Je dobře známo, že Rosa Luxemburg kritizovala Lenina i Trockého za některé z postupů po Říjnové revoluci z roku 1917. Méně se však ví, že byla také stoupenkyní a obdivovatelkou revoluce a že sama postupovala v některých ohledech podobně. Její jasnozřivé poznámky o demokracii a diktatuře stále stojí za pozornost.
Rosa Luxemburg bedlivě sledovala všechny ruské revoluce a té v roce 1905 se na Ruskem okupovaném území Polska i sama účastnila. Říjnová revoluce z roku 1917 ji zastihla ve vězení ve Vratislavi, kde si odpykávala trest za protiválečnou agitaci. Vypuknutí říjnového povstání a vznik sovětské republiky přivítala s nadšením.
Nebylo divu. Nový režim zahájil svou existenci převedením výroby pod dělnickou kontrolu, legalizoval homosexualitu a rozvod na žádost kohokoli z páru, dal prostor avantgardnímu umění, vyhlásil okamžité stažení ruských vojáků z války a rozdal půdu velkostatkářů a šlechty drobným rolníkům. Provedl tak nejradikálnější demokratické změny, jaké svět do té doby viděl. Mladá sovětská republika byla navíc vystavena hospodářské blokádě a vojenským útokům. Nejprve ze strany Německého císařství a poté i dalších zemí (Británie, Francie, Japonsko, USA a v neposlední řadě i Československo).
Protichůdné zájmy revoluce
Nejucelenější názory Rosy Luxemburg na Říjen najdeme v textu ve spisu Die russische Revolution (Ruská revoluce, 1922), jenž vznikal v roce 1918. Díky jazykové vybavenosti mohla ve vězení sledovat nejen německý, ale i ruský tisk, který pro ni pašovali přátelé. Vypuknutí německé revoluce na konci října 1918 ji z vězení osvobodilo. Vír událostí, do nějž se vší energií vrhla, a tragický konec jí zabránily dílo dokončit. Luxemburg ruským bolševikům adresuje čtyři základní výtky.
Prvním vážným omylem prý bylo, že bolševici přijali program koaličních socialistů-revolucionářů (eserů, jak se jim podle prvních písmen jejich názvu říkalo) a rozdali půdu drobným rolníkům. Luxemburg tvrdila, že je samozřejmě nesmysl brát malým zemědělcům jejich drobná hospodářství, že by se mělo začít u velkých a středních pozemků, které budou kolektivizovány, a drobní zemědělci pak budou příkladem dobré praxe přesvědčeni o výhodnosti společného obdělávání půdy. Bolševici naopak rozdělením veškeré půdy posilují vztah rolníků k soukromému majetku, což bude způsobovat další obtíže. Takový postup považuje Luxemburg za naprosto nesocialistický a dodává, že „dříve se proti socialistické reformě půdy stavěla malá kasta šlechty, kapitalistických vlastníků pozemků a malá hrstka vesnických buržoů… Ale nyní, po ‚dobytí moci‘, se jako oponent jakéhokoli pokusu o socializaci zemědělské produkce tyčí obrovská, nově zrozená a mocná masa rolníků vlastnících půdu.“
Rosa Luxemburg následovala tehdejší marxistický úzus, v němž byla kolektivizace velkých pozemků základem socialistické zemědělské politiky. Faktem ale je, že kdyby se tohoto pojetí bolševici drželi, jejich revoluce by neměla dlouhého trvání. Otázku rolnictva pak s brutalitou sobě vlastní vyřešil Stalin a jeho rozsáhlé represe. Alespoň to ovšem ukazuje, jak protikladné síly vedly k revoluci. Byla totiž provedena dvěma třídami s protichůdnými zájmy, tj. průmyslovým, kolektivistickým proletariátem ve velkých městech a individualistickým rolnictvem na venkově.
Za demokracii socialistickou
Neméně ostře kritizovala Rosa Luxemburg národnostní politiku bolševiků. Nesouhlasila s vírou v „právo národů na sebeurčení“. Dokonce tvrdila, že jde ve skutečnosti o politiku dezintegrace Ruska a že nově vzniklé státy se místo k sovětskému Rusku přidají na stranu německého imperialismu. Zdůrazňovala, že to samozřejmě není lid, který by politiku namířenou proti revoluci vedl. Luxemburg navrhovala revoluční jednotu dělníků napříč bývalým carským Ruskem, které by bránilo jednotu jeho území a zabránilo každému separatismu. Zůstává otázkou, zda by tento postoj pomohl zabránit nejhorším hospodářským a územním ztrátám, které měla beztak na svědomí německá armáda, a zda by to naopak nevehnalo více lidí utlačovaných národů do rukou protibolševických sil. V občanské válce, která ještě několik dalších let sužovala sovětské Rusko, bylo právo na sebeurčení jedním z motivů přispívajících k odporu proti „bílým“, kteří usilovali o obnovu carského impéria.
