Středověká veteš?

Jedním z nejtěžších problémů, které museli socialisté a socialistky koncem 19. a počátkem 20. století řešit, byl vztah k takzvané národnostní otázce. Klasikové marxismu se domnívali, že proletáři všech zemí se nemají ohlížet na národnost, ale mají se spojit, a že národy v komunismu zmizí společně se státem jako středověká veteš. Marxovi následovníci viděli, že je to s národnostní otázkou těžší. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, pro většinu lidí je národnost základní složkou jejich identity a antikapitalistické hnutí to musí nějakým způsobem reflektovat, zejména v těch zemích, kde spolu žije více etnických skupin. Jak toto dilema řešili Rosa Luxemburg, Otto Bauer a Vladimír Iljič Lenin?

Striktně antinacionalistická Rosa

Rosa Luxemburg žila v Polsku, které před více než sto lety ztratilo svou nezávislost – jeho obyvatelé se stali poddanými ruského cara, případně rakouského a německého císaře. Zatímco téměř všichni Poláci včetně hlavní levicové síly, Polské socialistické strany, požadovali alespoň v soukromí obnovení Polska, Luxemburg byla jiného názoru a myšlenku nezávislosti zpochybňovala. Domnívala se totiž, že stávající státy představují vhodný rámec pro hospodářský rozvoj i součinnost hnutí proletariátu, ale také argumentovala, že nové malé státy mohou být spíše výsledkem hry velmocí a mohou se vzájemně oslabovat. Bylo podle ní scestné snít o nezávislém Polsku, neboť země byla těsně integrována s Ruskem a potřebovala jeho trhy. Nezávislost Polska byla podle ní především programem reakční polské šlechty. Vlastní státnosti by měly dosáhnout jen ty národy, které by se bez své mateřské země vyvíjely lépe, například balkánské národy a Arméni, které příslušnost k Osmanské říši nijak ekonomicky neobohacovala, ale naopak udržovala v zaostalosti.

V roce 1893 Rosa Luxemburg založila Sociál­ně demokratickou stranu Polského království (SDKP), která působila v části země nacházející se pod ruskou správou. SDKP se od Polské socialistické strany odlišovala právě v názoru na nezávislost Polska a požadovala jenom jeho autonomii v rámci existujících států. Striktně antinacionalistické stanovisko si Luxemburg zachovala i během pozdějšího působení v německém sociálně demokratickém hnutí a na rozdíl od mnoha vůdců SPD nepropadla v roce 1914 šovinistické vlně.

Slabinou jejího myšlení byl očividně ekonomismus, tedy představa, že hlavním problémem státu je ekonomika a soužití národů je podružné. Druhý problém byl, že národ není jen kulturní, ale i politickou složkou, a že tedy volání po vlastní státnosti je přirozeným požadavkem moderních národů. Za třetí, Luxemburg chápala národní hnutí pouze jako projev zájmů reakce nebo maloburžoazie a neuvědomovala si, že může rezonovat i mezi dělnictvem a rolnictvem.

Autonomie austromarxismu

Podobným směrem jako Rosa Luxemburg se ubíral rakouský sociální demokrat Otto Bauer. Svou koncepci rozpracoval v knize Die Natio­nalitätenfrage und die Sozialdemokratie (Národnostní otázka a sociální demokracie, 1907). Teoretickým východiskem austromarxistů byla teorie takzvaného státismu. Podle ní sice raně kapitalistická ekonomika sloužila buržoazii, ale od konce 19. století ze státu těží čím dál víc dělníci (například prostřednictvím sociálních zákonů, jež stát zavádí) a je v jejich zájmu ho zachovat. Národům v mnohonárodnostní monarchii tak stačí poskytnout autonomii. Bauer proto navrhl koncepci národní personální autonomie. Monarchie se už neměla dělit do jednotlivých územních celků, ale do jednotlivých jazykových společenství, například všichni Češi v monarchii, ať už žijící v českých nebo v rakouských zemích, se mají organizovat v jedné sekci. Podle tohoto pojetí by každý jedinec na základě národnosti odváděl dané sekci své daně. V pravomoci sekcí by byly zejména školy a kulturní zařízení, zatímco projekty určené všem národnostem, například veřejné stavby, by byly financovány společně.

Austromarxistická koncepce vycházela ze správného pozorování, že poskytnutí autonomie územním celkům, nebo dokonce uplatnění práva národů na sebeurčení by vyvolalo nepochybně mnoho křivd a nenávisti. Austromarxistům bylo jasné, že hlavní problém představuje vytyčení hranic, které nejde téměř nikdy narýsovat k oboustranné spokojenosti. Slabinou Bauerova plánu bylo, že mnohé z funkcí státu nelze vyjmout z teritoria, a že by tedy rozsah pravomocí těchto virtuálně existujících autonomních oblastí zůstával nutně velmi omezený. Toto řešení mohlo uspokojit menší národnostní skupiny, nicméně pro národy obývající kompaktní a rozlehlé území atraktivní nebylo. Myšlenka kulturní autonomie vyhovovala zejména židovským sociálním demokratům v rakouské Haliči i v carském Rusku, neboť netvořili v žádném územním celku většinu, ačkoli jich žilo v obou monarchiích několik milionů a většina z nich mluvila i vlastním jazykem – jidiš. Další nevýhodou Bauerova plánu bylo, že se nepokoušel hledat vzájemné porozumění mezi jednotlivými národy, jeho uskutečnění by vedlo spíše k prohlubování příkopů mezi nimi.

