Rosa:
To není upír snů, – to není příkaz běd,
toto je Německo, Evropa a svět,
žena chce lásku mít, děcko a měkký klín,
v předměstském domku za okny kytičku kopretin,
a zatím za oknem, kde květináč má stát,
jí kvete tuberkulosa a hlad.
Muž musel na vojnu, – kam, ženo, půjdeš ty?
Žena tak jako muž staví se do fronty.
On vyfasoval smrt, – ona chléb fasovala,
on, aby zemřel hned, – ona, by umírala.
Ó bído v zázemí, jak těžké slzy jsou,
když středem paláců je oči ponesou.
Ó bído v zázemí – ó nebe nad námi,
proč slzy z olova nejsou vám střelami?
Hlas žen:
Na rozkaz srdce jsme trpěti chtěly,
srdce nám zavřeli do kriminálu,
bez srdce slaby a osiřely,
trpíme na rozkaz kapitálu,
Roso!
Rosa:
Ó, jak je těžko v tichu těchto stěn,
pod příkazným pohledem žen a mužů beze jmen.
Bezvládná těla vláčí sever, východ a jih,
já hroznem srdcí jsem, jim z hrudí vyrvaných.
Úryvek z delší básnické skladby vybral Michal Špína