Třetí a čtvrtá výtka adresovaná bolševikům se týkala jejich potlačování demokracie. Luxemburg ilustrativně uvádí rozpuštění Ústavodárného shromáždění, k němuž došlo 6. ledna 1918. Leninovi a Trockému připomíná slova, jimiž po celou dobu své kariéry volali po orgánu, který by Rusku dal demokratickou ústavu. Odpovídá i na jejich argumenty, že Ústavodárné shromáždění bylo zvoleno předtím, než došlo k povstání – pozice levice se uvnitř eserů posilovala a poslední zprávy o revoluci ještě nedorazily do všech koutů země. Luxemburg těmto argumentům sice rozumí, ale za nejlepší odpověď považuje uspořádání nových voleb, které by věrně odrážely aktuální politickou realitu a rozložení sil, nikoli útok na demokratickou instituci jako takovou. Byla přesvědčena, že právě svobodné volby a tlak mas na své zvolené představitele, dále svoboda shromažďování a svoboda tisku jsou nezbytné součásti socialistické demokracie a slouží jako škola politiky, ve které se masy samy učí politicky rozhodovat a jednat. Její alternativou tedy byla zvláštní varianta dvojvládí Ústavodárného shromáždění a sovětů – rad pracujících. Sama pak svůj postoj přehodnotila tváří v tvář událostem v Německu. Jak připomínají Miloš Hájek a Hana Mejdrová ve své knize Vznik Třetí internacionály (psáno za normalizace, publikováno 2001), Rosa Luxemburg se v průběhu německé revoluce sama dopustila toho, co dříve vyčítala bolševikům. V článku Dělnické rady a národní shromáždění, napsaném během bouřlivých událostí v Berlíně, ve kterém kritizovala postoj USPD (Nezávislá sociální demokracie), říká: „Kdo se dnes uchyluje k Národnímu shromáždění, zatlačuje vědomě či nevědomě revoluci zpět k historickému stadiu buržoazních revolucí (…). Otázka, kterou dějiny daly na pořad dne, zní: buržoazní demokracie, nebo proletářská demokracie. Neboť diktatura proletariátu, toť demokracie v socialistickém smyslu.“
Problém diktatury
Rosa Luxemburg si na ruské situaci všímá jednoho podstatného rysu. Volební právo tak, jak jej vytvořila sovětská vláda (bylo garantováno každému, kdo pracuje, a odepřeno všem ostatním), vyhovovalo období přechodu z kapitalismu do socialismu, tj. diktatuře proletariátu. Takové omezení má podle ní smysl jen ve společnosti, která umožní všem svým členům, aby se živili prací, a to ještě důstojnou prací. „Je toto případ současného Ruska?“ ptá se Luxemburg a odpovídá: „Za neuvěřitelně obtížných podmínek, kterým je Rusko vystaveno, odříznuto od světového trhu, od svých nejcennějších surovin, v podmínkách všeobecného hospodářského rozkladu a naprostého rozkladu výrobních vztahů…, je jasné, že je vykořeněno bezpočet lidských existencí, bez objektivní možnosti najít si v tomto hospodářském rámci zaměstnání.“ To podle ní platilo jak pro kapitalisty a masu rolníků, tak pro střední třídu a průmyslové dělníky. Za takových okolností je povinnost pracovat jako základ pro volební právo naprosto nepochopitelným opatřením. Sovětská vláda navíc byla nucena najmout některé buržoazní odborníky, takže ti volební právo měli, zatímco část hospodářsky vyloučených dělníků nikoli.
Všechny zmíněné kroky považovala Luxemburg za vážné chyby. „Socialistická demokracie není něco, co začne v zemi zaslíbené poté, co jsou položeny základy socialistické ekonomiky. Nepřijde jako vánoční dárek těm, kteří si ho zaslouží za poslušnost, kterou prokazují hrstce socialistických diktátorů. Socialistická demokracie začíná společně se zničením třídní vlády a budováním socialismu. Začíná v ten samý okamžik dobytí moci socialistickou stranou. Je to to samé, co diktatura proletariátu (…). Ano, diktatura. Ale diktatura skládající se ze způsobu uplatňování demokracie, nikoli její eliminace, z energického, rozhodného útoku na pevně zakořeněná práva a ekonomické vztahy buržoazní společnosti, bez něhož nemůže být socialistická proměna společnosti dokonána. Ale tato diktatura musí být dílem třídy, a nikoli vedoucí menšiny ve jménu této třídy.“
Zatímco objektivní faktory mohou vést revolucionáře k omylům, subjektivní faktory ve vedení mohou z těchto omylů učinit opravdové nebezpečí. Obzvláště pokud se začne z nouze dělat ctnost. To je, spolu s nekonečnou důvěrou v kreativitu mas, stále platné poselství Rosy Luxemburg.
Autor je člen Socialistické solidarity.