel k akčním spektáklům jako Skála (The Rock, 1996) nebo Tváří v tvář (Face/Off, 1997), které definovaly podobu žánru v devadesátých letech, je dnes karikaturou sebe sama. Zatímco v minulosti se etabloval i ve značně odlišných hereckých polohách, nyní je jeho výraz omezený na poulení očí, excentrické škleby a vřískot. Je to logická daň za to, v kolika filmech se ročně objeví, a právě množství projektů, na nichž je ochoten participovat, má na jeho kariéru devalvující vliv. Úroveň jeho projevu tak momentálně závisí na tom, nakolik se jej do dané role podaří režisérovi instalovat.

Mandy je mnohonásobnou přehlídkou všeho, kvůli čemu vznikají memy s Nicolasem Cagem. Cageovská instalace zde byla ovšem paradoxně velmi úspěšná. Sledujeme totiž performanci, během níž se něčí karikatura stává svébytným hereckým výkonem. Ztvárnil dřevorubce Reda, který přes den poctivě klátí stromy a večer se vrací ke své vyvolené, ilustrátorce fantasy románů Mandy. Jejich idylu na samotě u lesa naruší vpád náboženských fanatiků, vedených zneuznaným rockovým písničkářem, a motorkářským gangem vyšinutých uživatelů LSD. Z popela upálené Mandy jako fénix povstane Redův hněv a jeho cesta pomsty se postupně mění v divoký drogový trip s motorovou pilou, lemovaný násilím, krví a smutkem.

Cesta do hlubin pulpu

Cosmatos v Mandy propojil narativ brakové fantasy sedmdesátých a osmdesátých let s odkazy na tehdejší buranské horory, exploa­tační filmy o pomstě, ale i rané slashery. Andrea Riseboroughová v roli Mandy je ostatně svou výraznou fyziognomií a melancholicky posmutnělým úsměvem ve zjizvené tváři typově podobná Camille Keatonové, hlavní představitelce revenge filmu Plivu na tvůj hrob (I Spit on Your Grave, 1978). Reaganovská Amerika léta Páně 1983, kde „ probíhá duchovní probuzení“, zde není poklidně mírumilovné hájemství tradiční rodiny, jak ji stereotypně reprezentuje popkulturní kánon, ale spíš preapokalyptická vize ultrakonzervativního společenského zřízení. Připomíná tím texty Jacka Ketchuma, jehož hororové světy se vyznačují vykloubenou morálkou a v nichž jsou slabší programově utiskováni. Ani v Mandy není možný útěk do soukromého ráje na zemi, jak se o to pokoušejí protagonisté ve svém domě u jezera. Jejich svět se namísto toho transformuje v krajinu jako z jiné dimenze nebo neprobádaných vesmírů. Estetika Rudé Sonji (Red Sonja, 1985) se v tunelech Morlocků prolíná s obrazy, jež připomínají Jodorowského a Moebiovy komiksy. Hrdina se musí vyzbrojit mytickými zbraněmi, navštíví orákulum nebo získává magické nástroje. Neproniknutelné lesy obklopující dřevěný srub Reda a Mandy se mění v divokou džungli, kde je možné narazit na prastaré chrámy, a hvězdné nebe zase svým barevným spektrem evokuje vzdálené galaxie. Děje se tak zprvu nenápadně a jen pod určitým úhlem pohledu, postupně se ale tato stylizace zintenzivňuje a nakonec úplně převládne.

Stejně jako se ve vyprávění mísí žánrové prvky s autorským přístupem, i pro vizualitu filmu je příznačné vystupování nebo mizení ve stínech, prostupnost obrazů a rozostřování jejich hranic. Ústředním elementem je oheň – obraz tak téměř neustále hoří odstíny fialové, nachové, purpurové a zlaté. Mandy je hyperstylizovaný film, v jehož barevném víření a vrstvení textur v první chvíli často netušíme, na co se to právě díváme. Odpoutaná kamera se vznáší vysoko nad stromy a vzápětí se propadá do nekonečných hlubin lesa. Scéna únosu Mandy, která patří k tomu nejpůsobivějšímu, co je v hororovém subžánru home invasion za dlouhou dobu k vidění, je zase stylizovaná jako intro rockového koncertu, během nějž se démonické postavy ve zlověstných záblescích vynořují ze stínů. Temní motorkáři tu vypadají jako cenobité z legendární osmdesátkové povídky Clivea Barkera Hellraiser (The Hellbound Heart, 1987; česky 1996), převedené do klasického snímku Hellraiser (1987). Fluidní kompozice členěné světelnými proudy, které jim dodávají perspektivu a hloubku, evokují akvarelovou malbu i práce ilustrátorů Franka Frazetty, Borise Valleja nebo Simona Bisleyho.

Kam plaveš, mystiku?

Scénář odráží exaltovanou dikci brakové fantasy a hymničnost metalových riffů, které umocňují mezititulky vyvedené fonty z obálek pulpových paperbacků nebo bookletů blackmetalových alb. V soundtracku, který zkomponoval předčasně zesnulý skladatel Jóhann Jóhannsson (1969–2018), neustále rezonuje hluboký spodní tón, který zní, jako by se táhl odkudsi z nevědomí. Zvuk je to epický a vrstevnatý, zároveň ale působí velmi subtilně. Je dokonale synchronizován se šamanským sestupem hlavního hrdiny podél páteře hada a doprovází jeho ponor do světa fikce až k prapodstatě narativu. Spolu­­utváří unikátní dimenzi časoprostoru, v němž se realita zcela rozpouští v proudu Cosmatosovy vychýlené imaginace.

Mandy obestírá skoro mystická aura, jako by se kdesi za příběhem přirozeně formovala rovina dalších, obtížně uchopitelných významů. Je to film podmanivě metafyzický a vrcholně zneklidňující, stejně jako jeho závěrečný výjev, který se vymyká všem klišé filmů o pomstě. Země se v něm definitivně proměnila v tajuplné místo mimo prostor a čas, nad nímž se rozevírá oko tisíciletého hurikánu z planety Jupiter.