Socialistická superfederace

Asi nejradikálnější revizi základních postulátů marxismu ve vztahu k národům představuje dílo Vladimíra Iljiče Lenina, který zdůraznil, že je třeba rozlišovat mezi utlačujícím nacio­nalismem a národněosvobozeneckým hnutím. Podle Lenina národ ani stát za kapitalismu nezanikají, ale naopak se stávají masovými. Ovládání jedněch národů druhými se děje politickým útlakem i ekonomickým vykořisťováním. Národnostně smíšené státy procházejí v kapitalismu krizemi a toho musí využít socia­listické hnutí, které dokáže národní osvobození směřovat k socialistické revoluci. Podobě jako je základního cíle hnutí, tedy zrušení tříd, třeba dosáhnout pomocí diktatury proletariátu, zrušení států je třeba docílit pomocí práva malých národů na vlastní státnost. U Lenina není nicméně příliš jasné, kolik milionů obyvatel musí mít národ, aby měl právo na samostatnou existenci, ale je to určitě méně než u Luxemburg. Vlastní stát si podle Lenina zaslouží nejen Poláci, ale i Češi nebo Finové. Jednotlivé státy pak spolu vytvoří světovou socialistickou superfederaci.

Slabinou Leninovy koncepce byla otázka hranic – vytvoření státu vyžaduje vytyčení nových hranic, zohledňujících jak etnickou linii, tak otázky hospodářského rozvoje a historického vědomí, a tyto nové hranice mohou zasít nenávist mezi národy. Konečně je zřejmé, že rozdělení na utlačující a utlačované je někdy příliš zjednodušující. Například v rámci takzvaných utlačovaných národů mohou být ještě skupiny utlačované utlačovanými (například Židé nebo Romové). Také mohou nastávat situa­ce, kdy se z utlačujícího stává utlačovaný, třeba po vyhlášení národních států se z bývalých vládnoucích národů stávaly bezprávné menšiny. Je také zřejmé, že politická a ekonomická privilegia nemusí být vždy propojena, někdy stojí dokonce proti sobě, jako třeba ve střední Evropě německá nebo židovská menšina, které měly významné ekonomické postavení, ale politicky byly marginalizovány.

Nemrtvý nacionalismus

Můžeme shrnout, že Rosa Luxemburg zůstává nejvěrnější původnímu marxismu, zdůrazňuje boj proti národnostnímu partikularismu za všech okamžiků, neboť jej považuje za škodlivý věci revoluce, a je pro ni myslitelná pouze kulturní autonomie národů. Naopak Lenin tvrdí, že cestou k revoluci může být národněosvobozenecký boj, ať už kolonizovaných národů proti koloniálním mocnostem nebo uvnitř mnohonárodnostních říší, a staví se za splynutí států ve formě světové federace teprve v okamžiku vítězství revoluce. Bauer se pokouší o nalezení kompromisní cesty mezi striktním internacionalismem Rosy Luxemburg a Leninovým národněosvobozeneckým bojem. Stávající mnohonárodnostní říše by proměnil na federace národů, organizované ovšem na základě etnicity, jež by byla zbavena teritoriality.

Dějiny šly v zásadě Leninovou cestou a téměř každý evropský národ získal během 20. století vlastní stát. Odvrácenou stranou tohoto procesu byly etnické čistky a zánik většiny velkých evropských národnostních menšin. Alespoň v Evropě přestal být nacionalismus v průběhu 20. století legitimní silou, neboť jeho cílů bylo dosaženo a zároveň byl diskreditován etnickými čistkami. Proto si dnes, když se díváme na pestrou mapu státečků od Řecka po Finsko, musíme klást otázku, zda to stálo za to, a nabízí se myšlenka, že řešení Rosy Luxemburg by nás možná ušetřilo mnoha katastrof.

Nacionalismus není a ještě dlouho nebude odehranou veličinou. Sice už dnes v Evropě neexistují územní spory a téměř všechny historické národy mají vlastní státnost, ale evropské země se musejí vyrovnávat s nárůstem ne­­evropských etnických skupin. Možná budou naši potomci osloveni představou nějaké světové republiky se soužitím mizejících národů, která bude odpovídat snům Rosy Luxemburg, a nikdo už nebude usilovat, aby byla tato světová republika rozdělena na jednotlivé národní státy, jak si představoval Lenin, nebo na etnické skupiny existující mimo rámec teritorií, jak navrhoval Bauer.

Autor je historik a sociolog.